Člověk, který po něčem touží, dokáže udělat obrovské věci, říká Marek Maňur

Fotogalerie ukazuje postup přesunu do letadla a složení vozíku před odletem Marka z místa natáčení rozhovoru na LKPM Autor fotografií: Lenka Vargová

Vždyť ne zdravotní omezení, ale naše hlava a my sami si vytváříme handicapy. Až zas budu mít pocit, že něco nejde, vzpomenu si na Marka – pohodového chlapa, který ví, kde jsou jeho limity, nevzdává se a navíc se krásu létání snaží předávat všem. Rozhovor byl velmi otevřený a já mu za to moc děkuji.

Marku, vím o Tobě, že jsi byl armádním výsadkářem, je to tak?

Ano, působil jsem v této pozici v letech 1999 až 2002. Jako koníček jsem létal paragliding. O jednom víkendu v únoru r. 2002 jsem si byl zalétat a polámal se. Tím pro mě vojenská kariéra skončila a začala kariéra vozíčkářská. (usměje se)

Vybavíš si, jaké to bylo v okamžiku, kdy jsi zjistil, že už se nepostavíš na nohy a tím pádem se nedostaneš ani do vzduchu?

Největší průšvih byl v tom, že jsem nemohl chodit a nebyl jsem schopen se o sebe postarat. Nácvik soběstačnosti je prvním a také hlavním úkolem každého vozíčkáře. Zpočátku si člověk nevratnost situace neuvědomuje a nepřipouští, asi je to přirozený obranný mechanismus. To, že se nedostanu už nikdy do vzduchu, v tu chvíli podstatné nebylo.

Paradoxně jsem těsně před úrazem měl odjet na kurz přežití a být instruktorem naší roty. Přežil jsem do dneška, takže jsem jej asi úspěšně absolvoval. (směje se)

Před nehodou na paraglidu jsem zažil autonehodu, kde jsem se trošku rozbil, asi i proto jsem zranění bral jako vratnou věc, že se zase dám dohromady. Všiml jsem si, že podobně to má hodně lidí. Když jsem pak ležel v nemocničním pokoji mezi dalšími polámanými lidmi, kteří tak žili už spoustu let, došlo mi, že je to konečná. Že co si ze situace, ve které jsem se ocitnul, urvu, to budu mít. Jakým způsobem se v tuto chvíli vyhrabu, takový stav mi už pravděpodobně zůstane natrvalo.

Centrum Paraple je společnost, která pomáhá lidem na vozíku po poranění míchy zařadit se zpět do běžného života. I tobě vstoupilo do života, mimo jiné jedním seminářem. Povíš nám víc?

Petr Bucháček, pilot z AK Letňany, se ve světě setkal s možností pilotování letadel vozíčkáři a uspořádal v Parapleti seminář ohledně létání vozíčkářů. Paraple obeslalo s pozvánkou i mne a já si řekl, že když ta příležitost je, proč se nedozvědět něco nového a vyrazil jsem do Prahy.

Létání v letadlech tě před úrazem nelákalo?

Lákalo od dětství, jako kluk jsem chodil do modelářského kroužku, pozoroval u nás na letišti větroně a snil o tom, že jednou budu pilotem. Pak se život rozběhnul jiným směrem a tenhle sen zmizel někam do pozadí. Chytnul mě paragliding, což se mi stalo osudným. Je to nádherná aktivita, dodnes jí fandím a v žádném případě paraglidingu nedávám svůj stav za vinu. To já udělal chybu, která mě stála zdraví.

Vraťme se zpět k Parapleti, věděl jsi předtím o možnosti létání paraplegiků?

Věděl, víceméně jsem s touhle komunitou byl v kontaktu od úrazu, jenže mě pořád lákal paragliding, vyhledával jsem informace o tom, kde a jak se dá létat. Zkontaktoval jsem se s klukem z Polska, který paragliding na vozíku létal. Má páteř poškozenou o hodně níž, takže má stabilní trup, je tedy pevnější a nemá takový problém, jako já, ale na jeho příkladu jsem viděl, že létat jde.

