V letectví, tedy tom malém, můžeme různé nástrahy také vypozorovat a některým z nich bych rád věnoval asi jednu z posledních zpovědí starého plachtaře. Jednu z posledních, protože ty další, které na mysl přicházejí, publikovat tak, aby mi prošly, zkrátka nelze. Tak pasti a pastičky, které mi zatím prošly.
Lapen a zcela bez varování jsem byl v patnácti letech. Pastí se stal Blaník. Jako modeláři pobývajícímu často po letištích ve správě Svazarmu byla k přihlášce do plachtařské teorie jen jediná překážka. Nevěděl jsem, kam mám a za kým zajít. Internet nebyl, ani mezi modeláři mnoho letců nebylo. A když mi z modelu na letišti Kladno při soutěži upadlo výškové kormidlo a model se zřítil, zatímco výškovka rotovala po větru směrem na plachtařský start – kde se bylo možné zeptat, jak na to, leč když se výškovka blížila k ležení plachtařů na ploše a já tam utíkal řvali na mě, že tam mají natažená lana – na další konverzaci jsem si po tom křiku netroufal.
Čas šel svým tempem a do rodiny se přistěhoval švagr. Pracoval ve VZLÚ na motorové zkušebně, a tak nějak tedy byl z leteckého prostředí. Osmělil jsem se dotazem, jestli nezná nějakého plachtaře. Znal.
Do teorie mne na podzim přivítal pan Bohumil Rosička, toho času plachtařský předseda v Letňanech. Končil jsem právě základní školní docházku a přednášky z teorie mne sice ohromně bavily, ale lecčemus jsem zcela neporozuměl. Loxodroma, ortodroma, adiabáta, sendvič, magnetická deklinace, a deviace? Tak jsem se učil. Dokonce na zimním lyžařském kursu, a umínil jsem si, že to prostě dám.
Nedal. Tedy ne zcela. Závěrečné testy jsem měl ze všech nejhorší. Do výcviku byli zařazeni ti nejchytřejší a také ti, kteří cosi brigádnicky na letišti dělali. Já po létání umýval letadla. Pan Rosička mne ale pozval na kus řeči a sdělil mi ohromnou zprávu. Berou mne, protože jsem nejmladší a s gympláky a vysokoškoláky se opravdu teoreticky rovnat nemohu. Kdybych v té době požíval alkoholické nápoje, jistě bych se z radosti opil. V patnácti to ale nehrozilo. Bohouši, děkuji za tu past, prošlo mi to. Zatím.
Kolečko lékařských prohlídek se povedlo, co by taky mladý jinoch mohl mít za neduhy, souhlas rodičů jsem získal a přihlášku podepsal. Jenže potom se strašně dlouho nic nedělo. Tou pastičkou byla státobezpečnostní prověrka, což jsem ale v té době netušil. Pastička? Jen nevím, jak v roce 1974 mohl patnáctiletý usmrkanec škodit režimu. Na letiště jsme s kolegy z teorie docházeli každý týden a stále se ptali a ptali. Do léta jsme se nedoptali.
Na prázdniny jsem na Jawě 50, jako čerstvý řidič odjel k tetě na Moravu, kde mne telefonicky vyrozuměla rodina, že mi přišel korespondenční lístek s pozváním na pozemní přípravy. Za dva dny v Letňanech. Našlápl jsem Fichtla a uháněl domů. Pastička prověrky nesklapla.
První seznamovací let na Blaníku s panem Bohumilem Rosičkou byl tedy opravdu důmyslně nastraženou pastí. Sice čtyři minuty z navijáku a s čerstvě získanou „klapkózou“ to byly okamžiky krátké, ale velmi intenzivní. Co je to nemoc „klapkóza“ rád nezasvěceným objasním, tedy těm, co Blaníka nikdy nelétali. Ten den jsem měl čtyři starty a příslib dalších zase o víkendu. Tady lze tu past považovat za sklapnutou. Byl jsem chycen a neosvobodil jsem se dodnes. To jen pro vysvětlení.
