Co tě přivedlo k létání, Ríšo?
Narodil jsem se v Prostějově a na dvě vojenská letiště jsme to měli asi kilometr. Jedno z nich už neexistuje, místo něj je průmyslová zóna.
Když ti nad hlavou každý den vrčí vrtulníky, letadla, vyskakují padáčkáři, chodíš na letecké dny, tak tě to ovlivní. Každý kluk chce být popelářem nebo kosmonautem, ne?
Šel jsi rovnou na leteckou školu?
Toužil jsem být pilotem. Za mého mládí k létání vedla jediná cesta, a to přes vojenskou školu. Jsem narozený v srpnu a na základní školu jsem nastoupil bez odkladu, takže bych v okamžiku maturity nebyl ještě plnoletý a nemohl tak vojákům podepsat smlouvu. Řekli mi tehdy, že musím absolvovat učňák, pak střední školu a teprve poté mohu jít studovat VŠ na Slovensko. Pro mě to byl příliš dlouhý horizont a vzdal jsem svou snahu.
Přesto si mě létání oklikou našlo, protože na střední škole (strojírna) mne učitel elektrotechniky přivedl na letiště. Přišel jsem do aeroklubu se zájmem o motorové létání, do té doby jsem vůbec nic netušil o plachtařině. Nevěděl jsem, že to je základ létání a jaká je to krása.
V klubu jsem ale záhy zjistil, že poměry tam panující nejsou nic pro mne, vydržel jsem docházet do prvních seznamovacích letů na jaře a skončil.
Věnoval jsem se v mezidobí plastikové modelařině, četl letecké časopisy, pak přišla vojna a jiné starosti a na sny o létání nezbýval čas.
Létat jsi tedy vlastně ani nezačal… Co bylo dál?
Nebe se mi do života motalo pořád, na vojně jsem sloužil u výsadkářů, poměrně hodně skákal a s pobytem ve vzduchu se seznámil. Konec vojny se potkal s revolucí a příchodem paraglidingu do Česka. Já si našel práci v Jeseníkách na lanové dráze Ramzová, kde se hodně létalo. Paraglidistům jsme říkali „kůrovci“, protože jsme je každou chvíli sundávali ze stromů, namotané z lanovky, zlámané kotníky bývaly tím nejlehčím zraněním. Došel jsem k názoru, že tohle není nic, čím bych se chtěl zabývat.
Nikdy jsem si paragliding nevyzkoušel a mám velký respekt k lidem, kteří jej provozují. Bodejť by ne, když můj brácha Martin Orlík je mistrem světa v tomto sportu.
Sedíme na letišti, tebe za chvíli čeká let, takže pilotní průkaz sis přece jenom někdy udělal?
Po rozvodu jsem po čtyřicítce najednou zjistil, že mám spoustu času a hledal jsem koníček na plný úvazek. Dostal jsem se do Aero Vodochody a potkal spoustu lidí motajících se kolem letadel. Došlo mi v tu chvíli, že jsem celý život vlastně chtěl létat a teď mám jedinečnou možnost se do toho naplno pustit.
Následovalo stěhování do Příbrami a na zdejším letišti jsem zahájil výcvik na větroních. Pokud už něco dělám, beru to od základů a v té době jsem už věděl, že základem dobrého létání je bezmotorové. Máme tak silnou leteckou základnu a spoustu kvalitních pilotů, protože ve Svazarmu a pak v aeroklubech byl na tenhle typ létání kladen velký důraz a až poté, co se piloti naučili dobře létat na větroních, přecházeli ti nejlepší na motorové létání.
Netvrdím, že kdo neseděl ve větroni, nenaučí se létat, ale bezmotorové létání dá člověku cit pro letadlo a naučí se toho spoustu o termice a počasí vůbec.
Co tě na bezmotorovém létání tak uchvátilo?
Obrovská svoboda. Je to kolektivní sport individualistů. Nahoře jsi sice sám, ale na letišti ne. Tam se musí sejít parta, aby ses dostal do vzduchu. Občas je to trochu komplikované, možná i proto se tak skokově rozvíjí ultralehké létání, kdy přijdeš k hangáru, vyndáš éro, nikoho dalšího nepotřebuješ a letíš.
