V pátek 18. března odstartovala k ISS ruská kosmická loď Sojuz MS-21 Sergej Koroljov se třemi kosmonauty na palubě přesně podle plánu - v 15:55 minut GMT a během pár hodin poprvé zakotvila u jednoho z uzlů nového ruského modulu pojmenovaného příznačně Přístaviště - Pričal. Poklopy mezi lodí a stanicí se otevřely ve 21 hodin 48 minut GMT. Pro trojici Oleg Artěmjev, Denis Matvějev a Sergej Korsakov tak začal půlroční pobyt na mezinárodní stanici, kde byla podle snímků zveřejněných mimo jiné i v amerických médiích, vč. portálu NASA Space.com, přátelsky uvítána současnými obyvateli stanice. Senzaci ovšem vyvolaly jejich žluté kombinézy s modrými proužky, což mnoha lidem způsobilo mírný šok, neb asociovaly barvy ukrajinské vlajky...
Jistě, je to poněkud jinak. První celoruská posádka profesionálních kosmonautů v lodi Sojuz po 22 letech (!) je totiž shodou okolností tvořena absolventy známé moskevské Baumannovy technické univerzity a kombinézy jsou v jejích barvách...
„Byla na nás řada, abychom si vybrali barvu. Ve skutečnosti jsme ale nashromáždili spoustu žlutého materiálu, takže jsme ho použili,“ uvedl na adresu nezvyklé volby barev kosmonaut Artěmjev, když se trojice spojila s týmem řídícího střediska na Zemi. Mimochodem, obleky, které posádka nosí během letu, běžně bývají vyrobeny a baleny i měsíce dopředu. A Rusové většinou oblékají kombinézy barvy modré...
Artěmjev tak neřekl nic, co by naznačovalo, že by jejich oblečení bylo politickým prohlášením na podporu Ukrajiny. Šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin ovšem volil poněkud ostřejší dementi, když podle agentury Reuters napsal, že „ruští kosmonauti nechovají žádné sympatie k ukrajinským nacionalistům...“
Mimochodem, poslední čistě ruskou posádkou profesionálních kosmonautů tvořili v roce 1999 Gennadij Padalka, Sergej Avdějev a Jurij Baturin v Sojuzu TM-28, kteří ještě navštívili ruskou stanici Mir. Od doby výstavby ISS (1999) pak létaly na amerických raketoplánech a ruských sojuzech posádky smíšené, převážně rusko-americké. A připomeňme si, že po vyřazení amerických Space Shuttlů z provozu v roce 2011 dopravovaly astronauty do vesmíru pouze více jak 50 let koncepčně staré, leč osvědčené sojuzy. To bylo období víceméně solidní a úspěšné spolupráce NASA, ESA a Roskosmosu.
Faktem je, že start Sojuzu MS-21 se uskutečnil během zvýšeného napětí mezi Ruskem a jeho partnery vzhledem k válce na Ukrajině, a to včetně uvalení sankcí na vědeckou spolupráci i v rámci kosmických projektů. Celoruské složení posádky s válkou na Ukrajině údajně nesouviselo. Podle webu NASA Space.com šlo spíše o výsledek poněkud protahovaných jednání mezi NASA a Roskosmosem o zahájení recipročních letů ruských kosmonautů na amerických komerčních lodích Crew Dragon, výměnou za starty Američanů v Sojuzech.
„Stále pracujeme na plánech výměny posádek s Roskosmosem,“ řekl manažer NASA pro program ISS Joel Montalbano během tiskové konference v pondělí 14. března. „Takže stále máme naplánovaný výcvik pro kosmonauty, kteří mají přijet do Houstonu a Hawthorne (středisko SpaceX v Kalifornii) a náš tým, co má odjet do Hvězdného městečka k výcviku na sojuzech.“
Otázkou zůstává, zda i tato gentlemanská dohoda nepadne. Uvidíme. Podle plánu by první kosmonaut Roskosmosu - respektive kosmonautka Anna Kikinová - měla startovat na ISS v Crew Dragonu v říjnu letošního roku v rámci mise Crew-5 SpaceX. Astronautka Christina Kochová (328 dní v kosmu), která mj. prošla výcvikem na ruském Sojuzu s Kikinovou, o ní říká, že to je bezvadná holka...
