Ano, i po více jak sto letech tápeme v močálech kolem řeky Tunguzky stejně jako expedice z počátku 20. století…
Ráno 30. června 1908 se právě probouzelo. Slunce se před nedávnem vyhouplo nad obzor a lidé na střední Sibiři se rozcházeli za prací: do dolů, na lov, na ryby, či pást svá stáda. Ráno jako každé jiné…
Jenomže pak už nic nebylo jako jindy.
Začalo to kolem sedmé hodiny. Po jasném, bezoblačném nebi, od jihovýchodu k severozápadu, za doprovodu rachotu připomínajícího místním obyvatelům kanonádu, se řítila obrovskou rychlostí oslnivě bílá koule, zanechávající za sebou kouřový chvost. Byla pozorována v celé Jenisejské gubernii a mnozí z těch, kteří ji sledovali, pak tvrdili, že byla jasnější než Slunce a pohled na ni působil prudkou bolest v očích. Za hromového rachotu těleso dopadlo do neobydlené tajgy v povodí řeky Podkamenná Tunguzka a nad místem „dopadu“ se vytvořil vysoký, houbovitý mrak.
Místní obyvatelé, Evenkové, pak vyprávěli, že se v tajze zjevil bůh Agda, někteří soudili, že zase vypukla válka s Japonskem. Nikoho ale nenapadlo, že možná přežili střet planety s kometou, kosmickou lodí či že se stali svědkem mezihvězdného konfliktu – sestřelení mimozemského vetřelce laserem nebo plasmovým dělem.
Není divu, píše se rok 1908…
Najděte si na mapě místo tunguzské exploze. Zhruba 800 km na jihovýchod odtud je velké a známé jezero Bajkal. Za ním na sever se rozprostírá obrovské, v zásadě dodnes pusté území, pokrývající více jak 100 000 čtverečních kilometrů, na němž takřka nikdo nežije. Nejsou tam žádná města ani větší obydlená místa. Tam, někde pod zemí, je prý po věky ukryté neznámé energetické zařízení, které chrání naši planetu před kosmickými vetřelci, jedno zda jde o komety, meteority či kosmické lodě.
30. června roku 1908 toto zařízení sestřelilo objekt, nazývaný dodnes Tunguzský meteorit. Vyjdeme-li z dnes už uznávaného faktu, že těleso manévrovalo, pak můžeme oznámit teorii novou – nad sibiřskou tajgou se periodicky odehrává střetnutí s mimozemšťany. Periodicky? Lidská paměť má své meze. Ale něco podobného se prý nad tajgou odehrálo už koncem 14. století!
Jistě, nevíme, kdo toto zařízení postavil, nicméně tu je a ukazuje se, že bylo vybudováno před pradávnými časy, jen několik set kilometrů severně od Tunguzky na bázi technologií, které se nám ještě dnes zdají nedostupné…
Prosím, nevymýšlíme si! Citujeme z rozhovoru, který před běžícími televizními kamerami vedl na 12. mezinárodním kongresu o UFO (2. až 8. února 2003) v nevadském Laughlinu vydavatel britského UFO magazínu Graham W. Birdsall s Valerijem Uvarovem, tehdy vedoucím Oddělení pro výzkum UFO, vědy a techniky při Národní bezpečnostní akademii (sic!) se sídlem v Petrohradě. Člověkem, který o sobě tvrdí, že se zodpovídá jen dvěma lidem a prezidentu Putinovi.
Blábol? Čistokrevná sci-fi? Ale co v případě „tunguzského meteoritu“ fikcí nezavání? Záhad je i po sto deseti letech od oné události kolem tunguzské katastrofy stále dost a dost.
Opusťme zatím Uvarova a jeho tvrzení, vrátíme se k nim později. Nyní se vydejme po stopách historie od 30. června (17. června podle starého ruského kalendáře) 1908.
