Karle, můžeš se nám představit?
V dubnu 2024 jsem po 22 letech ukončil kariéru vojenského pilota. Rozhodoval jsem se, co dál. Je mi 42 let, a to člověk přemýšlí o životě. Tak jsem se rozhodl pokračovat v plnění snů. Jedním bylo létání, druhým herectví a zpěv. Mám velikou rodinu. Z finančních důvodů tedy nešlo jen hrát v muzikále. Musel jsem dostudovat spoustu věcí, a tak se živím mimo jiné jako revizní technik elektrických zařízení.
Létání se těžce opouští. Když se jednou s chutí létat narodíš, už nikdy nezmizí, proto jsem se stal instruktorem a inspektorem LAA. Vyšetřuji nehody, přezkušuji a učím létat. Jsem inspektorem ultralehkých letounů a ultralehkých vírníků.
Chtěl jsi být pilotem od mala, vedl tě k tomu někdo z rodiny?
Nepřišel jsem sám na to, že bych chtěl být pilotem. Mám tatínka, který je naším celoživotním rodinným mentorem a mezi námi je velmi přátelský vztah. Taťka je bývalý voják, byl velitelem Vojenského topografického ústavu v Dobrušce, dokonce v rámci úřadu vytvořil obrovský projekt, o kterém se ještě zmíním. Velmi si vážil pilotů a byl to on, kdo mi řekl o existenci studia pro vojenské piloty. Mohlo to být kolem 5. třídy ZŠ a já v tu chvíli věděl, že přesně tohle chci.
Kam dál směřovaly tvoje kroky?
V Dobrušce jsem vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. S profesí pilota se váže klid a rozvaha, jenže klid já v sobě nikdy neměl. Vždycky jsem byl velmi energické dítě, učitelé na základce i na střední škole si se mnou dost užili. V dětství mě studia moc nebavila, asi jako každého kluka, a tak jsem chodil i za školu. Zpět do reality mě vracel táta pohlavkem po rodičovském sdružení se slovy, že takhle ze mne pilot nikdy nebude. To mě vždycky naštvalo a začal jsem se zase učit, protože já jsem tím pilotem být chtěl!
Dostal jsem se na vysokou školu, rád říkám, že mám ještě Vojenskou akademii v Brně (se změnou vojenské akademie na Univerzitu obrany se spousta věcí změnila, dle mého názoru k horšímu). Na škole byl kolektiv velmi vzdělaných a zodpovědných lidí, i když pařby samozřejmě taky probíhaly. (smích) Tam už jsem věděl, že dělám něco, co mě fakt baví, takže jsem školou prošel velmi lehce.
Všichni jsme byli trénováni jako stíhací piloti, pak nás rozdělili, kdo co bude létat. V rámci výcviku jsme se učili i akrobacii na Zlínech.
Stíhačky mě nikdy nechytly, v Pardubicích mi byly nabídnuty, ale já odmítl. Mým přáním byly vrtulníky, což shodou okolností nevyšlo, a tak jsem se stal hrdým dopravním pilotem.
Po škole jsi zamířil kam?
V roce 2006 jsem nastoupil do Kbel k 24. základně dopravního letectva. Létal jsem na škole Zlína, pak jsem přešel ještě v rámci školy na L-410, po přiřazení k útvaru jsem ji létal ještě asi 7 let. Problém byl, že jsem na 2. letce pracoval s lidmi, s nimiž jsme si vzájemně úplně nesedli, a tehdy poprvé jsem měl chuť od armády odejít. Naštěstí jsem dostal pomocnou ruku a byl převelen k 1. letce, kde jsem začal létat s Jakovlev Jak-40 a Bombardier CL 601 Challenger. To bylo období, kdy začal můj ráj na nebi. A když mluvím o ráji, myslím tím opravdu ráj. Potkal jsem naprosto skvělé lidi, skvělé posádky a velmi zajímavé lety.
Co se změnilo přechodem k 1. letce?
Obrátilo mi to život. Za prvé to byla prestižní práce, protože jsme byli tzv. vládní letka, kde jsme létali převážně s vládními představiteli a prezidenty. Za druhé jsem tam potkal nejlepší lidi svého života – překypovali znalostmi, vědomostmi, uměli jazyky, znali nejen leteckou historii, a přitom byli velmi přátelští a nesmírně schopní učitelé. Vzali si mě pod patronát. Jako každý mám určitě chyby, a zatímco na 2. letce mi je neradi odpouštěli, tihle lidé mě přijali takového, jaký jsem. Začali jsme spolu létat, procestovali spoustu zemí (Japonsko, Rusko, Ukrajinu, Ameriku, Kanadu, Afriku…) se zajímavými cestujícími. Byly jsme malé posádky, téměř rodinné a tím to bylo krásné.
