Umožňuje to pokrok v technologiích, nové materiály, vědecký výzkum. Jenže v tom letadle je nakonec zase jenom člověk omezen svou psychikou a nezbytnými potřebami. Kde tedy končí lidské možnosti?
Dlouhotrvající let sebedokonalejším letadlem přináší pro lidský organismus značné zatížení. Hovoříme-li o dlouhotrvajícím letu v současné dimenzi, je nutné rozlišit, zda jde o přesun časovými pásmy v letadle dopravním, dálkový navigační let v letadle sportovním nebo přelet letadlem bezmotorovým. Dopravák skýtá možnost minimálního pohybu za letu, sportovní letadlo nepoletí déle, než mu dojde palivo a kluzák? Pro dlouhotrvající let kluzákem je specifické, že v těsné kabině tělesný pohyb téměř možný není, toaleta chybí, klimatizace nebyla vyvinuta. Přes to však let na velkou vzdálenost obnáší 10, někdy více hodin soustředěné činnosti bez možnosti fyzického pohybu, zpravidla v častém kroužení, za střídání kladných a záporných násobků. Naučit organismus vydržet ve stavu funkčnosti tak dlouhou dobu v tak specifických podmínkách není snadné. Jak na to?
Odpověď není jednoduchá. Nejdříve je potřeba organismus zvykat. Vzpomínám si na svůj první let dopravním letadlem. Bylo mi asi deset a čekala nás cesta dnes archaickým IL 18 do Afghánského Kábulu, kde můj otec po dobu čtyř let pracoval. Moc jsem se těšil, trať jsem prostudoval na mapě světa, pamatuji si ji dodnes. Praha, Sofia, Damašek, Teherán, Kábul. Asi 17 hodin včetně mezipřistání. Co to se mnou udělalo? Po vystoupení z letadla, které celou tu dlouhou dobu vibrovalo, houpalo se, hučelo a všelijak sténalo jsem si připadal divně. Motala se mi hlava, žaludek nepřijímal ještě druhý den ochotně potravu a hlavně, pevná země pod nohama se se mnou stále pohupovala. Organismus byl zmaten. Po několika cestách tam a zpět se již negativní pocity nedostavily. Organismus věděl, co ho čeká. Zvykání šokem však nelze pro roli pilota doporučit. Je rozumnější přidávat si postupně na letové době a sledovat, co to s námi dělá.
Máme-li nějaké to zvykání za sebou, je dobré si uvědomit, že příprava na let nezačíná těsně před startem. Máme-li před sebou vidinu dlouhého posezení v kabině, musíme s přípravou začít nejlépe den předem. Nepřejídat se, nehladovět. Nejíst těžká a nadýmací jídla, nepít nepřiměřeně tekutin a hlavně, jít se na to včas vyspat. Rovněž je potřeba dostatek pohybu na čerstvém vzduchu. Ráno, víme, jak to na letištích chodí. Ráno je nejlepší se soustředit sám na sebe. Snídaně, pokud proběhne v klidu dodá potřebnou energii, s obědem je potřeba se rozloučit. Není, alespoň dle mé zkušenosti vhodné s sebou balit mnoho jídla. Stačí něco pro přežití a nevzpomínám si, že bych měl někdy čas jíst za letu. Jen vhodnou tekutinu nezapomenout! Bez jídla člověk vydrží dlouho, bez tekutin jen několik desítek hodin.
Většina dlouhodobých letů probíhá v létě a v termice. Ne, že by nešlo v zimně letět třeba ve vlně dlouho a daleko V létě je ale stejně jako v zimně důležité, co na sebe. Na zemi může být 30 nad nulou, ve dvou kilometrech, pod základnou značná kosa. Jednou mě nevhodně oblečeného vyndávali z kabiny po třech hodinách letu, kdy kolena čouhající z letních ktaťasů ztuhla tak, že nešla narovnat. Pamatuji rovněž závěr pětihodinovky, kdy odvážný kolega dokázal létat v čisté termice, poměrně nabalen a při rádiové komunikaci nám bylo divné, že je trochu zmaten. Měl úžeh s úpalem dohromady a při jeho zachraňování, po výběhu, jsme vzpomínali, jak to dělají beduíni, když někoho najdou na poušti.
"Pětihodinovku splnil za cenu totální dehydratace."
Nejlepší je oděv lehký, nohy v teple, něco na hlavu a při prvních příznacích přehřátí nebo podchlazení jednat. Za letu se mi osvědčilo přikrytí lehkou bundou, která se mi do kabiny snadno vejde. Není-li na palubě, postačí kabinový překryt. Jen musí být v dosahu. Ztuhlost nohou lze částečně kompenzovat změnou polohy, třeba podvléknutím chodidel za pedály, nebo střídavým pokrčením jedné nebo druhé nohy, co to jde. Prokrvení sedacích partií zase řešit vhodnou měkčí podložkou. Rozhodně není dobré zkoušet sundání svetru po krátkodobém rozepnutí upínacích pasů a padáku. Slyšel jsem, že už někdo takhle propadl kabinou. Zatížení zraku, v klasickém plachtařském počasí řešit rozhodně vhodnými slunečními brýlemi. Odložit za soumraku se dají vždycky. Pokud i přes naši dokonalou přípravu nastoupí nevolnost a nepomůže nasměrování proudu vzduchu do obličeje, nečekat na nic, hledat vhodné místo pro přistání. Málo jsme trénovali.
Když někdy po celodenním kroužení večer zavřu oči, stále se mi vrací ten pocit desetiletého kluka po letu v IL 18. Může to znamenat, že jsem své meze dovršil. Jenže, když už si člověk myslí, že nemůže, má ještě 2/3 svých možností rezervu …
