Když se tak zamýšlím nad tím, co mi v životě prošlo bez následků, zjišťuji, že není možné popsat všechno. Důvodů je jistě více. Stále ještě létám. Aź mi zdraví nebo úřady nedovolí pokračovat, zveřejním klidně všechno. Taky si nejsem jist, co bylo již promlčeným přestupkem a co jinak kvalifikovatelným činem.
Skoro všechny zážitky nebyly prožity se záměrem je prožít. Spíše z nezkušenosti a notné dávky blbosti. Té se musí naši mladší kolegové raději vyhnout. Je tedy na nás, instruktorech, osvětu šířit. (Už takové věci neděláme, to jen pro úřady...)
Jsem plný rozporů. Když nemohu letět, dal bych za několik minut ve vzduchu cokoli. Někdy, když letím, dal bych leccos za to, kdybych už byl v pořádku na zemi. Není let jako let právě proto, že jsme lidé omylní a chybující.
Potkalo mě to jako novopečeného pilota na soustředění v Podhořanech. Dopustil jsem se takové pošetilosti, že jsem si nevzal s sebou předepsanou mapu. Prostor kolem letiště mi připadal známý a zdálo se, že není možné zabloudit. Navíc bylo právě volné jedno letadlo, kamarádi šli na oběd a vlečná neměla zrovna žádnou práci. Okamžité rozhodnutí letět.
Ten den pilotovala vlečnou místního aeroklubu Dana. Byla to velmi zvláštní osoba. Na první pohled bych nikdy nehádal, že umí řídit letadlo. Nebyla hezká, nebyla hubená, nebyla ani nijak zvlášť přátelská, věk těžko odhadnutelný a činy též. Teprve mnohem později jsem poznal její ryzí charakter a obrovskou obětavost, ale to je jiný příběh.
Dana přivrčela s vlečnou, ukázal jsem jí rukou, že chci někam do stoupáku, a letěli jsme. Letěli jsme dlouho. Buď se dokázala stoupákům mistrně vyhnout, nebo je jako pilot, který nikdy nelétal s plachťákem, ignorovala. Občas jsem sice mrknul dolů, kde se nacházíme, ale na nějaký přehled, kudy vedou naše smyčky, jsem čas neměl.
Když Blaník, jako již poněkolikáté, v rovném letu nadskočil, variometry kmitly směrem vzhůru, tahám za vypínač a točím s kniplem na břiše. Ještě vidím, jak Dana letí dál rovně. Rádiem upozorňuji, že má za vlečnou už jen lano. Tento úkon mě tak vyčerpal, že z toho, co jsem považoval za stoupání, elegantně vypadávám a jediný výsledek mé snahy je, že ručičky variometrů z hodnot nad nulou přecházejí na hodnoty, které nevidím rád.
Ve výšce asi 800 metrů je velmi výrazný opar. Horizont neexistuje a podrobnosti na zemi jsou vidět jen kolmo pod letadlem. Se svou postavou z Blaníka dolů vidím jen v zatáčce. Proto točím doprava, hned zas doleva a zaklínám boha Termosku, aby se dostavil stoupák. Termoska byl asi také na obědě, tak aspoň koukám, kde že to vlastně jsem. Vidím velkou, průmyslovou stavbu, krajinu zaprášenou něčím bílým. Prachovce.
Výška ubývá, netuším, jak je na letiště daleko, protože není vidět. Když jsou tu Prachovce, tak letiště musí být tamhle. Odhaduji směr a opouštím místo svého působení. Že má Blaník kompas, mě v tu chvíli ani moc nenapadlo. Letím letním oparem a koukám, až se objeví nějaký známý orientační bod. Potí se mi ruce, odkládám brýle proti slunci a snažím se proniknout ten opar. Krajinu nepoznávám ale vidím, jak jsou Železné hory členité a obilí na polích vysoké. Ve výšce asi 400 metrů mi dochází, že pokud přistanu, nebude to na letišti.
