V zimním období má středoevropské počasí značné sklony k utváření teplotní inverze, která má velice různorodé podoby. Někdy se studeným vzduchem zalije celá česká kotlina, teplotní inverze má mohutnost několik set metrů a nad hladinu studeného vzduchu vyčnívají pouze nejvyšší hřebeny našich hor, jindy zaplní studený vzduch jen ostře zaříznutá údolí v nižších polohách a přes okolní kopce fouká poměrně silný vítr.
Taková situace byla například v pondělí 21. ledna 2007, kdy nad naše území zasahoval od jihu okraj prohlubující se tlakové níže a ve výšce byla obloha téměř zcela zatažena vysokou a střední oblačností nasouvající se teplé fronty. Česko bylo v klínu studeného vzduchu před touto frontou, při zemi se v nižších polohách vítr ztišil na 1-3 m/s z jižního směru. V podvečerních hodinách jsme letěli malým čtyřmístným letadlem Socata TB-10 z letiště Kladno a prolétli trasu Křivoklát – Beroun – Karlštejn – Bubovice – Nižbor – zpět na kladenské letiště. Nad údolím Berounky jsme zaznamenali slabou, místy až mírnou turbulenci při letu asi 200 m nad terénem. Ta nemohla být způsobena termikou a nejednalo se ani o dynamickou turbulenci na rozhraní dvou podstatněji odlišných proudnic větru. Šlo o turbulenci mechanickou, způsobenou silným větrem, vanoucím přes členitý terén v bezprostředním okolí hluboko zaříznutého říčního údolí. Přímo v tomto údolí však vítr nevanul, to bylo patrné z chování kouře z komínů tamějších vesnických domů. Do údolí se ukládal chladnoucí podvečerní vzduch a utvářela se velmi výrazná teplotní inverze o výškovém rozsahu několika desítek metrů. Naopak na hřebenech okolních kopců, převyšujících dno údolí Berounky, foukal (jak jsme později zjistili z aerologického diagramu pražské sondy) jihozápadní až západní vítr o rychlosti asi 10 m/s. To se projevilo vznikem turbulentního proudění v této vrstvě atmosféry a pocítilo to i naše lehké letadlo, které tudy letělo.
Tento typ turbulence, vzniklý prouděním silnějšího větru nad lokální teplotní inverzí, nepřináší žádné velké riziko pro let, ale snižuje komfort lehkým házením letadla. Vzniká v době, kdy chladnoucí vzduch zaplní údolí a terénní sníženiny, zpravidla pozdě odpoledne nebo večer, kdy už terén vychládá, zatímco ve výšce setrvává stejný vítr, jako tam byl přes den. Pilot může tuto situaci odhadnout z poledního aerologického diagramu a z vývoje počasí, výrazně mu v tom mohou pomoci také jeho zkušenosti. Turbulence je citelná v závislosti na rychlosti větru a členitosti terénu ve vrstvě několika desítek až stovek metrů nad zemí, těsně u země a nad turbulentní vrstvou je vzduch naopak klidný.
V letní sezóně se podobným způsobem, i když na jiném principu, často projevuje termická turbulence. Průběh teploty vzduchu je v letním termickém dni velmi výrazný, rozkmit denní křivky teploty může u nás přesáhnout i 20°C. Z toho plyne, že ráno po východu slunce teplota vzduchu celkem rychle „nabíhá“, v pozdním odpoledni a v podvečer zase docela rychle klesá, i když ne stejně rychle, jaký je ranní nárůst. Ale některá místa na zemském povrchu si udržují svoji zásobu tepla po delší dobu a tak i když už nad většinou terénu se termická cirkulace uklidnila a vzduch se ukládá k nočnímu spánku (rozuměj k přízemní radiační inverzi), nad posledními „ostrůvky tepla“ se stále ještě mohou uvolňovat slábnoucí termické stoupavé proudy. Letíme-li podvečerním letem v již zklidněném vzduchu, nalétneme občasně do slabého a jen málo turbulentního stoupání, zejména opět v členitém terénu, který se nahříval odpoledním a večerním sluncem (např. strmé skály orientované k západu až severozápadu, odkud v létě přicházejí poslední sluneční paprsky). Někdy to dokonce může znamenat i záchranu pro kluzák – opět uvedu jako příklad svůj zážitek z 80. let, kdy jsme měli plachtařské soustředění pokračovacího výcviku na letišti v Rakovníku. Instruktor mě celé odpoledne učil létat s Blaníkem v termice, byli jsme ve vzduchu už několik hodin a prolétali docela široké okolí letiště, určitě 20 km od něj na všechny strany. Čas ubíhal, odpoledne se nachýlilo a termika postupně slábla.
To jsme zaznamenali ve chvíli, kdy jsme létali asi 15 km jižně od letiště, právě nad údolím Berounky, nedaleko Skryjí. Řeka, tekoucí zde od jihozápadu na severovýchod, je na pravém břehu lemována krásnými, velikými skálami, jejichž stěny jsou proto orientovány k severozápadu. Údolí řeky už leželo ve stínu a náš větroň nemilosrdně klesal, protože jsme už nemohli najít žádnou termiku. Časem se instruktor rozhodl pro přistání na louku, ale ještě předtím chtěl zkusit poslední štěstí právě nad zmíněnými skálami. Kupodivu mu to vyšlo, stoupák tam opravdu byl. Nalétli jsme jej sotva 150 m nad vrcholky skal, kde vzduch v okolí byl už naprosto klidný. Stoupali jsme sice slabý půlmetr za vteřinu, avšak po dlouhé době jsme získali výšku, potřebnou k dokluzu do Rakovníka. Tehdy jsem zůstal ušetřen potupného shánění telefonní budky, zařizování svozu a večerního nákupu basy piv, takže kdykoliv dnes jedu autem či letím s paragliderem kolem skryjských skal, vděčně se na ně zadívám.