Nic netrvá věčně…
Nejdříve nám zrušili Jakovlevy, což bylo logické, šlo o zastaralé letadlo. Následovalo pak zrušení Challengeru, s čímž dodnes nesouhlasím. Podle mě ještě mohl dlouho létat. To letadlo bylo koncepčně zastaralé, nicméně bylo za svou existenci několikrát modernizováno, což z něj dělalo nejlépe vybavené letadlo ve Kbelích. Dalším problémem bylo, že Challenger byl jen jeden. Když měl závadu, bylo to v očích politiků hned vidět. Když se porouchá CASA, politik dostane druhou a ani se to nedozví. To letoun poměrně očernilo. Dost by mě zajímalo, jak by na tom procentuálně byla dnes CASA. Když jsem odcházel, byla každou chvíli uzemněna. (smích)
Na 1. letce jsem dostal nabídku létat Airbus, ale já už nechtěl, začal jsem tak trochu vyhořívat a spekulovat o životě – mohlo to být kolem roku 2021. Neviděl jsem v armádě dobrý směr, protože ta naše malá doprava se rozpadala. Zbytek své kariéry jsem šel „dodýchat“ zpět na 2. letku na L-410.
Života v armádě v žádném případě nelituji, naopak, jsem vděčný za všechno, co mi dala a co jsem s ní zažil. V civilním životě o AČR dost často mluvím. Lidé se diví a skoro až nevěří. Těch skvělých zážitků je na tři životy.
Zmínil jsi svou práci pilota vládní letky, můžeš nám říct trochu víc, třeba i nějakou perličku?
Létal jsem v době, kdy byl prezidentem Miloš Zeman. Byl jsem státním zaměstnancem, plnil své povinnosti, tomu přizpůsobil své vystupování a chování a prostor na nějaké sympatie či nesympatie tady vůbec nebyl. Dost často mne lidi ve vtipu nabádali abych toho, či onoho vyhodil z letadla. Mně ale nepříslušelo hodnotit politiky podle jejich politických názorů. To mají lidé dělat skrze volby. Já hodnotil politiky podle jejich lidskosti. Nezažil jsem za celou dobu nikoho, kdo by se choval samolibě, nezdvořile nebo vulgárně. Jeden z nejlepších lidí, které jsem vezl, byl Karel Schwarzenberg, kterého dokonce kolega zval do letadla se slovy: „Pane kníže, váš kočár je připraven.“ To byl nesmírně hodný, inteligentní a sečtělý člověk. Lidé jako on mi dnes v politice moc chybí.
Víte, mám spoustu zkušeností z AČR a nově i z divadla. Uvědomil jsem si, jak moc naše vidění a názory ovlivňují média. Média vytvoří obraz člověka, leckdy až nenávistný, a pak se s ním potkáte osobně a zjistíte, že je úplně jiný, milý, skromný a pokorný. Jsou dost nespravedlivá.
Létání z tvého života nezmizelo, už jsme trochu zmínili výše tvou práci pro LAA, takže létáš ultralighty?
Ano, i když dle LAA slovo ultralight neexistuje, takže létám sportovní létající zařízení. (smích) Létám ty s pevnými nosnými plochami, tj. nám známé ultralighty, a pak s pohyblivými nosnými plochami, tj. vírníky. Pro oboje jsem instruktor i inspektor.
Proč ses rozhodl být instruktorem a předávat své zkušenosti?
Byl to pocit dluhu. Dluhu všem lidem, kteří v životě učili mne. Můj tatínek je velmi dobře pedagogicky vybaven, možná mám tuhle schopnost po něm. Dělal jsem dětské tábory, divadlo, myslím si, že mám solidní verbální schopnosti a že se mi daří učit.
Obrovským pedagogickým vzorem mi byl můj kolega a velitel Ondra Kudělka, jedinečný člověk, který mě učil létat. Přesně věděl, kolik může člověku naložit během letu. Jeho způsob výuky byl dokonalý, nikdy mu „nevytekly nervy“, a já si tohle přenesl do své výuky. Pokud žák něco nepochopí, hledám chybu u sebe – asi jsme něco špatně vysvětlili, zkusíme to jiným způsobem, třeba několikrát, dokud to ten druhý nepochopí.
Já zažil na vojně různé pedagogické přístupy. Z tohoto pohledu mohu říci, že ne každý dobrý pilot může být zároveň instruktorem. Někdy vám instruktor nevysvětlil vůbec nic a dělal si na vás jen tzv. čísla. Člověk si pak připadal jako naprostý idiot. To by žádný student neměl zažívat.
Instruktor, a je jedno, jestli v armádě nebo ve sportovním létání, by měl učit nejlépe jak může, protože v odvětví, které jsme si vybrali, se chybami umírá. Tomu by se měl snažit zabránit předáním veškerých vědomostí a dovedností.
Ne každý má na to se stát pilotem. Jak moc je pro tebe z pozice instruktora těžké tohle pilotnímu žákovi říct?
Hodně těžké, protože tím ubližujete. Tento krok se musí hodně promyslet. Sám nemohu příliš posoudit rozdíly mezi piloty a pilotkami, protože jsem žen mnoho neučil. Nicméně doktor na leteckou psychofyziologii nám na Univerzitě obrany řekl, že ženy jsou mnohem lepšími pilotkami než muži, protože lépe zvládají multitasking, což je v letadle velkým plusem. Muž zvládne koukat buď na horizont, nebo na budík. (smích)
Pokud ale dojde ke krizi za letu, tu zvládají většinou lépe vyřešit muži, protože zachovávají déle klidnou a jasnou hlavu.
