Letět s Blaníkem sólo, když má dvě sedačky, je trochu přepych. Tedy z pohledu dnešního. V minulém století byl však zcela jasně požadavek formulován předpisem Svazarmu P1, kdo s kým smí v tom letadle letět.
Není divu, že počet možností byl omezen. Žák a instruktor, pilot a instruktor, obě kategorie s inspektorem, a protože Blaník není Antonov, přítomnost palubního mechanika nepřipadala v úvahu, stevardky se nevozily, taky proč, když je u létání hlad, filmaři taky ne, protože se nesmělo fotografovat, a svézt jen tak někoho bylo možné pouze porušením předpisu. Našli se ale i jedinci, kterým to až tak moc nevadilo.
Sedím na věži jednoho letiště (v Sazené), počasí je termické, mám službu řídícího létání. Tehdy to tak bylo, ale ten řídící vlastně jen poskytoval informace známému provozu, někdy koordinoval výškové režimy v prostoru s vedlejším dopravním letištěm, komunikoval s vojáky ohledně mimoletištních letů, které musely mít přidělenou pořadovou, to byla evidence letů i větroňů při přeletech. Na konci 80. let vládli vojenští dispečeři celému vzdušnému prostoru a nebylo radno s nimi příliš diskutovat. Maximálně o tzv. místním burnusu, kdy se jednalo o přelet mezi nejbližšími letišti bez pořadové.
Místní burnus byl pojem stejně jako komunikace drátovým telefonem, kdy se muselo uvést heslo Avia Pilně, aby spojovatelka věděla, že jde o letový provoz. Jinak se na vše čekalo a někdy dost dlouho. Nadvláda armády šla časem do tak zvláštních termínů, že pokud jsme chtěli letět na přelet, nestačilo podání pořadových hodinu před odletem, vyžadovalo se den předem
No, ale jak ta naše republika orograficky nespolupracuje s předpovědí počasí, byly dny, kdy bylo počasí a nebyla pořadová, výjimečně naopak. Dnů, kdy se všechno podařilo zajistit, bylo žalostně málo. Tedy v naší termické sezóně.
Byla též vydávána tzv. esdéčka. Jednalo se o státně důležité lety. Například, když letěl pan prezident z Prahy do Bratislavy, seděla celá republika na zemi. Tyto dny vstoupily do historie většinou tím, že plachtaři, kteří byli na letišti, dokázali vymyslet i to, co by je jindy určitě ani nenapadlo.
Jednoho červencového esdéčka, kdy byla obloha plná kumulů a horko, napadlo několik nejmenovaných jedinců, že sjedeme závodně řeku Metuji na nafukovacích matracích. Nápad vznikl jako vždy zcela náhodou, když po návštěvě restaurace Peklo v Pekelském údolí kdosi odhodil kus dřeva do Metuje. Tým po zavíračce šlapal těch pět kilometrů na letiště a dřevo plulo stále s námi. Ráno po procitnutí a vyhlášení zákazu létání bylo zorganizováno klání, které nemělo obdoby. Jako většina dobrých nápadů však akce přinášela některé potíže. První byla pře, zdali u náhonu jen nasedneme na plavidla nebo bude letmý start. Druhým problémem byla nejednotnost, jak se ustrojit. Třetí a nejdůležitější nápad a následné vylepšování byla záchranná služba.
Klubový rumunský Gaz byl vybaven nafouklou duší z příďáku Il-62, kam se sotva vešla, byl určen řidič záchranář a šlo se na věc. Nikdo ale netušil, jak je Metuje v horním toku zrádná. Při startu, nakonec letmém, došlo hned v úvodu k proražení některých plavidel o kameny ostré, závod zpočátku zcela nesmiřitelný, kdy všichni hrabali rukama i nohama, aby zvýšili rychlost v proudu, aby posléze vzhledem k teplotě vod zůstávali apaticky ležet na zbytcích vzduchových komor, ti co se neobuli hořce litovali bolavých chodidel a záchranné vozidlo nakonec pochytávalo zmrzlé a mokré plavce pomocí letecké duše pod mostem v předměstí. Když nás posbíral a někteří se převlékli do suchého, koukáme po sobě a nevěříme, že to nikdo nevzdal. Jelo nás patnáct, nejstaršímu bylo přes 60, nejmladšímu děvčeti 15 let. Do dějin však vstoupilo naprosté vyjevení vrchního číšníka v restauraci, kam vpadl dav drkotajících lidí, v horkém červenci a dožadoval se mnoha horkých grogů.
To jsem ale odbočil, a hlavně mi to nakonec taky prošlo. Po návratu na letiště, po těch horkých nápojích, na mne čekala návštěva ne zcela ohlášená v podobě nastávající manželky. Kolega, který nás zahlédl se vítat, odhadl zkušeným okem můj stav a nabídl odpolední kávu. I přes to, že jsem tu kávu dvakrát rozlil, to prošlo jen s týdenní rýmou.
Tak sedím na věži letiště Sazená, posílám požadavky na pořadovou, vědom si vlastní důležitosti zahajuji koordinaci s LKPR a netuším, co mne v dalších okamžicích čeká. Věž je slušně vybavena, jsou tu i štítky s imatrikulacemi přítomných letadel, tabulka, kam se umísťují, aby bylo jasné, v jakém režimu se jednotlivá letadla nacházejí. Pod základní výškou, nad základní výškou, mimo TMA a tak.