Pak ale na půl roku přišel pád Ikara. Nehoda s Fichtlem a zlomená stehenní kost. Měsíc připoután na lůžko v nemocnici města Havlíčkův Brod, kde z okna bylo vidět na letištní okruh. Jak příznačné pro další životní past. Po okruhu létal s žáky pan instruktor Kuželka a já s každým startem trpěl a trpěl.
Možná to bylo poslední varování, tedy životní, ale ještě s berlemi byla první cesta na letiště do Letňan. Kolegové z elementárky byli před sóly. Koukali na mne, ale legenda o Meresjevovi zapříčinila, že mi berle podávali do kabiny po přistání.
Novým instruktorem byl tehdy pan Jan Lukeš. První životní past mi nastražil při půlhodině prožité v termice. Stále se mi vracel ten pocit stoupajícího letadla bez motoru a tím mne zcela chytil. Past to byla ale dočasná. Když jsem se dopracoval k sólům, na okruhu z navijáku to dávalo 2 m/s., tak jsem to otočil s vědomím, že cosi porušuji. Honza Lukeš mne pak veřejně káral a pleskal kšiltovkou po hlavě za to, že jsem měl letět jenom po okruhu.
No, co dodat, past sklapla, kárání oprávněné za nekázeň jsem přijal a oba zmínění pánové, kteří měli v kladení pastí mladým učletům velikou zásluhu a praxi, nás chycené snad stále sledují z plachtařského nebe, bdí nad námi. Za to jsem jim, i přes uskutečněný odchyt, zatím, stále vděčný. S panem Kuželkou se setkávám velmi často na našem současném působišti. Mám ho rád a muka, co mi působil před mnoha lety, muka, o kterých sám nevěděl, ta byla dávno zapomenuta.
Čas u létání je jaksi mimo realitu. Běžel svým tempem, až mne po nějaké praxi dohnal do instruktorského kursu. Nejen tam, a past sklapla opět, tentokrát nastražená mým rozhodnutím cosi mladé i starší učit. Věděl jsem, že to stojí za to, ale bylo to období opravdu vyčerpávající. Těch zájemců bylo moc a těch, kteří zůstali, málo. Snahou bylo to zvrátit a to mne odvedlo postupně od výkonného létání. Klasik by jistě poznamenal, že kdo umí, umí, kdo neumí, učí. Sebekriticky k tomu dodávám, že obě činnosti současně, naplno, dělat nejde.
Tak se vzpomínkou, co mne chytilo do pastí, ze kterých jsem nenašel dosud osvobození, přikládám na závěr poslední dílčí past, do které jsem se dobrovolně chytil, aniž bych věděl, že existuje. Byla to opravdová letecká past.
Srpnový den, v LKHB, máme pozvaného examinátora a organizujeme teoretické pilotní zkoušky našich svěřenců. Ten tým byl k nakousnutí. Šlo jim to, výcvik dokončili nebo skoro dokončili za půl roku, koncem sezóny měli odlétané navigační úlohy a šlo jen o to, naplnit osnovu provedením teoretické a posléze praktické pilotní zkoušky s examinátorem Milošem. Od rána jsem kmital kolem svěřenců, poté kolem examinátora, až došlo k plánovanému. Usadili se v klubovně, examinátor jmenoval komisi, ve které jsem byl členem, a dostali testy.
Chodím mezi nimi a dávám z pověření pozor, aby neopisovali. Údiv přichází u kolegy, dnes dopravního pilota, který vyplňuje test zelenou propiskou. Jako jediný. To je buď arogance vědění, neumožňuje mi to provést drobnou korekci v případě chyby, nebo blbost. Druhá možnost se nakonec objevila jako správná. Na procenta mu celkově chyběla jedna správná odpověď a komise neměla zelenou propisku. Šel na opravný test. Tenhle pokus o podvod mi prošel díky blbosti zkoušeného. Ale dobře mu tak!
Po vyhodnocení inspektor odlétá a já poslouchám zážitky kolegů. Den byl termicky aktivní a máme cosi z klubových letadel po polích. Jenže, Blaník sedí na práškařské ploše, relativně nedaleko. Plocha je ale oplocená a vjezd pod zámkem. Veškerá snaha o kontakt s majitelem je zatím marná. Postupně vyrážejí kolegové s transporťáky pro ostatní. Problém s Blaníkem ale zůstává nevyřešen.