Co zažili Evenkové
V oblasti, nad kterou světelná „koule s chvostem“ přelétla, se třásla země, drnčely tabulky v oknech, ze stěn padala omítka či ikony a police, zdi pukaly. Ve vzdálenějších místech, kde těleso viditelné nebylo, slyšeli lidé onen hromový rachot (supersonický třesk?), který vyvolal všeobecné zděšení. Mnoho lidí v tu chvíli uvěřilo, že nastává konec světa; dělníci v jakutských zlatých dolech přerušili práci a vyfárali, protože ve štolách začalo padat kamení. Vlak, jedoucí po Transsibiřské magistrále směrem do Kanska, strojvůdce Grjaznov při příchodu tlakové vlny zastavil, protože měl dojem, že vykolejil. Po utichnutí detonací prohledávali železničáři vozy a trať, protože pojali podezření, že vybuchla nějaká bomba. Pozor! To se odehrálo 600 km od epicentra!
Ne dosti na tom. Za několik okamžiků poté, co podivné těleso dopadlo nějakých 800 km severozápadně od Bajkalského jezera, 65 km od faktorie Vanavara (v té době největšího obydleného střediska v okolí), poblíže řeky Čamba, což je levý přítok nám známější řeky Podkamenná Tunguzka, vznesl se nad obzorem hřibovitý sloup ohně a dýmu. Detonace byly slyšitelné a světelné efekty viditelné v okruhu 750 až tisíc kilometrů.
Do třiceti kilometrů smetla tlaková vlna domy, střechy, porážela i vláčela lidi. Ještě 300 km od epicentra vyrážela okenní tabule, tisíc km odtud pociťovali lidé otřesy půdy a v jejich domech se rozhoupaly lampy i ikony, padalo nádobí či omítka. Na mnoha místech vypukly požáry. Ve Vanavaře, „pouhých“ 65 km od výbuchu, pocítili lidé náhlý příval horkého vzduchu, na některých dokonce doutnaly šaty či košile. V domech popraskaly stěny a kamna, tlaková vlna povalila lidi i krávy či koně. Na Tunguzce, jejích přítocích Čambě, Chušmě, Kimču či okolních jezerech, a dokonce i na mohutné Angaře, se zvedly obrovské vlny… Desítky sobů z rodinných stád uhynuly, omráčené ryby vyplouvaly břichy vzhůru.
Na rozsáhlé ploše v tajze vypukl požár. Staleté stromy byly do vzdálenosti 25 km od epicentra povaleny (zhruba na ploše 2 200 km2) a vytvořily neprostupnou vrstvu. Pozdějším leteckým snímkováním se zjistilo, že polom má tvar nepravidelné elipsy a stromy leží radiálně vyvrácené z kořenů, vrcholky směrem od středu místa zkázy. A co je nejzajímavější – v samotném centru výbuchu stromy nepadly, neshořely – zůstaly, podobně jako v Hirošimě, stát. Holé, jako telegrafní sloupy, i když v okruhu dvaceti kilometrů byla tajga doslova vypálená…
Otřesy půdy zaznamenaly seismografy všech evropských a amerických stanic a rázová vzduchová vlna, způsobená výbuchem a pohybující se rychlostí zvuku, dostihla barografy observatoří v Irkutsku, vzdáleného 970 kilometrů za jednu hodinu, v Postupimi, vzdálené 5 000 kilometrů za 4 hodiny a 41 minut, ve Washingtonu za 8 hodin. Konečně po 30 hodinách a 28 minutách byla znovu pozorována německými vědci v Postupimi, kam se vrátila, když oběhla zeměkouli kolem dokola a urazila dráhu 34 920 kilometrů.
