Tímto článkem bych rád navázal na minulé sýčkování „Stejně se jednou ztratíš."
Tak, a teď jsem se ztratil. Vůbec netuším, kde jsem, co budu dělat, přicházejí zmatečné nápady. Tak to je stav mysli.
Sucho v ústech, pot na čele, vlhké dlaně až z nich knipl klouže, to je projev tělesný, tedy v tomto případě ten lepší. Co s tím? Jsem sice ryzí plachtař, ale pokusím se formulovat tři zásady pro řešení ztráty orientace, které jsou dle mého názoru důležité a snad obecně platné pro všechny odbornosti.
Nechte letadlo letět
Zásadou první je, nechte letadlo letět. Je nezbytné se vyvarovat odpoutání pozornosti od vlastní pilotáže. Nebránit letadlu setrvat v bezpečném letu. Třeba umanutým hledáním mapy po kabině bez ohledu na polohu vůči horizontu. Stabilizovaný let nám skýtá potřebný čas a klid pro řešení dalších otázek.
Zachovejte klid
Druhou zásadou je – zachovejte klid. Tady je důležité se přinutit, třeba hlasitým zopakováním této zásady opravdu zklidnit nervy, odstranit, nebo alespoň potlačit nastávající zmatek. Jinak z nás nevypadne žádná spásná myšlenka a následný čin.
Nevzdávejte to zbytečně brzy
Zásada třetí – nevzdávejte to zbytečně brzy. Je-li možné pokračovat bezpečně v letu, je jen otázkou času než najdeme jedno z mnoha našich nebo spřátelených letišť, přistaneme na něm, zapřeme ztrátu orientace a zeptáme se, jak se tady mají.
 |
Průvodní sled činností je znám z učebnic pro letadla nevybavená pokrokovou technikou. Zjistit čas, zamyslet se nad tím, kdy jsme věděli naposled, kde jsme a odhadnout dobu uplynulou od známé polohy. Podívat se na kompas, kterým směrem letíme. Tady bych si dovolil malou zastávku. Bude asi důležité, zda máme na kurzu prostor, kam nesmíme. Pokud ano, je nevhodné v nejistém směru pokračovat. Můžeme-li kroužit, tak neprodleně začneme. Jednak tím získáme více času k hledání významných markantů pod sebou a můžeme snáze a déle sledovat v mapě co máme hledat. V tom nejhorším případě se tolik nelekneme hotovostního letadla naší armády a jeho snahy nám něco naznačit. Nevím jistě, zda signál „jste letoun narušitel" lze dnes ještě očekávat v blízkosti státních hranic. Jistě ale vím, že je možné očekávat start pohotovosti po narušení prostorů třeba jaderných elektráren.
Při uvedení letadla do kroužení hledáme takové útvary na zemi, které se jen obtížně dají zaměnit. Města, velké silnice a jejich křižovatky, železnice, řeky jezera a rybníky. Bude jistě záviset na momentální výšce letu a reálné dohlednosti, kolik takových útvarů spatříme. Pak nastává porovnání s mapou v místech předpokládaného výskytu. Ve většině případech nad územím ČR by tento postup k obnovení znalosti o poloze měl stačit. Nemám zkušenost z rozlehlých rovin třeba na Ukrajině a jistě by bylo zajímavé vyslechnout nějakou takovou z oblastí, kde mapa skýtá „bílá místa."
Máme-li obnovenou orientaci, pokračujeme v letu a nikdo se nic nedozví. Jizva v duši nás přiměje k bedlivé pozornosti při letech příštích a budeme bohatší o další zkušenost. Nemáme-li obnovenou orientaci, pokračujeme v letu s dalšími možnostmi. Kroužení nepomohlo, tak dále směrem od zakázaných prostorů a hranic, funkční radiostanice může také pomoci. Nalétávání na nádraží zcela vynechávám. Jednak jsem plachtař a s větroněm to nejde, hlavně ale viz zásada první. Nechat letadlo letět v průletech nízko nad zemí, snažit se přečíst název obce, nálety opakovat, je pro organismus v šoku velmi náročné, často bezpečně neproveditelné. Tak je jistě lepší, tedy pokud jsme to vzdali, provést co nejodpovědněji bezpečnostní přistání.
Co se také může přihodit
Na závěr jeden příběh z minulého století. Nadějný plachtař, na svém prvním padesátikilometrovém přeletu. Letiště vzletu Kralupy Sazená, cíl Chomutov. Trať na orientaci jednoduchá. Snad velmi dobrá dohlednost toho dne, možná ne zcela dokonalá pozemní příprava zapříčinily, že jak tak už dlouho pokračuje západním kurzem, vidí zvláštní rovnou čtyřproudovou silnici. Ta by tu být neměla. Jak se zabýval tou záhadou, nenechal letadlo letět, nenašel použitelný stoupák a postupně zkoumal tu silnici z menší a menší výšky. Když spatřil zeleno-bílé auto s majákem na střeše a nějakým nápisem, který byl poněkud delší než tehdy používaná zkratka „VB," uhodl, že ztratil orientaci.
Postupoval podle druhé zásady a zachoval klid. Zjistil čas, pohlédl na otáčející se kompas, vzpomněl si, že před časem viděl Ranou u Loun a to ještě věděl, kde je. Kolik ale bylo hodin netušil. Hledal v mapě na západ od Rané viditelné a rovné silnice. Ale pro obnovu ztraceného sebevědomí byl příliš nízko nad zemí a s větroněm. Pro nedostatek výšky provedl naprosto učebnicové bezpečnostní přistání na dlouhé zelené pole a pak se už jen divil.
Domorodci hovořili sice přátelsky, ale německy. Silnice vedla na Berlín a vedle toho krásného pole bylo ještě krásnější sportovní letiště, kterého si v tom fofru a při zachování povinného klidu nevšiml. V překročení hranic mu měly bránit Krušné hory. Nezabránily.
Jenom si kladu otázku, zda by se byl při dodržení výše formulovaných zásad zeptal německy hovořících aeroklubáků, tedy v případě, že by si všiml přítomného letiště, jak že se tu dneska mají v Karlových Varech?