Rotace posádek podle plánu
Připomeňme si fakt, že ISS je společným projektem NASA, ruské agentury Roskomos, Evropské kosmické agentury (ESA), Japonska a Kanady. Na stanici tak panuje jistý řád, stvrzený i dohodami zúčastěných stran, kde ovšem mají hlavní slovo dva „majoritní“ vlastníci, Rusko a USA. V současné době je na stanici 10 lidí - viz též astronauti Raja Chari, Tom Marshburn, Kayla Barronová a německý astronaut Matthias Maurer, členové mise Crew-3 z lodi Endurance.
Ovšem mezinárodní trojice – Anton Škaplerov a Pjotr Dubrov (Rusové) a Američan Marke Vande Hei, se má už 30. března společně vrátit na Zemi, v ruském Sojuzu MS-19. Astronauti Vande Hei a jeho ruský kolega Pjotr Dubrov tak uzavřou bez nějakých problémů svoji 355denní misi na oběžné dráze, což stačí k tomu, aby Vande Hei dosáhl nového rekordu v délce pobytu amerického astronauta ve vesmíru.
19. dubna je nahradí posádka Expedice 67 mise Crew-4 SpaceX, s astronauty NASA Kjellem Lindgrenem (druhý start), Bobem Hinesem a afroameričankou, geoložkou Jessicou Watkinsovou (údajnou kandidátkou na první přistání na Měsíci v misi Artemis 3). Druhou ženou v osádce je už ostřílená astronautka ESA, ambiciózní Italka Samantha Cristoforettiová (první start Expedice 42, listopad 2014 - 200 dní na ISS). Obě astronautky se ale znají z účasti na podmořském experimentu NASA Extreme Environment Mission Operations nebo-li NEEMO 23 z června 2017, kdy spolu s dalšími strávily 14 dní v podmořském habitatu Akvárius. Ten si ostatně před nimi vyzkoušel i Kjell Lindgren. Samantha má později od Atěmjeva (velitel ISS od dubna) převzít velení na stanici jako první z evropských astronautek.
Start této posádky ve zbrusu novém (v pořadí už čtvrtém) Crew Dragonu nazvaném Freedom (Svoboda) byl mj. odložen z 15. na 19. dubna z praktického důvodu - ke stanici totiž ještě před nimi přiletí v lodi SpaceX Endeavour čtveřice astronautů v rámci první čistě soukromé mise Ax-1 texaské společnosti Axiom Space pod velením bývalého astronauta NASA Michaela López-Alegría, a to už 3. dubna. López-Alegría, jak už jsme psali, bude velet posádce složené ze tří zákazníků: amerického developera - pilota Larry Connora, kanadského podnikaele Marka Pathyho a izraelského investora Eytana Stibbeho. Pánové samozřejmě prošli výcvikem ve střediscích NASA (JSC) i SpaceX v Hawthorne a za desetidenní misi údajně každý zaplatil 55 milionů dolarů...
ISS krizi (zatím) ustála
Z toho, co bylo výše popsáno se zdá, že mezinárodní spolupráce ve vesmíru je téměř bez mráčků. Není tomu tak. Pravda, NASA, která uvažuje o prodloužení financování ISS až do roku 2030, zatím tvrdí, že spolupráce s válčícím Ruskem nadále probíhá na běžné profesionální úrovni. Situace je dnes taková, že přes dosti drsnou rétoriku obou hlavních uživatelů ISS ohledně ruské invaze na Ukrajinu a rozzuřené Evropy americká NASA odmítá spolupráci s Roskosmosem zastavit.
Kathy Luedersová, šéfka divize pilotovaných kosmických letů NASA, se v pondělí 28. února nechala slyšet, že „přes ruský útok na Ukrajinu společné aktivity na ISS pokračují normálně, včetně příprav na návrat astronauta NASA Marka Vande Heie 30. března v ruské kosmické lodi Sojuz... Na pracovní úrovni nemáme žádné náznaky, že by naše protějšky nehodlaly pokračovat v provozu ISS. My, jako tým, fungujeme stejně jako před pár týdny," dodala Luerdesová. „Naši letoví dispečeři a týmy spolu stále komunikují, stále spolu trénujeme, stále společně pracujeme. Samozřejmě chápeme globální situaci, takovou, jaká je, ale naše týmy spolupracují.“
Také francouzská kosmická agentura CNES uvedla v prohlášení vydaném ve středu 2. března, že spolupráce ISS v rámci ESA pokračuje „se zapojením všech partnerů stanice“.