Nad desítkami milionů čtverečních kilometrů této planety náhle plula lehká, průzračná stříbřitá oblaka, jinak úkaz natolik vzácný a prchavý, že jej ještě dnes jako vzácnost sledují z oběžné dráhy kosmonauti. Množství zvířeného prachu, odhadovaného na čtyři tisíce tun, putující atmosférou, rozptýlilo sluneční paprsky, a tak uprostřed léta nastaly Bílé noci i tam, kde je ještě nepoznali. Ještě deset dnů po katastrofě se daly bez osvětlení až v Londýně (!) číst o půl noci noviny…
Pravda, „normální“ stříbrná oblaka se vyskytují ve výškách nad osmdesát km. „Bílé noci“ v Londýně způsobily stříbřité mraky plující ve výškách kolem padesáti kilometrů.
Ale co vlastně bylo při této více jak sto let staré katastrofě, známé dnes jako Tunguzský meteorit či Tunguzský fenomén „normální“?
Kdy dorazí Uot Usumu Tong Duurai
Ti, kterým tlaková vlna výbuchu povalila stany a smetla chatrče, ti, které odhodila jako pírko a zabila jim stádo sobů, převrhla loďky na řece, rozbila okna chalup, ti, kterým doutnaly ještě desítky kilometrů od epicentra na těle košile, ti už dávno nežijí. Pravda, první expedice z 20. let sebraly řady zajímavých výpovědí, ale to je asi tak vše, co se o nich dá říci. Za pozornost však stojí tato rozporuplná tvrzení: těleso nebylo jedno, ale hned tři „bolidy“ přilétaly z různých směrů. A těleso, jasnější než slunce, před dopadem manévrovalo!
Tehdejší Evenkové, prostí, většinou negramotní lovci a pastevci, byli sice oficiálně pravoslavní, ale pohanství a šamanismus byly jejich denním chlebem. Pověry a různí bohové s nimi žili po staletí. Ovšem těžko vysvětlí, proč má bůh Agda podobu „železného ptáka s ohnivýma očima, chrlícího oheň“.
Ale možná ještě dnes si někteří vzpomenou na epos Olonkho, vyprávějící báji o třech vždy po sobě jdoucích návštěvách „nebeských poslů“. Jako první vždy přilétal Niurgun Bootur, několik dekád po jeho příletu se objevil Kiun Erbiie (třpytivý vzdušný posel), ohlašující příchod Uot Usumu Tong Duurai.
A nyní pozor! Pečlivé studium legendárního eposu Olonkho ukazuje, že podobná událost, jako byl „tunguzský meteorit“ probíhá v přesně stejném sledu a se stejnými úkazy a pozorováním nad sibiřskou tajgou periodicky. V různých historických dobách pozorovaly tento scénář tisíce a tisíce lidí. Z ústně předávané legendy lze usoudit, že k takovému výbuchu, jako se odehrál před sto lety, došlo zřejmě už v roce 1380. Podle tehdejšího popisu Tunguzů byl tento výbuch něčím mnohem silnějším, než je výbuch jaderné bomby.
Na rozdíl od ústně předávaných „vyprávěnek“ je údajně dobře dochovaná zpráva holandského vyslance v Rusku barona de Bij z roku 1716, nalezená v ruském státním námořním archivu.
Popisuje, jak se na večerní jasné obloze postupně objevily na severovýchodě tři husté mraky stoupající zdola nahoru. Mezitím se na severozápadě asi 12 stupňů nad obzorem objevila obrovská přibližující se kometa. Z hustých mraků se postupně zformovalo obrovské světlo, jako světelný sloup zakončený koulí. Několik minut neměnilo svoji polohu. Pak se začalo velkou rychlostí pohybovat východním směrem, spíše nahoru, stejně jako další hustý mrak. Po chvíli pak došlo k obrovské explozi, která osvětlila půl oblohy a kometu doslova vypařila. (Pardon – o čem že to vyprávěl Uvarov?)
Vraťme se ale k eposu Olonkho. Totiž, tzv. Tunguzský meteorit byl Evenky identifikován jako první z „vyslanců“, Niurgun Bootur. Kdy asi přijde na řadu Kiun Erbii nebo Uot Usumu Tong Duurai?