Zahajujeme s prvními kumuly, jen netuším, kdo ve kterém letadle sedí. Vím, kam chce které letadlo na trať, to ano, a jen z rádia odposlouchávám hlasy známé a neznámé, kdy dávají odchod na trať, což zapisuji, kdy žádají o druhý vzlet, čemuž se jako neletící škodolibě směji, nebo přistávají proto, že si nezapnuli barograf. Postupně odstartuje dvacítka větroňů a začínám mít klid.
Až zazvoní telefon. Z Roudnice. Máte tady Blaníka se dvěma, chtějí vlek do termiky. Dávám svolení a hledám, kdo to je. Se dvěma? Nesedí to.
Asi za půl hodiny zase telefon. Jsou tady zase, na zemi a chtějí další vlek. Dávám svolení a stále nevím, kdo je ten druhý na palubě. Některý ze vzácných instruktorů?
Za dalších pár minut již hlas náčelníka z Roudnice nezní přátelsky.
„Můžeš mi říct, který je instruktor? Ten arogantní vepředu nebo ten pob….. vzadu?“
Aha, někomu se udělalo špatně při ustřeďování, ale kdo to jen může být? Koktám do telefonu, ale náčelník sousedního letiště je nad věcí a nic neřeší. Večer se zájmem sleduji návraty kolegů a hlavně posádek. V tom Blaníku letěli dva piloti, tedy jeden byl pilot určitě, druhý možná ještě ve výcviku, a právě tomu se udělalo nevolno při boji s přitažlivostí roudnického letiště. Prošlo to, nikdo nic nevyšetřoval, jenom jeden vytíral.
Nic kromě nevolnosti neznámého pasažéra se nestalo. Jen, kdyby to kdokoli z nadřízených zkoumal, dospěl by k závěru, že cosi bylo porušeno. Ten pocit vděčnosti odpovědným pro mne byl fascinující a stejně tak přístup neodpovědných, když jsem někoho chtěl svézt. Otáčeli se zády nebo si zavazovali tkaničky sandálů, které měly suché zipy.
Až dne jednoho nebyl jaksi někdo, kdo by se otočil zády. Letěl jsem na dlouhý přelet s VSO 10, který v půlce tratě skončil relativně bezpečně na letišti v Chrudimi. Byli jsme na soustředění v Přibyslavi a mamutí trojúhelník Skuteč-Podhořany mne nějak zavál do Chrudimi. Obdivoval jsem zajímavé město stavěné do kruhu, vstřícnost domorodců, kde jsem získal kávu, tatranku a možnost zavolat do Přiby, aby se pro mne zastavili. Práce měla vlečná dost, tak se vracíme převlekem až v pozdním odpoledni.
Po přistání v Přibyslavi se chystám omýt Vosu od much, těším se na pivo a z nedoletěného přeletu nemám nijak špatný pocit, jen odpolední únavu. Z věže mě volá řídící létání, ať všeho nechám a vylezu k němu na věž.
Lezu po schodech a dozvídám se, že by bylo potřeba doletět pro Blaníka do Zbraslavic. Otazníky vysvětlil tím, že tam kdosi přistál právě teď, nechal tam Blaníka a odjel vlakem do Prahy snad kamsi do práce. Ostatní jsou po polích. To, že tam nedoletěl sám, jsem úplně netušil.
Letíme podvečerem se zívajícím vlekařem do Zbraslavic, jak jinak než na místní burnus. Večerní krajina ubíhá, ale den má stále akční spád. Sedáme na uklizené letiště, Blaník je už v hangáru a místní letci pečou selátko. Vylezeme z letadla a jsme zváni k ohni. Je to lákavé pozvání, voní to. Jenže, blíží se západ. Vlekař vyhodnotil situaci, ale odpovědně kmitá k telefonu, jestli nás voják pustí na místní burnus do Přibyslavi. Dobíhá k ohni, musíme letět hned, vojsko létá a můžeme s omezením převleku jen ve sto metrech nad terénem. Místním se moc nechce vytahovat Blaníka z hangáru, tak ho vytáhneme z hangáru sami, zapřáhneme za vlečnou a táhneme ho na předběžnou dráhy v používání za vlečným Zlínem. Kolem se motá náš žáček, který tam s pilotem skončil na nezdařeném přeletu a neopustil, na rozdíl od velícího pilota, letadlo. Má mastná ústa od pečeného a možná i nějaké pivo v sobě. Neochvějně se kýbluje do zadní kabiny. Tak toho mám na černo odvézt?
Hlavou se mi honí leccos. Krajní nouze? Těžko. Morální povinnost? Těžko. Soucit? Asi ano. Startujeme s křídlem na zemi. „Mladej, když už tě vezu, koukej, kam bychom sedali, kdybychom se utrhli. To je tvůj úkol.“
Chlapec po vzletu mlčí, co taky ve sto metrech nad zemí má říkat, ale postupně se rozpovídává a já vím. Pole vpravo, pole vlevo, bacha dráty a postupně se pomalu blížíme k cíli. Letí se nám celkem dobře.
Přistáli jsme se západem a já jen doufám, že černý pasažér na palubě, za dob Svazarmu, je dnes promlčeným přestupkem a jsem trochu hrdý na to, že jsem ho nenechal u toho piva a selátka. Ještě bych záviděl nebo on by se vyvíjel nevhodným leteckým směrem dále. Zase na druhou stranu, doma v Přibyslavi měl určitě hlad a jistě i nakonec žízeň.
Prošlo to, ale člověk se opravdu všem nezavděčí.
