Ne, že by ten pilot na draka létal opilý, tedy s drakem, na to u nás nedáme. Musí mít dostatečně dlouhé vedení, sedět si na něm, nepředvídat, nevzpomenout si na všechny platné teorie, zkrátka hovořím teď o sobě.
Stalo se v sobotu, kdy na podzimem zbarveném letišti probíhala soutěž v přesnosti přistání a ještě dalších disciplinách. Přijeli hosté ze spřátelených aeroklubů, počasí po ranním dešti připomínalo pozdní léto, větřík pofukoval v ose dráhy. Idyla. I ta soutěž byla dobře vymyšlená, jenom trochu zlobila, po sezóně vetchá, navijáková lana.
Propozice vyžadovaly nekompromisně součinnost posádky. Tedy dvou osob. Někteří, co ještě nemohou létat samostatně, vyhledali proto své „oblíbené“ instruktory a začala debata o předpokládaných postupech vedoucích k naplnění letového úkolu. Kromě jednoho svěřence, kterého mám na krku a rád, protože je již zkušeným pilotem letounů a já ho vlastně jenom přeškoluji, mě oslovil plnohodnotný pilot. Můj žák bývalý, Jarda. Je již věkem zkušenější, máme k sobě blízko a mě jeho přání letět v posádce právě se mnou potěšilo. No, ale když jsem ten instruktor, odpovědnost za let je na mě. Tak že následující řádky beru zcela a jenom na sebe. Jsem na draka.
První let s Jardou proběhl bez mimořádných pocitů. Na jeho přání, jasně vyslovené, provedl vzlet na navijáku, poté jsem už já provedl nějaké ty manévry naplňující program letu, úspěšně jsme splnili úkol a sedli na „letadlovou loď.“ Let se nám oběma líbil a den běžel dál. Ke druhému společnému startu jsme se dostali až pozdě odpoledne. Vážeme se v kabině, já měl asi šestý start v roli „moudrého“ instruktora, když Jarda mezi řečí utrousil: „Tak já se svezu.“ Ta historická slova, těsně před vzletem, však vyplouvají v mých současných snech a říkám si. Vždyť to znělo docela jasně!
Kontroluji úkony a zdá se mi, že vyvážení není zcela ve střední poloze. Tak ho tam dám. Pak nám zvedají křídlo, lano se napíná. Levou ruku si dávám poblíž k vypínači, pravou poblíž kniplu a nohy, ty jsou kousek od pedálů nožního řízení. Tato nepřirozená poloha je mou profesní deformací. Kdo někdy létal jako instruktor mi rozumí. Kdo ne, tak tato poloha připravenosti umožňuje rychlý zásah do řízení, pokud by ho bylo zapotřebí. Většinou není, ale byly lety, kdy ruka šmátrající po vypínači byla moc daleko a druhá, hledající knipl ještě dál. Čas potřebný pro případný zákrok je na navijáku faktorem určujícím.
Takto vykřečován sedím v Blaníku, který se vyosen, nevhodným působením pomocníků u křídel srovnává, rozbíhá se do rychlosti odlepení, krásně, i když odvážně přechází přechodovým obloukem do stoupání. Říkám si, ten Jarda, letí odvážně, ale odvážnému štěstí přeje. Jarda říká nahlas na vrub těm chatrným lanům.
Jako na pokyn začíná mírně klesat rychlost. Tím se úhel stoupání zmírňuje. Krásný start. Výšky přibývá, když se éro začíná naklánět doleva. Čekám Jardovu zkušenou reakci a nic. Povídám nahlas. „Visíme doleva.“ Jarda nic. V tomto momentu mě snad něco mělo varovat. Říkám si jen potichu, teď, kdyby to prasklo, je to nazpátek. Asi se kochá, tedy myslím Jardu, tak palcem lehce přitlačím knipl doprava. Blaník se srovnává a letíme dál. Jarda mlčí. Cítím odstavení tahu navijáku, klapnutí jednoho, druhého zámku bočních závěsů a letíme. Po vypnutí je třeba zkontrolovat, zda lano odpadlo, což je vidět jen v zatáčce. Protože se dlouho neděje nic, doporučuji Jardovi točit. Odvětí překvapeně.
No, já taky ne. Kdo tedy? Ať se rozhlížím jak chci, nikdo třetí tu s námi není! Kdo s tím tak krásně odstartoval? Další průběh letu nestál zanic. Dokonce jsme ani netrefili palubu letadlové lodi. Jsme mrtví muži, máme –300 bodů. Snažíme se vyprávět sebekriticky náš problém, ale nikdo nám nevěří. Na poletovém rozboru, již trochu s úsměvem, vyprávíme všem, co se nám to přihodilo. S krátkým odstupem času si uvědomujeme, že čistě teoreticky, čistě náhodně a s úctou k mistru navijákařovi to možné je. Ale těch náhod! To vyvážení, naše hmotnost v kabině, jediné vyosení na laně srovnané palcem a samostatné vypnutí automatů zámků. To je i na mě trochu moc.
To, co mě učili je nanic. To, co kážu na pozemních přípravách, postrádá najednou smysl. To, co jsme pracně formulovali v naší metodice bylo zbytečné. Jisté je jen, že pokud se do toho nekvalifikovaně nezasahuje, tak to letí samo. A jak krásně! Čepici mám placatou od úderu o zem po přistání. Jarda mi nevěří, že nekecám. Kamarádi se usmívají a myslí si své. Blaník mlčí. Kdo zrovna tahal na navijáku nevím, ale u něj se spravedlivého odsouzení nedočkám. Vše totiž probíhalo zcela korektně a normálně. Jedu domů a vím, že se vysvětlení nedočkám. Přijdou jen noční můry.
Prosím kolegy letce, domlouvejte se o společné činnosti na palubě zcela polopaticky a jasně. Nebo raději mlčte, on si to ten Blaník přebere.
Doufám jen, že tento článek nezneváží nelehkou práci letových instruktorů. Kdyby totiž let neprobíhal tak krásně, něco se od normálu odchýlilo, jistě bych zabral. Věřím tomu, i když byl společníkem zkušený pilot. Od toho tam jsem a k tomu mě vycvičili. Poznání sobotního příběhu je hodnotné samo o sobě v tom, že i létání je o komunikaci a dialogu. Ten stejně jako ve společnosti pak určuje další vývoj událostí.