Odkládám papíry, celodenní a pobíhám po letišti. Což o to, posádku vysvobodíme přelezením plotu, ale éro ne. Co je platné, že plocha má 550 metrů asfaltu, jenže nemáme polní vlečnou. Přes plot rozebraného Blaníka nepřeneseme. Až po delší době, až po chvíli, přichází nejmenovaný vlekař a říká:
„Znám to tam, létáme tam s ULL. Šlo by to tam sednout a převléci domů.“
„Máme na to letoun?“ je mou otázkou.
„Máme, ale poletíš to ty.“
„Proč já?“
„Neptej se.“
Neptám se, večer se přiblížil. Bereme vlečné lano a letíme. Když plochu ze vzduchu uvidím, začíná mi být trochu úzko. Je opravdu oplocená drátěným plotem. Krátká dráha směrem na východ končí obrovskou hromadou hnoje. Směrem na západ, kam bychom asi měli startovat, je těsně vedle asfaltu porostlá poměrně vzrostlou vegetací. Hustou.
Prohlídka plochy a sedíme tam. Vypínáme a lezeme z letounu. Blaníka tlačíme na kraj hnoje a rozpětí křídel brnká o ty keře. Je to do třetiny dráhy sakra úzké.
„Už vidíš, proč jsem tě chtěl s sebou?“
Vidím a přemýšlím, co s tím. Znamená to jet při malé účinnosti kormidel rovně, opravdu rovně. V případě zachycení o porost včas vypnout a opakovat pokus. Moc se mi do toho nechce. Jenže je to oplocené.
Blaník stojí ostruhou v hnoji. To pak umyjeme. Posádka letců, co tam přistála, drží obě koncová vřetena a vlečný letoun napíná. Nemáme krátké lano a mne ještě napadá, co s tím, kdybych se zadrhl a lano, tedy tahová pojistka, by nevydržela? Jenže spád událostí nedává čas na váhání. Napnuto, dotaz po rádiu a jedeme.
Trošku poletuje nasedaný prach a kamínky kolem, ale to je při vzletu z asfaltové práškařské plochy celkem v normě. Nekoukám po křídle, jen dopředu. Soustrojí zrychluje, nožní řízení zabírá hned a tak kolem třetiny dráhy, po zmizení bočních porostů, po zázračně udrženém směru, Blaník chce letět. Moc rád mu v tom nebráním. Klapky zasunout, a teď už jen, jestli bude stačit ta krátká dráha vlečnému stroji.
Jsme za polovinou a vlečná jede po kolech. Nefouká vítr, je teplo. Konec asfaltu vidím zcela zřetelně a v této poloze už vzlet k odlehčení vlečné přerušit nemohu. Tedy mohu, ale neskončím na dráze. Vydržet je potřeba. Letoun se kolébá na kolech hlavního podvozku, já jen trnu, abych vydržel ve výdrži před stoupáním, pokud k němu dojde. Došlo. No, délka dráhy nám těsně stačila.
Letíme domů, pro uvězněnou posádku posíláme auto, budou muset přes plot. To dají, jsou šikovní. My po pár minutách sedáme doma a já si říkám, vyšlo to. Ale vím, že to nebylo zcela rozumné. Ale zase, jak jinak situaci vyřešit?
Jsem klidný, žijeme a stroje jsou použitelné. Neodpustím si pokus o konzultaci. Setkávám se s vlekařem. Plnil letoun palivem před hangárováním. Šel jsem za ním. Koukáme na sebe, benzin do nádrže teče, chtělo by se nám něco říci, ale mlčíme. Když už se zdá, že jeden z nás něco řekne, tak nakonec zase mlčíme. Zase raději odcházím a vím, že moc slov pro pochopení stavu potřeba není. Oba víme, že takhle to už nejspíš dělat příště nebudeme.
Úspěch v létání nezdůvodňuje, nezaručuje ani nevysvětluje nárok nebo právo na něco. Pouze to naplňuje nějaký smysl. Neúspěch při létání neobviňuje, netrestá, ale zaručeně má vždycky nějaký smysl. Kdo ten smysl nehledá, tak většinou ani neví, k čemu je létání.
anonymní letecké moudro
