Tomáše znám z výskytu na letišti několik let. Byl jedním z mnoha, kteří přišli po mě a snad i proto jsem se na něj zpočátku díval tak trochu svrchu. Byl služebně mladší, jeho nálet odpovídal věku. Vyrůstal na letištích a proto byl nápady i činy, ke kterým měl vždy velmi blízko, jedním z nás. Blíže jsem ho poznal až v Klatovech. To bylo tak.
Jednoho dne přišel s nápadem, že poletíme na bezvadnou soutěž do Klatov, kde minuta vleku Brigadýrem stojí symbolickou korunu. Bylo to zrovna v době, kdy každý začal pociťovat létání především v peněžence a snad i to rozhodlo. Sháněl kolegu do Blaníka, protože Vosu ještě nelétal. Od nápadu bylo k realizaci stále poměrně daleko i teď, kdy se musely překonat problémy s převlekem, dokumentací, foťákem s časem a řadou dalších rekvizit, které jsme v té době potřebovali s sebou. I ta nejnepravděpodobnější varianta, kterou jsme vymysleli se nějak podařila zajistit. Například vlek do Klatov v trvání jedné hodiny by nás přišel na 3000,- Korun, pak vlečná musí ještě skoro další hodinu letět zpět domů. Což vlastně představovalo vynaložit 6000 Korun jen na to, abychom dostali éro tam. Bylo to na nás moc, tak jsem obešel kamarády vlekaře s dotazem, zda by byli ochotni jednu cestu platit sami. Myslel jsem si, že neuspěji. Překvapením bylo, že ochotných letět, za těchto podmínek bylo víc, než jsme potřebovali.
Dalším, ale vlastně hlavně mým problémem bylo, jak to uspořádáme při vlastních letech. Vždycky totiž musí být někdo pilot velitel a druhý pilot navigátor. Nebyl jsem ještě instruktor a to dle platných předpisů znamená, že let si do zápisníku může napsat ten z nás, kdo je pilot velitel. Ten ho taky samozřejmě zaplatí. Jenže my jsme šli závodit jako posádka a chtěli jsme mít lety zapsány oba. Nakonec tehdy úřadující VLP nějak zamhouřil obě oči a snad díky celkovému uvolnění předpisů rozhodl, že se budeme ve funkci velitele střídat. Pro mě to byly trochu nervy, protože když jsem byl ve funkci pilota navigátora, musel jsem sedět na zadním sedadle a řídit Blaníka ze zadu neumím. Tedy umím, ale nejsem na to přeškolen, přezkoušen a zvyknut, což je v praxi o nervy pro případ přistání do pole, protože ze zadu vypadá všechno trochu jinak.
Taky že to jinak vypadalo. Cestou do Klatov, snad proto, že jsem trochu starší jsem velel já. Převlek byl poměrně snadný, i když dost dlouhý, ale nic mimořádného se nepřihodilo. Zkrátka normální převlek. Jenže na první disciplíně, kterou jsme letěli hned druhý den jsem seděl vzadu a Tomáš řídil. Skoro jsem z toho nespal, o svůj kožich se přece jenom bojím.
Let začal normálně. Všech 22 letadel se narovnalo na kraj dráhy v používání a tři vlečné se předháněly v tom, jak nás dostat co nejdříve do vzduchu. V kabině mám pohodlíčko. všechny věci na dosah, mapu složenou, letíme trojúhelník Klatovy, Kašperské hory, Lnáře. Jsem navigátor a proto po vzletu koukám po neznámé krajině a hledám orientační body jistoty. Tomáš vcelku v pohodě nachází stoupáky, točíme s ostatními větroni a čekáme na otevření odletové pásky. Ta se dle pravidel otevírá po vzletu posledního větroně. Páska je pomyslná osa středu letiště kolmá na dráhu, kterou při odletu musíme protnout ve výšce maximálně 1000 metrů. Sleduje nás komisař, dalekohledem a měří čas odletu. Jak ubývají letadla na ploše pod námi, začíná být ve vzduchu těsno. Každý hledá stoupák co nejblíže odletové pásky a vyčkává na její otevření. Nad námi je velmi blízko Vosa, těsně pod námi krouží L 33, potom v těsných vzdálenostech téměř dvě desítky plechů, ve kterých vidíme spoluletcům až do krku. Čertovo kolo.