S větroni se dají létat i skupiny, to je krásný pocit. Jsi v letadle sám, ale zároveň máš vedle sebe parťáka a funguje tam společná chemie.
Tu svobodu, ticho, klid u větroně nic nenahradí. Plachtaři jsou zvláštně postižení jedinci. (smích)
Jako plachtař jsi závislý na vlekařích. Vlekáš?
Nevlekám. Vlekaři jsou páni piloti, dobří a vylítaní plachtaři, kteří zvládají výtečně i motorové létání. Za mne je to další letecký level.
U plachtařiny je velmi podstatná znalost meteorologie, stačil ti v tom základní výcvik?
To, co člověk získá z teorie, je úplný základ, bez kterého by do letadla vůbec neměl sednout. Pokud se už ale do létání pouštíš, je to s vědomím, že se musíš neustále vzdělávat. Proto to polyká spousty času, každý den je jiný.
Uvědomuji si, že hodně čerpám z minulosti. Na Plumlovské přehradě jsme měli plachetnici a já na ní od mala trávil spoustu času. Zjistil jsem, že vítr, který na ni foukal, nebyl vítr, ale termika. Hodně mě naučily hory a časté vandry. Taky horolezectví, kdy musíš znát počasí, vědět, kdy čekat bouřku, co jsou lokální jevy apod. Vyjdu ven, nasaju vzduch, cítím, vidím – jo, dnes to půjde. Myslím, že lidé, kteří se v počasí dobře orientují, jsou ti, kteří vyhrávají na závodech. I můj brácha má cit pro to, co se ve vzduchu děje a proto je tak dobrý v paraglidingu.
Co je plachtařské céčko?
Nejprve absolvuješ základní výcvik, který tě naučí ovládat větroň natolik, abys bezpečně přistál tam, kde potřebuješ (nejlépe na letišti) a letadlo i ty jste byli použitelní k dalšímu letu.
Céčko je vyšší stupeň výcviku, kdy musíš uletět víc jak 50 km, vydržet ve vzduchu 5 hodin a mít převýšení 1000 m. Pokud to splníš, získáváš stříbrný odznak se symbolem 3 racků. Pro zlatý jsou pak další přesně specifikované požadavky.
(Zdroj: Aeroklub ČR)
Jak často jsi ve vzduchu?
Mám sice s kamarádem ve vlastnictví větroně LS-1 c, ale zhruba rok jsem v něm neseděl. Řešil jsem stěhování zpět na Moravu, změnu práce, našel jsem si nové letecké působiště ve Vyškově, kde je dobrý aeroklub a nebyl čas. Bude mě čekat pár hodin s instruktorem a s examinátorem. Moc se na to těším, až se zase rozlétám a užiju si tu svobodu nahoře.
Pravidelně létáš, i když ne s větroněm…
Ano, udělal jsem si pilotní průkaz na ULL kvůli tátovi, jehož snem bylo se proletět a s motorovým letadlem to bylo jednodušší. V Příbrami jsem potkal super chlapa, Aleše Baumrukra, který je vstřícný, férový, má čuch na lidi a sedli jsme si s ním ve spoustě věcí. Občas se tedy divím, že se mnou vydrží, když se sebou někdy málem nevydržím sám. (smích)
Létám u něj v AeroSportcz a rád se do Aeroklubu Příbram z Moravy na víkendy vracím.
Jaký máš letecký sen nebo cíl?
Jsem spokojený, vážím si každého dne a nebojím se otvírat dveře, které přede mne život staví. Mám skvělou partnerku Mirku, létá se mnou, ať už si dáme romantický let za východu slunce, nebo vyrazíme na některou z leteckých akcí. To jsou takové ty třešničky na dortu. Lepší, než radost, je přece sdílená radost.
Vlastně mám jedno přání – chci si létání co nejdéle užívat. Dokud mne doktoři pustí do vzduchu, budu létat. To je takový další benefit létání – člověk se přece jen trochu hlídá, měl by mít nějakou životosprávu a úplně nezvlčet.
Létání není koníček, to je nádherný kůň!
Připraven ke vzletu v Blaníku (Zdroj: archiv Richarda Orlíka)