Paragliding pro mě vždycky znamenal propojení lásky k přírodě s létáním – sbalit si bágl, jít do hor, vylézt na kopec, zalétat si a vyrazit domů. Jenže najednou jsem potřeboval asistenci, speciální výstroj a taky speciální místo, odkud bych mohl letět. Tím zmizelo veškeré kouzlo a já si řekl, že mám stejně jiné starosti a tenhle sen o návratu nechám být.

Krátce po úrazu jsem přemýšlel i o tom, že kdyby nebyl možný paragliding, zkusil bych motorové rogalo. Kontaktoval jsem údajně leteckého lékaře, který mi asi 4 roky po úraze řekl, že můj stav není ještě vyřešený a létání tak nepřipadá v úvahu. Později jsem zjistil, že tenhle člověk vůbec nebyl leteckým lékařem, pouze se tak tituloval. Nicméně pro mne snaha o létání v tu chvíli skončila. Věděl jsem i o možnosti létat v ULL i GA, ale nijak jsem za tím nešel.

Seminář tě k letadlu nasměroval a ty jsi zahájil pilotní výcvik.

V lednu 2016 jsem začal teorii a v srpnu téhož roku výcvik dokončil. Snadné to nebylo, dojížděl jsem z Kroměříže do Letňan a když se začalo prakticky létat, mířil jsem do Letňan, Slaného nebo Havlíčkova Brodu. Pokud byl výcvik intenzivnější, spal jsem v autě a létali jsme třeba 2 dny za sebou, jindy jsem ráno přijel, odlétal výcvik a večer se vrátil do Kroměříže. Létat mě učili dva skvělí instruktoři, oba zdraví. Byla to tehdy úplná novinka, museli jsme vymyslet, jak letadlo upravíme, nikdo z nás nevěděl, jak mu řízení bude sedět, jak dokáže letoun ovládat, byla to celkem průkopnická práce, i když jsme se mohli inspirovat v zahraničí.

Rozumím tomu správně, že jsi se začal učit teorii, aniž by bylo nějaké letadlo připravené na ruční řízení a vše probíhalo tak říkajíc „za pochodu“?

Přesně tak. Upravoval se letoun Rans S6 Coyote II. Jako první jsme letěli letecko-lékařskou zkoušku, protože se nevědělo, jak náš organismus bude na let reagovat a jaká vůbec bude práce s námi. Vyzkoušeli jsme všechny manévry, které jsou v ULL legální a pan Doubek, tehdy hlavní inspektor LAA, sledoval, zda jsme vůbec schopni letoun řídit nebo ne. Součástí zkoušky bylo i nouzové opouštění letounu, abychom zjistili, zda je to vůbec bezpečně možné.

Musíme být schopni opustit letadlo do 90 vteřin, zpravidla jsme venku do 10 vteřin. Vypadnout z letadla na zem a odkoulet se není problém, navíc v takové situaci funguje adrenalin. Ani nevím, jak rychle jsou schopni opustit letadlo zdraví piloti, každopádně v tomto až takový handicap nemáme.

Letecko-lékařskou zkoušku nyní dělám se zájemci o létání já. Nefušuju do práce leteckým lékařům. Pomáhám jim tím, že řeknu, zda je člověk spastický při letu, jestli má problém s termoregulací apod. Prostě ho celou dobu letu pozoruji. Pokud bych viděl nějaký problém, rozhodně ze zájemce o létání nebudu tahat peníze, řeknu vše na rovinu a vyřešíme věc na místě.

Stal jsi se prvním vozíčkářem, který v ČR získal pilotní průkaz. Jsi jediným?

Byl jsem prvním a to na poměrně dlouhou dobu, až do r. 2022, kdy jsem vycvičil svého prvního žáka. Mně trvalo 5 let, než jsem mohl nastoupit do instruktorského kurzu, to bylo v r. 2021 a o rok později jsem vycvičil Tomáše. Při výcviku jsme naprosto rovnocenní ostatním pilotům, i Tomáš ukončil výcvik za cca 7-8 měsíců a ani jeden z nás nepotřeboval nalétat o mnoho více hodin, než stanovené minimum.

Dnes máš pilotní školu, jaký je zájem vozíčkářů o létání?