A jak potvrdil 14. března mluvčí NASA Dan Huot, jde o to, aby byl zabezpečen bezpečný provoz Mezinárodní kosmické stanice.
Je totiž jasné, že všichni partneři podílející se na provozu ISS, včetně Spojených států a Ruska, mají co ztratit, pokud bude program ukončen.
Jednoduše řečeno - provoz kosmické stanice závisí na každém z hlavních partnerů, přičemž americký segment generuje většinu elektrické energie a zabezpečuje stabilitu, zatímco ruská sekce musí svými motory a loděmi Progress v roli tlačných remorkérů udržovat patřičné apogeum oběžné dráhy celého tělesa, které třením o zbytky atmosféry přeci jen klesá k Zemi.
Faktem zůstává, že vesmíru jsou světonázorové rozdíly úplně jedno a chyby neodpouští.
A ISS je něco, co nelze jen tak shodit ze stolu. Kosmická stanice je totiž takovou malou planetkou, která nám dosud dokazovala nutnost spolupráce lidí z různých národů s různými společenskými zvyklostmi a politickými názory. A šlo to! 22 let!
Pravda, v případě fatální roztržky mezi partnery se sice jako nejpravděpodobnější jeví varianta rozdělení ISS na dvě menší orbitální stanice. Ovšem pozor! Rozdělení ISS na ruskou a mezinárodní (americkou) část sice možné je, ale samotná funkčnost dvou samostatných stanic by byla asi hodně komplikovaná a v případě ruské sekce dosti riskantní. Především by ruský segment zůstal takřka bez zdrojů energie a stabilizátorů dráhy.
Americký segment by pak postrádal především onu „motorickou“ podporu pro udržení oběžné dráhy. Což ale není zcela přesné, neboť NASA se už pojistila tím, že vyzkoušela úpravu dráhy stanice pomocí motorů nákladní lodě Cygnus, která nedávno kotvila u americké sekce. A nabízí se se svými (upravenými) Dragony i Elon Musk (SpaceX).
Jiná krizová varianta pak hovoří o opuštění ruského segmentu Roskosmosem a jejím případném pronájmu třetím subjektům ke komerčním účelům, čímž by se ale Rusko totálně zbavilo možnosti realizovat pilotované lety.
Damoklův meč nad spolupráci
Není ale nebe bez mráčku a z Ukrajiny se valí mračna dosti hustá. Vyhlášené sankce vůči Rusku totiž ovlivňují mimo ISS jiné oblasti kosmické spolupráce plánované na dlouhé roky a to až do té míry, že byly i probíhající projekty úplně zastaveny. Například Německo, které je v rámci ESA největším donátorem projektů, se rozhodlo přerušit s Ruskem veškerou vědeckou spolupráci a dokonce vypnulo úspěšného pátrače po tzv. černých dírách, tedy speciální dalekohled eROSITA z Institutu Maxe Plancka, umístěný palubě ruské družice Spectrum-Roentgen-Gamma, z roku 2019. Pravda, je to extrémní případ, ale vědeckou obec bude více bolet zastavení projektu ExoMars, aktuálně potvrzené 17. března generálním ředitelem ESA Josephem Aschbacherem. „Společně jsme přijali tvrdé, ale nezbytné rozhodnutí pozastavit vypuštění sondy ExoMars, plánované s Roskosmosem na září, a prozkoumat možnosti dalšího postupu.“
Jedná se o velice prestižní misi k Marsu nejenom pro Rusko, ale i pro Evropskou kosmickou agenturu. Hlavním úkolem mělo být hledání stop života na Marsu. Velmi složitou sondu měla podle plánu vynést 20. září raketa Proton z kosmodromu Bajkonur. Ruský přistávací modul Kazačok s evropským planetárním roverem Rosalind Franklin měl na povrch Marsu dosednout 10. června 2023.