Vosa je tak blízko, že z ní jde strach. Vidíme břicho letadla zašpiněné od bláta. Tomáš dělá co umí, aby ji udržel v předepsaném sektoru. Kroužíme vlastně podle ní s hlavami zakloněnými na doraz. Fotím si ji, protože při normálním létání bychom už dávno ze stoupáku odešli. Na rychlosti 120 km/h se poloha Vosy vůči nám stále mění. Mám pocit jako při létání s počítačem. Tady je ale rozdíl v tom, že od srážky nás dělí skutečně jenom kousek vteřiny.
Otevření pásky je vysvobozením. Řadíme se za sebou v minimálních rozestupech, rychlosti se zvyšují, první šťastlivci právě protínají odletovou pásku. Letíme 150, doháníme Super Blaníka před námi, fotím letiště a Tomáš dává rádiem odlet. Blaník hučí na rychlosti, Tomáš mě žádá o směr odletu. Vytyčuji mu kopec se stožárem, název není důležitý. Protneme pásku a letíme.
První stoupák na trati točíme asi po deseti minutách letu. Naviguji, letiště už nevidíme a já nesmím ztratit kontakt s ubíhající Šumavskou krajinou. Pod námi jsou kopce. Vzpomínám si na slova Jardy vlekaře, který říkal, že disciplinou pravdy, na kterou nás určitě vyženou, budou právě kopce a je to tady. Tomáš bojuje o každý metr výšky, já koukám kolem po letadlech a naviguji. Letadla však najednou někam zmizela. Jsme sami, nikoho nevidíme. To je nevýhoda, protože se nemůžeme svézt s ostatními. Jednak navigačně, ale hlavně kroužící kolega označuje stoupák a ten by se nám právě teď moc hodil. Točíme se dokola bez zjevného stoupání. Před námi na kurzu jsou pěkné mraky a tak po společné dohodě Tomáš srovnává a letíme k nim. Identifikuji město Sušice. Nad ním je kumul.
Přicházíme pod něj a na výškoměru máme 700 metrů. Je mi jasné, že je to buď a nebo. Zvítězilo nebo. Ony se totiž ty kopce skutečně kolem Sušice zvedají a výška indikovaná výškoměrem je výškou nad letištěm. Nad zemí máme tak asi 300 metrů a je nejvyšší čas hledat pole nebo stoupat.
Horečnatě hledám to pole, protože to je především naše jistota. Tomáš zase hledá stoupák a jak se posléze ukazuje, marně. Pole mám dvě. Jedno dlouhé, zahnuté, druhé kratší a rovné. Navíc jasně zelené, což nemůže být nic jiného, než tráva. Končí i začíná lesem, ale zdá se přívětivé.
Po krátké poradě se shodneme na kratším. Tomáš dělá něco jako rozpočet na přistání a já začínám být značně neklidný. Radím mu, dle svých nejlepších úmyslů, ale nějak si nerozumíme. Tak říkám, rovně, ještě a už toč. Snad z úcty, Tomáš poslouchá a naprosto přesně dělá to, co říkám. Jenže já už vidím, že to není to pravé, ořechové. Zadní sedadlo. Uvědomuji si to ve chvíli, kdy jsme na finále a je naprosto zřejmé, že jsme dlouzí. A moc. Vzniklo to už tím, že základní zásada je, nespustit z plochy předpokládaného přistání oči a nám se to povedlo. Tomáše omlouvá, že pole je v údolí a hřeben kopce nám bránil letět dál, jak by to bylo nejlepší.
Uvědomuji si, že velím, ač nemám. Uvědomuji si, že velím špatně. Uvědomuji si, že pokud něco ihned neuděláme, jsme v lese. Tak se už na nic neptám, ruce i nohy se chápou řízení, ze zadu, uvádím skluz, skluz kameňák, Tomáš nic neříká, já taky ne, na řízení neklade odpor, tak dále přitahuji, v pěti metrech srovnávám, dotahuji a brzdíme. Kolečko se skoro zablokuje, povoluji brzdu, znovu přitahuji a stojíme.
Kolem nás jsou kopce. Vysoké až obrovské. Políčko je moc pěkné, ale v údolí. Vpravo silnice, vlevo chatová oblast, Blaník se zastavil ve druhé třetině plochy. Křídlo upadlo na zem. Je ticho, klid, svět bez pohybu. V očích mám čůrky potu, olíznu si rty. Jsou slané.
Přichází nějaký člověk z chatové oblasti. Je milý, ale nám není moc do řeči. Blaník je celý, my taky, ale chce to čas. Koukáme kolem sebe, na trávu, silnici les a člověka. Postupně se nám vrací důstojnost. Tomáš prohlásí, že pole je na Brigadýra a ptá se, kde je telefon. Odchází někam volat a já zůstávám u éra.
