Kolem budovy se na dřevěných lavičkách povalují ostatní studenti ve výcviku, zmoženi horkým odpolednem. Významně na mě pomrkávají a chtějí vědět, co zkouška. Krčím rameny a Harry dělá, že to nevidí, ale já vím, že ví. Sedneme si u stolu naproti sobě. Harry upustí od poker face a velmi milým úsměvem ve tváři spustí.
„You know, Dana, one day you will be a very good pilot. But I have to say that you failed the test today.“ Nevím, jaký jsem nahodila výraz, asi hrozně zdrcený, protože Harry vypadá, jako by svého rozhodnutí už teď litoval. Vysvětluje mi, že to není úplný propadák, jenom „partial failure“ a skutečně to zaškrtne do protokolu. Ona to asi bude fakt pravda…
Zjišťuji proč, co se mu nelíbilo. Prý to vybrání pádu přišlo pozdě a nepoužívala jsem autopilota. To s tím pádem mu říkám, že bylo nedorozumění; pochopila jsem, že chce předvést vybírání z rozvinutého pádu, u kterého si sám stanoví hranici, abych to neměla lehké a nevybírala už od počátku. Ta zatracená angličtina, říkám si v duchu a proklínám se. Užívání autopilota? Nechápu, testovala jsem jeho funkce ještě při předletové prohlídce, ale během skill testu, kdy každých pár minut děláte nějaký úkol, mě vážně nenapadlo ho vůbec použít, nejednalo se přece o klasický let z bodu A do B. Harry ještě něco vysvětluje, ale mě tak trochu hučí v uších, cítím se jak ten největší debílek pod krásným andaluským sluncem, v duchu už přeplánovávám svůj program, neb dnešní návrat domů do Prahy se konat nebude… Ach jo. Harry se mi zapíše do logbooku, poděkuju mu za zkoušku, ačkoli to děkuju se mi říká těžko.
Mezitím do dveří strčil hlavu Bredin, koordinátor výcviků ve škole, a z atmosféry a mého výrazu pochopil, že to nedopadlo nejlíp. Je zaskočen, myslel si, že to dám levou zadní a jdeme to slavit. Jenže ono ne. Jako pravý britský gentleman mi nabízí odvoz do města, že to půjdeme rozebrat na pivo. Děkuju, ale nechci. Místo toho jdu raději pěšky na vlak pár kilometrů, potřebuju si vyčistit hlavu a přehrát si let posté dokola.
Volám svému instruktorovi, který mezitím odjel do Francie, kde vyměnil Senecu za Airbus, musel se vrátit do „práce, která ho uživí“. Nechápe, jak k tomu mohlo dojít, „you were perfectly ready“ on na mě. Dokonce mě utěšuje tím, že mu kdysi šel MEP mnohem hůř, že si právě byl jistý tím, že můj výkon bude dostatečný i pro náročného Harryho.
Potřebuji se s tím srovnat, poprvé jsem ve svém modulovém výcviku dostala přes prsty a bolí to. Přijíždí vlak, nasedám a jedu opačným směrem než obvykle, nechám se vézt do městečka Cádiz, které se nachází přímo na pobřeží Atlantiku. Z Jerezu to trvá jen 15 min, jízdu zajišťuje vysokorychlostní vlak AVE (takové španělské TGV).
Až teď si uvědomuji, že mám na sobě stále reflexní vestu, takže tu mezi ostatními svítím. Průvodčí, který po mě chce ukázat jízdenku, mě má za německou turistku. „Alemana?“ Kroutím hlavou, „no, Checa“. „Checa…?“ A přemýšlí, kde to je. „De Praga,“ napovím mu. Zajímavé, ale skoro žádní Španělé neznají pojem Česko, ale jak slyší o Praze, rozzáří se jim oči. Prahu znají a líbí se jim.
Cádiz je úžasné město, posuďte sami na fotografii, kterou přikládám. Kilometry a kilometry podél oceánu, nádherná katedrála a pocit, že jste na konci Evropy.
Někdy se zkrátka věci odehrávají jinak, než bychom chtěli. Po překonání počátečního šoku se spojuji se školou, abychom naplánovali skill test číslo dvě. Dostávám přiděleného examinátora Josého a jsem docela ráda, že nemusím znovu s Harrym. Takže za tři dny. Dny do další zkoušky trávím od rána do večera na letišti, učím se teorii, chodím si sednout do Seneky, byť jenom na zemi, opakuji postupy a občas i simulátor.
José vypadá trochu jako španělská verze Toma Cruise v Top Gunu, akorát je ještě menší a trochu starší. Toužil se kdysi stát dopravním pilotem u Iberie, ale nevzali ho, a tak celý život instruktoruje a přezkušuje v různých leteckých školách; co do počtu hodin, je nejzkušenějším španělským CRI. Je to chlápek se smyslem pro humor a mě je s ním do řeči. Je to člověk, který mi lidsky sedí, a tak nějak ze mě opadá veškerá nervozita a mám pocit, že tenhle let s Josém si užiju.
Děláme jenom zkrácenou verzi zkoušky, neb některé body mi přiznal minule i přísný Harry. Pořád čekám, kdy přijde nějaký skutečný oříšek, ale vše probíhá hladce, působíme jako synchronizovaná posádka, José se občas během letu i rozpovídá a najednou je zkouška u konce. Jsme zpět na apronu, José mi podává ruku se slovy gratulace. No teda. S Harrym člověk málem vypustil duši a nestačilo to, s Josém to šlo levou zadní… Za hodinu poté už sedím ve vlaku směrem Malaga a večer letím do Prahy. Kvalifikaci MEP si vezu domů. :)
Závěrem bych se ráda omluvila čtenářům za prodlevu v posledním dílu. V životě máme období, kdy nám není do zpěvu a u mě se to projevilo absolutní neschopností sednout si k počítači a konečně dopsat tenhle seriál. Přeji všem, aby si tuhle letovou sezónu užili co nejlépe a aby všem bylo do zpěvu i do letu! :)