Přízemní dohlednost je poněkud příznivější a z oparu se přímo před letadlem objevují obrysy nějakého městečka. Ani vpravo, ani vlevo nenacházím pole, kam by se mi chtělo přistát. Lesy střídá obilí a místy se objevují rybníky. Při přemýšlení o tom, jaké že město je přede mnou, vidím za nějakou větší silnicí, vedoucí z toho města, dva traktory a za nimi světlejší pásy zeleného porostu. Doufám, že je to vojtěška, protože na nějaké předpisové prohlížení pole není čas ani výška. Budu vůbec rád, když k těm traktorům doletím. Ještě je tu jeden problém, kolem té silnice rostou obrovské duby a já musím přes ně.
Ani nevím, z jaké strany mám vítr. Košaté koruny dubů se plíží vstříc čumáku Blaníka. Větší stromy jsem v životě neviděl. Chvíle pravdy je strašně dlouhá, ale nemohu říct, že bych měl jinou myšlenku než tu, jestli to vyjde. Vzpomínám si na nouzové postupy pro přistání do lesa a lehce vyšlapuji doleva tak, aby čumák letadla mířil mezi dva velikány. V okamžiku, kdy se mihly lístečky stromu kousek pod křídlem, otevírám klapky. To mi jde, ale nemohu udržet nohy v klidu. Pěkně se mi klepou.
Nevím, jestli mělo přistání předepsané fáze, všechno šlo nějak moc rychle za sebou. Když se svět zastavil, zůstávám chvilku v kabině. Teče mi do očí pot, který jsem dříve nevnímal. Vedle letadla zastavuje jeden z traktorů. Vystupuji z kabiny a obcházím letadlo.
Ta úleva, nic mu není. Traktorista, starší pupkáč, vtipkuje, jestli prý mi nedošla nafta. Nechápe však otázku, kde že to vlastně jsem. Nevěřím svým uším, když tvrdí, že se to tu jmenuje Nové Dvory. Ptám se ještě jednou, protože vesnička Nové Dvory je hned vedle letiště a tady žádné letiště není. Traktorista trvá na svém a tváří se velmi nedůvěřivě. Pochopil jsem, že je nutno se ptát jinak. Zabralo to. Městečko se jmenuje Heřmanův Městec.
V Blaníku funguje rádio. Volám letadla z Podhořan a za chvíli mi někdo potvrzuje, že mou polohu sdělil na letiště. Nastává čekání na transport a „pochvalu“ za můj výkon.
Koukám kolem sebe a nacházím nové okolnosti, které mi náhoda přihrála. Je tu taky vysoké napětí, kterého jsem si nevšiml, ale vede rovnoběžně s osou přistání. Je tu nádherný povrch kvalitně posekané vojtěšky, jsem vedle silnice a hned za mnou je krásný můstek přes škarpu. Vítr fouká mírně zleva a pole nemá žádný svah. Ideální místo pro přistání. Možná pro vyhodnocení mého letu přivrčí můj instruktor Miloš s vlečnou. Mávám mu, jen se divím, proč létá tak nízko, když má pověst opatrného člověka.
Nemám čisté svědomí, proto se čekání zdá nekonečné. Miloš odletěl vlekat další kamarády a mě nejde z hlavy, proč se tu plazil při zemi. Odpověď mi dávají až dvě jednadvacítky MiGy letící nade mnou taky hrozně nízko a mávají křídly. Navíc mají otevřené podvozky, protože se chystají přistát na letišti v Pardubicích. Tak jo, jsem asi v okrsku vojenského letiště.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Přistál jsem. Při odhadu návratového kurzu jsem se spletl jen o 11 stupňů. Když mi Miloš sdělil, že jiné vhodné pole v širém okolí nebylo, rád jsem zaplatil večerní rundu v hospodě u Franců a bylo mi nesmírně dobře, že jsem letadlo nerozbil. Myšlenky o tom, jakou jsem na tom vlastně měl zásluhu, odsunula ta runda stranou. Snad proto mě ještě někdy děsí v ošklivých leteckých snech. A piloti MiGů? Děkuji Vám, po tolika letech.
Berte si s sebou mapu i v době pokročilejších technologií!