Poměrně naivně jsem si představoval, že zájem bude obrovský a přišlo tvrdé procitnutí. Leteckou školu speciálně pro vozíčkáře jsem otevřel v lednu 2024 v Kroměříži. Přihlásilo se několik zájemců a zájemkyň, ale nejsou ochotni výcviku dát to, co je potřeba.

Myslíš, že je malý zájem dán nedostatečným povědomím o této možnosti nebo spíš obavou, že paraplegik výcvik nezvládne?

Podle mého jde o kombinaci mnoha faktorů. Výcvik je finančně náročný a vozíčkáři prakticky do jednoho mají po úraze tak obrovské náklady na změnu života, že na létání může málokdo pomýšlet. Další věcí je vzdálenost, kdy dojíždění do Kroměříže je pro někoho příliš náročné, i když já žáky beru jako ty, kdo mají stejný cíl a tak jim jsem schopen umožnit například přespání u mne doma.

Jiný se zalekne náročnosti studia teorie, ať už z důvodu pohodlnosti nebo si zkrátka nevěří. Já si ale myslím, že jde spíš o nasazení než nějaké extra schopnosti a že průměrně inteligentní člověk teorii zvládne.

Kolik máš nyní pilotních žáků?

Teď, bohužel, žádného. Létám pouze s Tomášem udržovací výcvik, protože on vlastní letadlo nemá, takže občas si potřebuje zalétat s instruktorem, aby získal sebejistotu. Měl jsem jednoho žáka ze Slovenska, který má letos výpadek, nevím, z jakého důvodu. Hlásila se děvčata z Prahy, ale pak naznala, že je pro ně dojíždění příliš daleko.

Jak náročné bylo vybudovat pilotní školu?

Náročné to bylo především úpravou letadla. Na spoustě dalších věcí se pořád pracuje, třeba naše zázemí není ideální, protože na letišti v Kroměříži nemáme bezbariérové WC. Samotné otevření školy ale nebylo obtížnější, než běžně.

Zmínil jsi bariéry, je těžké zjistit, zda je letiště příletu pro tebe v tomto směru schůdné?

Nezaznamenal jsem potíž v tom, že bych se nedostal do nějakého objektu, spíš mám problém s doplňováním paliva. Přespání většinou řeším stanem, ale např. v Broumově mě nechali přenocovat v letištní budově, kde mají bezbariérově uzpůsobené ubytování, což bylo super a já si tak zas jednou mohl dovolit spaní ve zděné budově. (smích)

K přesunům potřebuješ vozík, standardní se do letadla nevejde, jak to řešíš?

Hmotnostní limit za sedačkami je 20 kg a naprostá většina mechanických vozíků víc neváží. Jde spíš o skladnost, ne každý vozík se dá složit tak, aby se za sedačky vešel. Já koupil vozík z bazaru v Německu, je ultrakompaktní, dá se snadno rozložit a složit a zabere minimum místa. Váží kolem 11-12 kg, jde fakt hlavně o umístění v letadle.

Létáš na stroji Tecnam P-92 Echo, proč zrovna na něm?

Je to hodné letadlo s výbornými letovými vlastnostmi. Jde o hornoplošník, takže jsme schopni do něj dobře nastoupit. Jsou ve světě i piloti na vozíku, kteří nastupují do dolnoplošníků, ale to jsou ti, kteří mají stabilní trup a úplně jinou pohyblivost, než já a i tak musí nástupu přizpůsobit oblečení, nesmí mít např. cvočky na kapsách aj. Taky si myslím, že dolnoplošník takovým nastupováním trpí víc, než hornoplošník, který je k tomu přece jen lépe uzpůsoben.

Jaké byly potřeba technické úpravy?

Úpravy probíhaly ve 2 fázích ve spolupráci s firmou Falcon Aircraft, Kroměřížským leteckým servisem. Nejprve jsem upravil ruční řízení pro ovládání z levého sedadla pilota. Když jsem začal uvažovat o tom, že bych se stal instruktorem, došlo mi, že bude třeba umístit páku ovládání i vpravo od pravého sedadla. Obě ovládání jsou tedy vpravo od sedadel. Provedli jsme motorizaci ovládání plynu tak, aby člověk např. během přistávacího manévru nemusel přehmatávat na plynové táhlo. To zůstává funkční pro nouzové případy stále, ale už není potřeba pouštět knipl, resp. směrovku, vůbec z ruky, na páce jsou tlačítka, kterými se přidává a ubírá plyn.