Úkolem povrchového modulu Kazačok byla fotodokumentace místa přistání, monitoring marťanského klimatu, zkoumání atmosféry v místě přistání, analýza radiace okolního prostředí, hledání podpovrchové vody v místě přistání a geofyzikální měření vnitřní struktury Marsu. Jeho součástí jsou dva evropské přístroje a čtyři evropské součástky v ruských přístrojích, které připravila Belgie, Švédsko, Španělsko a Česká republika. V případě ČR se jedná o analyzátor vln WAM v ruském magnetometru MAIGRET.
Rover ExoMars, pojmenovaný po britské chemičce Rosalind Franklinové, měl v některých parametrech předčít rovery americké, na Marsu už pracující.
Mezi jeho hlavní vybavení patří např. vrtná souprava s odběrem vzorků schopná vrtat až do hloubky 2 metrů (!), tedy hlouběji něž umí americký Pathfinder, automatická paže pro odběr vzorků na povrchu, panoramatický kamerový systém, infračervený spektrometr, podzemní radar, sonda a neutronový analyzátor k hledání podpovrchové vody a ledu, či přístroje zkoumající povrch a horniny přímým kontaktem. Bohužel - člověk míní a - politika mění.
Odvážný vědecký projekt ExoMars trápí problémy už léta. První část mise, zahrnující sondu Trace Gas Orbiter a experimentální přistávací modul s názvem Schiaparelli, dosáhla oběžné dráhy Marsu už v říjnu 2016. Ovšem zatímco orbiter sondy zahájil pozorování bez problémů, přistávací modul Schiaparelli havaroval na povrchu Marsu kvůli závadě softwaru.
Bohužel se potvrdilo, že mise ExoMars 2022 byla pro letošek úplně zrušena a odsunuta na některá z pozdějších přeletových oken k Marsu - zřejmě s jiným raketovým nosičem. Ovšem ouha! Náklady v případě převodu mise na jiný než ruský Proton se odhadují minimálně na 100 milionů eur... Škoda. Bohužel se ukazuje, že běžné odkládání startů vědeckých kosmických aparatur ať už z finančních či technologických důvodů se opět vymstilo. Původně měl totiž ExoMars odstartovat už v roce 2018...
Jak z kola ven
Problémy s nosiči pro uvalení sankcí na Rusko ale začínají mít nejen v ESA, ale i některé komerční organizace, například britská společnost OneWeb, konkurující svými internet-satelity Muskovu Starlinku, ale třeba i americký koncern Northrop Grumman.
Šéf ruské kosmické agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin totiž hbitě oznámil, že Rusko přestane dodávat americkým firmám raketové motory, a to jako odplatu za sankce, které Washington uvalil na Moskvu kvůli útoku na Ukrajinu.
Jde např. o moderní motory RD-181 používané od roku 2014 společností Northrop Grumman v nosných raketách Antares, které mj. vynáší i zásobovací lodě Cygnus k ISS. Jde o upravenou verzi motoru RD-191, původně vyvinutého pro novou generaci ruských raket Angara. Mimořádně velký počet amerických startů byl také realizován s raketovmi motory RD-180 v prvním stupni raket Atlas V společnosti United Launch Alliance (ULA). Podle Rogozina Rusko od 90. let dodalo do Spojených států 122 techto dvoukomorových raketových motorů, z nichž 98 bylo použito právě pro Atlasy. Opět to jsou vysoce výkonné motory, využívající tzv. uzavřeného cyklu (poskytujícího přebytek výkonu), který byl vyvinut ze čtyřkomorového motoru RD-170, vyvinutého pro superraketu Eněrgija.
Zdá se ale, že ULA zastavení dodávek a servisu tolik bolet nebude, protože na zbývajících několik desítek plánovaných startů má motory RD-180 již nakoupené.
Zato společnost Northrop Grumman, která má aktuálně k dispozici motory pouze pro dva další zásobovací lety lodě Cygnus k ISS, má smůlu. Východisko hodlá hledat postupně, a to včetně varianty výroby vlastního prvního stupně Antares (zatím vyráběného v ukrajinském Južmaši v Dnipru) za použití vlastních motorů. Což je ale tak trochu na dlouhé lokty...
