Měl jsem to štěstí, že jsem ho mohl považovat za svého dobrého přítele. A proto bych jeho výročí rád připomněl touto vzpomínkou nad několika fotografiemi.
Díky Mirkovi Staňkovi mladšímu jsem mohl prostudovat část pozůstalosti jeho otce, a tak jsem dostal do rukou fotografie jeho otce z jeho leteckých prvopočátků z r. 1938 na kluzáku SKAUT, které s laskavým svolením rodiny přikládám. Daleko symboličtější pro vykreslení jeho povahy je ale fotografie sedmnáctiletého Mirko Staňka coby sedícího pilota ve školním kluzáku ZLÍN-V se zajímavým rokem na fotografii, 1940. Zajímavým proto, že v Protektorátě v Česku po březnové okupaci nacisté definitivně zakázali Čechům bezmotorově sportovně létat už od 21.5.1939 a rok na fotografii vyvolával tak řadu otazníků. Vysvětlení jsem nalezl v krátkém odstavci rukopisu jeho rozpracované knížky „Tichá křídla“, který si dovolím doslovně citovat.
„Touha po létání zůstávala i v době okupace. Vzpomínám, jak jsme měli schovaný na krásném svahovém terénu Ždárky u Hronova Zlínskou pětku. Byla ukrytá ve stodole pod slámou. Na našem svahu se usadila německá plachtařská škola. Denně nás provokovaly lety Grunauských Bejbyn a kluzáků SG-38. Jednoho dne jsme to už nevydrželi. Sešli jsme se ze starého hronovského kolektivu, byl tam Míra Krejcar, Jiří Hubka, Láďa Bůna, J a S. Plecháči, já a další. Prostě jsme pětku vytáhli, smontovali a němcům pod nosem na druhé části svahu si ještě zalétali. Bylo to 22.9.1940.“
Myslím, že tato vzpomínka krásně charakterizuje, co pro Mirka Staňka létání znamenalo. Tváří v tvář možné perzekuci včetně hrozby ztráty svobody a života – zvolil létání. Bylo mu tehdy 17 let. Ale byl takový celý život.