Upravili jsme také systém pro čerpání paliva, protože se nedostanu na horní stranu křídla. Výměna byla nutná i u bezpečnostních pásů, musíme mít čtyřbodové.

Co na letadle zvládneš sám z běžné údržby?

Jak už jsem zmínil, s přestavbami mi pomáhali lidé ze servisu, protože některé věci jsem nebyl schopen fyzicky zvládnout, např. nasoukat se pod palubní desku. Servis a úpravy letadel, to je řemeslo, které neovládám a myslím, že je dobré je nechávat na profesionálech, protože letadlo napadené kutilem není bezpečná věc.

Běžnou údržbu, jako je výměna oleje či vrtule, si dělám sám. Kam dosáhnu, k čemu jsou manuály a nejsou potřeba speciální dovednosti a přípravky, to zvládnu. Snažím se mechaniky a kamarády zbytečně nezatěžovat, na druhou stranu nedělám neodborné úpravy. Ovládací páku jsem navrhl a nakreslil sám, poté namontoval do letadla a až pak šel za kluky, aby mi pomohli s montáží bovdenu a věcmi, které byly nad moje schopnosti. Umýt letadlo taky dokážu.

Jak tě vnímají běžní piloti, pomáhají, nebo se na tebe dívají spíš jako na „exota“?

Záleží na osobních a morálních kvalitách každého člověka. V naprosté většině mě lidi berou úplně normálně. Sem tam se najde někdo, kdo má potřebu si cosi dokazovat, porovnávat se a machrovat, ale to jsou výjimky. Lidi na letišti mi spíš nabídnou pomoc, když vidí, že mi jde všechno pomaleji, potřebuji zatáhnout letadlo, natankovat apod. Na druhou stranu se umím jasně vymezit proti nevyžádané pomoci.

Létáš do zahraničí?

Létám. První kvalifikace, kterou jsem udělal po skončení pilotního průkazu, byla ICAO angličtina v 11/2016, následoval radiofoňák VFL, kurz řízených letů a začal jsem létat na Slovensko, postupně i do Polska. Polsko je fajn, je to rozlehlá země, víceméně rovinatá a přitom se spoustou hezkých míst. Není tak náročná na pilotáž, jako např. sousední Rakousko kvůli horám. Pomalinku zahraničí začínám oťukávat.

Letos jsem chtěl letět do Švédska, což je krásná země se spoustou lesů a jezer, to se mi líbí a moc rád bych si let tam vyzkoušel. Zatím se mi to nepodařilo.

Co je projekt Křídla všem?

Jde o zážitkové zkušební lety, může to být rovnou seznamovací let. Jde ale i o lety pro ty, kdo v životě pilotní průkaz získat nemohou kvůli těžšímu postižení a přesto by se chtěli na svět podívat z výšky. Nevýhodou je, že se ke mně do letadla nastupuje relativně vysoko, takže pokud jde o kvadruplegika, potřebuje s sebou dva asistenty, kteří mu do letounu pomohou.

Jednou se mnou vyrazil do vzduchu vozíčkář, který o let moc stál, odkýval mi, že se do letadla je schopen dostat. Přijel člověk hodně silné postavy a špatné pohyblivosti, takže ho 2 lidé do kokpitu museli doslova „narvat“. Let si užil, byl nesmírně šťastný. Rok poté zemřel, tak snad jsem mu pomohl splnit sen…

Čekal jsem také větší zájem, ale je to asi podobné, jako s pilotním výcvikem.

Myslím si, že pokud někdo o létání sní, měl by popadnout příležitost za pačesy. Člověk, který po něčem touží, dokáže udělat obrovské věci. Touha je strašně moc. Pokud někdo dělá něco jen z frajeřiny nebo z potřeby vyzkoušet cosi nového a není tam extra zájem, pak investice snahy není nikdy taková, jako když člověk chce celým srdcem cokoli dokázat.