Obecně jsme ale bez ohledu na pohlaví všichni tak trochu sportovci a neradi prohráváme. Zjistit, že létání nezvládnu, je prohra.
Myslím, že je třeba dát člověku víc než jednu šanci, ale pak nastane okamžik říct věci na rovinu. Stalo se mi s jedním žákem, že mě začal obviňovat z úmyslného protahování výcviku (v létání je vše o penězích). Vysvětlil jsem mu tehdy, že tady naše společná cesta končí. Klidně tomu můžeme říci, že jako instruktor jsem u něj selhal, může to zkusit s někým jiným a třeba společně k cíli dojdou. Nám dvěma se to společně nepodaří. Tak to někdy v životě chodí. Mou noční můrou je, že něco podcením a někomu se něco stane. K výcviku pilotů přistupuji velmi zodpovědně. Mým zájmem není výcvik prodloužit, nicméně očekávám pochopení a zvládnutí letecké osnovy. Jak jsem již říkal, způsoby výuky jsou různé a někdy se může stát, že ani ten můj nevyhovuje. Pak je dobrou alternativou zkusit i jiného instruktora. Dokonce se mi stalo, že mi jeden můj kolega poradil, ať na konkrétního studenta zkusím být „zlý“ a přísný. A ejhle, studentovi to pomohlo a zvládl vše perfektně. Víte, pedagogika v letectví je jiná, než v lavici ve škole. Může tu docházet ke stresu, který v lavici nezažijete. Na každého pak platí jiné principy výuky.
Inspektorem LAA ses stal z jakého důvodu?
Musím se zase vrátit k mému tatínkovi, který stojí za obrovským projektem leteckého laserového skenování (je to proces získávání dat o výšce terénu). Asi před patnácti lety zprocesoval s naší leteckou základnou mezirezortní spolupráci, a tak se tento projekt začal létat s letounem L-410 FG. L-410 dělala velkoplošné projekty, ale vyvstala potřeba pořídit záznam např. kolejiště, elektrického vedení či hradu, což tento typ letounu nezvládl. Jednoduše se pohybuje na větších rychlostech a má určité nároky na stabilitu. Zeměměřický úřad, jemuž táta šéfuje, si tedy koupil vírník. S tím se vázala další spousta legislativních překážek, nicméně si zeměměřický úřad vytvořil postupy pro používání vírníku, kde byl mimo jiné požadavek na instruktora a inspektora provozu. Instruktorem jsem v té době už byl, inspektorem nikoli. Zamířil jsem tedy na LAA a nabídl jim spolupráci. Byli svým způsobem rádi, protože mám za sebou mnoho zkušeností z armády, takže mě vzali za inspektora v oboru ultralehkých letounů a ultralehkých vírníků.
Tatínek tě celoživotně hezky směroval – budeš pilot, budeš inspektor…
Často je to tak, že rodiče si přes děti plní své sny a ambice a v podstatě jim tím ubližují. Já nemůžu říct, že by mi táta ublížil. On ve mně uměl číst a poradil mi vždy něco, co mě by nenapadlo, a co bylo geniální pro můj budoucí rozvoj. Díky němu jsem zůstal u své odbornosti – mohu vyučovat, chodím vyšetřovat letecké nehody, zůstal jsem v soukolí letectví a jsem za to vděčný.
Tvým koníčkem je nejen létání.
Dalším je divadelní herectví, které mě dnes už i částečně živí a přináší mi štěstí. K divadlu mě přivedl nejlepší kamarád Roman Majliš (mimo jiné inspektor a instruktor na Airbusu). Hrávali jsme spolu na kytary, zpívali a pořád se štengrovali, kdo zpívá líp, až jsem mu jednou řekl, že se přihlásím na konkurz a uvidí se. (smích) Začal jsem obcházet konkurzy a k mému překvapení jsem byl poměrně úspěšný, aniž bych měl jakoukoli pěveckou průpravu.
Jeden režisér mi tehdy řekl, že by si mě vybral hned, protože herecky jsem na tom dobře, ale muzikál pěvecky celý neutáhnu. To byl okamžik, kdy jsem začal chodit k profesionální paní učitelce zpěvu Adéle Blažkové. Mohu říci, že jsem zpíval do té doby rád, leč netechnicky. Trvalo to dlouhou cestu, ale Adélka mě naučila zpívat technicky. Jsem jí za to nesmírně vděčný. Absolvoval jsem také kurz herectví v Divadle Na zábradlí, kdy mi jedna z hereček doporučila konkurz do muzikálu Tajemství. Vyšlo to a dnes v něm hraju. Je to obrovský splněný sen. Baví mě bavit lidi.
Další výzvou by bylo vyzkoušet si činohru nebo film – sem s nabídkami! (směje se)
Jsem nesmírně vděčný za všechno, co mi život dal. Mám překrásnou rodinu, úžasnou manželku, tři děti, sáhl jsem si na oblohu a teď si sahám na herecké nebe. Co víc si přát?