Průkopník Kulik
Držme se ale při zemi. Faktem je, že tehdy, v roce 1908, nikdo nemohl znát odpověď na otázku, co a proč se tak děje. Je trpké, že ji neznáme ani dnes. Divme se pak Evenkům, že si ještě dlouhá léta vyprávěli o tom, jak se spolu se svým bratrem „Yči rem“ (smrští) valili tajgou strašní bozi – „Agdy“ – železní ptáci s ohnivýma očima, zapalující tajgu.
Nebýt ale těchto „pověstí“, po kterých šamani Evenkům zakázali do oblasti vcházet, a několika článků v irkutských novinách, možná by záhada „tunguzského meteoritu“ čekala na první výzkumnou expedici mnohem déle, než do roku 1927.
Zásluhou ředitele tehdejší irkutské meteorologické observatoře Vozněsenského se dochovala i základní vědecká pozorování celého úkazu. Pravda, tehdejší carská vláda nebyla z těch, která by dávala peníze na nějaké výzkumy v daleké tajze. Kdo vůbec by se zabýval něčím tak vzdáleným, jako byl nějaký požár v tajze!
Nicméně už v roce 1921 (!) se bývalý vyhnanec a třicetiletý petrohradský „student“ mineralogie Leonid Alexejevič Kulik vydává v září do tunguzské tajgy. Nebyla to právě vhodná doba, na Sibiři totiž občanská válka ještě neskončila. Ale nadšenec Kulik získal podporu takových osobností, jako byl akademik V. I. Vernadskij a tehdejší ministr (komisař) osvěty A. V. Lunačarskij. Zdaleka se ale nedostal do okolí Vanavary, pouze do Kanska na Transsibiřské magistrále (viz příhoda s vlakem) a pár desítek verst dále do městečka Filimonovo. To už se mu ale hrnuly články a svědectví o katastrofě na řece Katanga (jak říkali Evenkové Podkamenné Tunguzce) a řadu materiálů poskytl už bývalý ředitel irkutské observatoře Vozněsenskij. Od geologů a geografů, potulujících se v této oblasti, pak přicházely zvěsti o pádu velkého meteoritu někde u Katangy a obrovském vývratu stromů tamtéž.
Už v roce 1926 se podaří tvrdohlavému Kulikovi shromáždit prostředky na dvoučlennou výpravu, která vyráží v únoru 1927. Dostává se spolu se svým druhem Gjulichem do městečka Kežmy, kde končilo něco jako silnice a pak je čekalo 200 km do Vanavary úzkou sobí stezkou.
Největší problém se ale vyskytnul tam – Evenkové prostě do „zakleté oblasti“ nechtěli jít… Teprve s jarem, když se pohnuly ledy, vyrazil s koňmi a dvěma průvodci k řece Čamba, kterou sjeli na voru až k přítoku Chušma. A pak hezky proti proudu. Po šestnácti dnech se před nimi objevilo pásmo souvislého polomu. Byli u cíle.
Posléze si Kulik zapsal do svého deníku: „Ještě stále si nedovedu udělat správnou představu o obrovském rozsahu tohoto jevu. Pahorkovitá, téměř hornatá krajina, táhnoucí se desítky verst daleko za obzor… Na severu zasněžené hřebeny hor nad řekou Chušma. Z místa, odkud se rozhlížíme, není vidět ani stopy po lese: tajga vyvrácená, desítky tisíců ohořelých kmenů, i s kořeny vyrvaných a vržených na umrzlou zemi, a kolkolem mlází, které vyrostlo v pruhu širokém mnoho kilometrů a probíjí se k slunci a životu… Člověka se zmocňuje úžas, když vidí vyvrácené třicetimetrové lesní velikány, jejichž koruny jsou obráceny k jihu… Daleko vzadu přechází mladý porost v pásma tajgy katastrofou nepostižené a jen bílé vruby na temenech vzdálených pahorků označují místa, kde byly stromy smeteny.“
(pokračování příště)