Navíc Dmitrij Rogozin už 26. února prophlásil, že „v reakci na sankce EU proti našim podnikům Roskosmos pozastavuje spolupráci s evropskými partnery při organizování kosmických startů raket Sojuz z kosmodromu Kourou a stahuje svůj technický personál z Francouzské Guyany.“ Což začíná být velký problém.
Na ruských nosičích totiž byly z Kourou mj. vynášeny i družice Evropského navigačního systému Galileo. Konkrétně další dva satelity měl ruský Sojuz vynést už 6. dubna.
Do kosmu v pátek 4. března neodstartovalo ani 36 internetových satelitů společnosti OneWeb. Rogozin prohlásil, že Roskosmos satelity nevypustí, pokud společnost s vládní účastí nezaručí, že satelity nebudou použity pro vojenské účely. Tak se i stalo.
Což konkrétně zanechalo OneWeb na holičkách s dalšími 220 hotovými či rozpracovanými satelity ve floridském závodě, protože vhodných nosičů je pomálu a rakety Sojuz byly i cenově výhodné.
Společnost už stačila vypustit 428 ze svých plánovaných 648 širokopásmových satelitů první generace na polární dráhy pomocí 13 raket Sojuz, což představuje dvě třetiny její flotily. Starty byly od roku 2015 rezervovány přes francouzskou společnost Arianespace, zabezpečující mj. komerční starty Sojuzů. A objednávky OneWeb byly podepsány ještě na dalších šest startů z kosmodromu Bajkonur.
Arianespace bohužel nemá čím ruské rakety nahradit. Disponuje totiž jen těžkou raketou Ariane 5 (mj. vynesla nedávno Webbův kosmický dalekohled) a pět kusů nosiče, plánovných pro letošní rok, už je vyprodáno. A lehké rakety Vega se pro účely OneWeb prostě nehodí. S americkými, japonskými ba i v Indii poptávanými nosiči to je obdobné. Zbývala ještě Čína - ale využití jejích raket řady Long March brání restrikce, uvalené americkou vládou.
Říká se - kde nic není, ani čert nebere. Jenomže čertík v podobě společnosti SpaceX náhle vyskočil z krabičky a konkurentu nabídl výpomoc! Šokující fakt? Ani ne.
Je to dáno dvěma faktory: především SpaceX má v zásobě opakovatelně použitelné první stupně raket Falcon 9 a nemusí teprve zavádět jejich výrobu, což je vždy na dlouhé lokty. Za druhé - satelity OneWeb totiž přímo Starlinku nekonkurují, orientují se na jiný segment klientely. SpaceX se zaměřuje na vypouštění Starlinků na oběžné dráhy s průměrným sklonem asi 53 stupňů k rovině rovníku ve výškách 540 až 550 kilometrů nad Zemí. Její satelity jsou především určeny k širokému komerčnímu využití. Družice OneWeb létají na polární oběžné dráze ve výšce zhruba 1 200 kilometrů a jejich síť tak vyžaduje méně satelitů než flotila Starlink. Tato síť je ale zaměřena na klientelu tzv. vzdálených komunit, dále pak na propojení letadel, lodí či vojenských uživatelů. A právě to posledně jmenované Rusku nejvíce vadí a tedy stoplo použití svých raketových nosičů. Otázkou ale zůstává, nakolik ruské armádě překáží družice systému Starlink, které Elon Musk dal k dispozici Ukrajině...
Mimochodem, přesun OneWebu z ruského Sojuzu do SpaceX způsobil otřes nejen v ruském kosmickém byznysu. Totiž v době, kdy společnost Arianespace podepsala v roce 2015 smlouvu o startech pro společnost OneWeb, se jednalo o největší byznys v historii kosmických nosičů, a to v hodnotě více než 1 miliardy dolarů.
Něco podobného se už Rusku zřejmě nepodaří. A Roskosmos bude mít vrásky už jen z profinancování svého segmentu na Mezinárodní kosmické stanici.