Asi za půl hodiny, kdy už se mi daří plynule komunikovat, přichází Tomáš se zprávou, že telefon nenašel ani v hospodě. Pán z chatové oblasti nabízí své jízdní kolo. Na řadě jsem já. Ptám se na cestu a jedu. Do Sušice to jde dobře. Kolo Ukrajina je nutno brzdit. Nacházím telefonní budku, volám do Klatov, ale marně. Je stále obsazeno. Budka stojí hned vedle knihovny a vidím jakousi osobu, jak otevírá dveře domu. Hned jsem u ní. Je to sympatická dáma ve středním věku. Vyslechne mou legendu o letci v nouzi a celkem ochotně mě pouští k telefonu v knihovně. Ale ani tam se mi nepodaří navázat spojení se základnou.
Po několika pokusech odcházím ven. Jediný nápad, jak si pomoci je, že navštívím policisty a požádám je o pomoc. Jedu na kole dále do města, když najednou slyším lahodný zvuk leteckého motoru. První, co mě napadne je, že se Tomáš dovolal rádiem a že už pro nás přiletěl Brigadýr. Otáčím kolo a lámu světový rekord v jízdě do kopce. Čeká mě však rozčarování. Motorové éro asi nebylo z Klatov a spojení se nepodařilo navázat. Jsme tam, kde předtím. Začínám se děsit pomyšlení, že pojedu znovu do města. Snažím se marně přesvědčit Tomáše, že by se mělo střídat. Je sice dobrák, ale u letadla mu nic nechybí. Někde si sehnal limonádu a jediné, co pro mě může udělat je, že mi nabízí napít.
Jak nakláním limonádu do hlavy, vidím jet po silnici Policejní auto. Začnu zuřivě gestikulovat, mávat, potom i křičet, ale auto jede dál. Když už se zdá všechno ztraceno, auto se zastavuje, couvá, otáčí a za chvilku je u nás. Další je dílem okamžiku. Rádiem se spojují s operačním důstojníkem, ten volá do Klatov, tam se ptají, co je s námi, co chceme a podobně. Tomáš říká, že chceme Brigadýra, Klatovy to potvrzují a svět je zase krásný.
Policie odjíždí. Poprosili jsme člověka z chatové oblasti, aby nám pomohl odtlačit Blaníka na kraj pole. Až přiletí Brigadýr, bude jednak označovat směr na jeho přistání a pro vzlet je třeba využít každý volný metr plochy.
Ležíme pod Blaníkem a já jsem se sebou značně nespokojen. Nejenom kvůli tomu přistání, ale pořád se mi něco nezdá. Pole je sice celkem dlouhé, ale za ním se zvedá další svah, startovat budeme přes les a vůbec. Ptám se Tomáše, jestli ví, jak jsou od sebe vzdálené sloupy telefonního vedení. Neví. Tak se zvedneme a jdeme to naše pole přeměřit. Krokujeme ho jenom na délku, protože šířka je dostatečná. Krokujeme ho dvakrát a začíná nám být jasné, že jsme to s tím Brigadýrem přehnali. Pole nemá potřebnou délku a hlavně má špatné sestupové a vzletové předpolí. Chvíli se dohadujeme, co dál, jestli zase volat do Klatov, aby nelétali a poslali transporťák nebo co vlastně. Dohadujeme se do té doby, než u nás zastavuje Avie s transporťákem. Jásáme, že to někdo rozhodl bez nás, ale jen do té doby, než vysloví kamarádi z Avie svou žádost. Chtějí, aby jeden z nás odjel s nimi pro Blaníka, který přistál u Kašperských hor a je potřeba ho vytlačit do příkrého kopce. Posádka Avie na to nestačí, protože jsou jen tři.
S Tomášem na sebe chvíli koukáme, kdo to rozhodne. Je to vlastně jasné. Tomáš je velitel našeho letadla, tak zůstává. Jedu s transportem.
Když jsme se asi po třech hodinách vraceli stejnou cestou, Blaník už na poli nebyl. Měl jsem stále špatný pocit a prohledával jsem očima lesy, jestli není někde mezi stromy i s Brigadýrem. Nebyl. Na letišti byli všichni už docela veselí, nezbyla na nás večeře, ale jediná má snaha byla, najít Tomáše. Po chvíli se mi to podařilo. Seděl s nějakým cizím člověkem a pili Becherovku. Vmísil jsem se mezi ně. Z cizího člověka se vyklubal pilot Brigadýra. Poručili Bechera i mě a mlčeli.
Proč? Protože z pole odletěli, ale asi mají na co vzpomínat.
