Tenkrát mi bylo asi 8 let, a já se chodil v Kunovicích koukat na éra. Úplně mě to fascinovalo a ten zvuk motoráků, to byla nádhera. Tak jsem si tak snil, potom modelařil a v 16 letech jsem začal docházet do Medlánek. Chtěl jsem na větroně. Moc jsem se těšil, celou zimu chodil tlačit éra a po několika měsících jsem složil úspěšně teoretické zkoušky. Pěkný příběh že?
Tedy definitivní zákaz létání. Zrovna jsem chodil ve Vodochodech na učňák na leteckého mechanika. Tak to mi tedy vzalo docela vítr z plachet! Rodiče se kdysi před lety rozvedli a otec poté, co se znovu oženil, vycestoval do Rakouska. A to prosím zcela légálně. Takže v čem byl problém? Zřejmě v nějaké zabedněné bolševické palici. Můj zájem o výuku výrazně poklesl a já začal dělat bigbeat a problémy. Tak tedy skončila kariéra jednoho nadějného leteckého mechanika.
Ale to je minulost... V roce 1999 jsem se tedy rozhodl (bylo to tuším po vyhlídkovém letu v AN-2, kdy se ve mně probudili ty letecké vlohy), že si přece jen splním ten svůj velký sen a začnu létat. Vybral jsem si (už ani nevím proč), školu v Bubovicích. Tam jsem se konečně začal věnovat své vysněné dráze pilota. Začal jsem pochopitelně na ULL, konkrétně na Tajfunu. Takové placatidlo, ale hodňoučké, pomalé, zkrátka vhodné na výcvik. Během roku se mi podařilo zvládnout všechny peripetie výcviku, včetně různých zklamaní z věčně nepodařených přistání (v Bubovicích se není čemu divit, že!). Pochopitelně první sólo byl velký zážitek, který si pamatuji dodnes. Složil jsem úspěšně zkoušky a pak už jsem mohl létat dál.
Jenže já se s přítelkyní přestěhoval do Velvar a Bubovice byly najednou dost z ruky. Naštěstí se můj instruktor tehdy zmínil o tom, že někde poblíž je letiště Sazená. Koukal jsem jak z jara, ale opravdu tam to letiště bylo. Měl a bohudíky mám jej od bydliště vzdálené asi 5km. Tak jsem začal jezdit na Sazenou. Byl to pro mě docela šok, protože M. Raudenský z Fly for fun tam létal se Zephyrem a ten byl co se týče pilotáže, poměrně dost odlišný. Tak já se tedy přeškoloval a protože to bylo tak jednou dvakrát do měsíce (díky mým finančním možnostem) se pochopitelně kýžený sólo let pořád nekonal. No a pak mi kamarád doporučil paragliding. To bylo v roce 2003.
Možná Vás teď napadá otázka a co ta Cessna v úvodu? K tomu se dopracujeme. Takže já ho, tedy toho kamaráda, po několikerém přemlouvání poslechl a přihlásil jsem se do kurzu paraglidingu. No to bylo skvělé, nádherné, adrenalin jako hrom.
Nějak mě to přišlo samozřejmé. Ale musím Vám říct, že je to bomba! Ty naše kopečky teda nejsou až tak dobré, samozřejmě záleží na podmínkách, ale já měl tu čest zažít létání i ve Francii, Rakousku a Slovinsku a tam to bylo opravdu super! Tak jsem si tak nějak létal až do léta roku 2005, a pak se mi to krapet nevydařilo. Dlouho jsem se chtěl podívat na Černou horu v Krkonoších a tam to zkusit, neboť to je údajně nejlepší terén pro paragliding v Čechách. A tak jsem si tam 15.7. 2005 vyrazil a nedopadlo to nejlépe. Po startu uzlík na řidičce a pak špatné rozhodnutí. Chtěl jsem přistát na kopci, abych si ještě zalítal, až ten defekt odstraním.
Pravá noha to odnesla otevřenou zlomeninou a vrtulník přilítl až za půl hodiny. Opravdu to nebylo nic moc a doteď jsem se z toho ještě zdravotně nevyhrabal. Tak takhle asi skončil můj kontakt s paraglidingem (nikdy ovšem neříkej nikdy).
Po téměř roce, tedy letos v létě jsem získal odvahu (a taky noha už začla trochu sloužit), že se vrátim k ultralightům. Slovo vzalo slovo a v červenci jsem celý nedočkavý vlezl na Sazené opět do kabiny krásného Zephyra. Trochu jsem se popravdě bál, on ten zážitek z padáku se přece jenom zaryje do paměti. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem po zhruba 30 minutách letu a několika okruzích přistával na dráhu téměř sám. Úplně jsem z toho byl paf. Vždyť jsem v tom 3 roky neseděl a přistání mi nikdy moc nešla! Nechápu! Zřejmě jsem se na to tak fixoval a tak moc jsem chtěl létat, že se mi vše znovu rychle vybavilo. Kromě toho ten pocit a ta euforie po roce nelétání, je opravdu fantastický. Po pár hodinách bylo po přeškolení hotové a já začal létat sóla. Opravdu nádherné zážitky a moc se mi to líbilo.
Tak a teď se dostaneme k jádru věci. Jak jsem byl v té euforii, tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit taky nějaké větší éro. A bylo to! Řekl jsem si teď nebo nikdy, a šel do toho i se sešroubovanou nohou a 2,5 dioptriemi. Musím říct, že mě to fakt nakoplo, a doufal jsem, že mi to vyjde. Hlavní byl ÚLZ. Nicméně 2.třídu jsem dostal, a nebyl to velký problém. Potom přišel ten den 7.12.2006, a já si vlezl do Cessny 150 OK-WKF. Pak už jen létal a létal… No, buďte v klidu, zatím mám odlétány 2,5 hodiny. Ale vzpomněl jsem si na toho kluka v 8 letech, jak snil v Kunovicích a teď se mu to konečně vyplnilo. Je jedno jak to dopadne, zda šťastně dodělám PPL, případně zkusím CPL nebo instruktora ULL. O to nejde. Hlavní je, že létáme, a že nás to baví, ne?
