Za den se taky něco nachodím. Jen procházka od školy na apron zabere dobrých 20 minut svižné chůze, často to chodím několikrát. Hlasy řídících z věže už dobře znám, vím, že Antonio je sympaťák, co dává povely stručně a s ohledem na ostatní, kdežto „ta-paní-co-nevím-jak-se-jmenuje“ vydává příkazy občas zcela nesmyslné.
Znám se téměř už se všemi studenty školy, je to partička všeho druhu, od PPLkaře, 40letého lékaře z Anglie, po 25letého Farida z Tunisu, pár nafoukaných Němců a marocký podnikatel, co lifruje koření všeho druhu do Evropy, koupil si teď vlastní C150 a lítá na ní Tangier-Jerez víkend co víkend.
Když jdeme večer na pivo či sklenku místního sherry, jsou to zkrátka zajímavé příběhy. Naše hospodská home base je přímo v centru historického městečka a je to paradoxně Irish bar, který vlastní tlustý Srb. Dělá nejlepší burgery ve městě, kromě toho dělá také dobrý tapas a má tu i české pivo. Občas si připadám tak trochu jak v nějakém hemingwayovském románu. Instuktorský sbor ve škole je taky pestrý, Ir, Švýcar, Angličan, Novozélanďan a Němec s indickými kořeny. Každý věříme ve své ÚCL, na své letecké návyky, ale jedno máme společné: líbí se nám lítat tady v tom jižním cípu Evropy, rádi se sem vracíme.
Pár zážitků na památku
Dnes máme v plánu let před zkouškou s examinátorem, takže je zapotřebí prozkoušet vše: zábranu a vybírání pádu, výpadek motoru po vzletu, za letu i na okruhu, ostré zatáčky a také trochu místní navigace, protože i to je součástí MEP testu. Bylo toho celkem určitě víc, nicméně moje hlava zaznamenala dvě jiné události, na které teď ráda vzpomínám.
První (a tu jsem opravdu mohla čekat, neb jsme to dosud necvičili, ačkoli to bylo v osnově), nefunkční podvozek. To si takhle jdeme na finále, dávám dolů černou páčku a říkám „landing gear down“ a čekám, až se rozsvítí tři zelené kontrolky, abych zkontrolovala bočním okénkem v zrcátku vyjetý příďák.
Jenže nic. Šálí mě zrak…? Pro jistotu se podívám ještě jednou, co kdyby mě po poledním letu na žhnoucím slunci mátly smysly… A není tam! No, ne že by nebylo jiné řešení, ono je, dá se vysunout pomocí gravitace jinou pákou, jenže já se raději smiřuji s tím, že se podvozek kdovíjak zasekl a mně na „posledním“ letu just nevyjede. Oznamuju spolusedícímu Brianovi „landing gear inop“ s tím, že už sahám po páce k vysunutí pomocí gravitace, když mou ruku zastaví, sedíc klidně jenom s cukajícími koutky.
Okamžitě mi to dojde a sjedu pohledem pojistky, vyhodil mi tu podvozkovou, takže žádná failure, jenom test. Úplně na něm vidím, jak má až dětskou radost, že mě nachytal.
Druhá příhoda se stala taktéž při návratu na letiště v Jerezu. METARy a TAFy jsme sice před letem zkontrolovali, nevšimli jsme si ale jedné místní specifikace. Paralelně s dráhou se táhne horské pásmo vzdálené asi tak 10 min letu. Když jsme se vraceli, nacházeli jsme se na závětrné straně hor a ze 7 500 stop nás do 4 000 stop v mžiku smetla horská vlna. Bylo to opravdové zhoupnutí a trvalo pár sekund, přičemž jsme se oba přilepili k řízení, abychom Senecu opět přiměli k poslušnosti. Asi nás oba napadlo, že přijít vlna v době, kdy trénujeme vybírání pádu nebo i let v asymetrickém tahu, byla by to mnohem „zajímavější“ podívaná.
Aby byl let zakončen opravdu výživně, po vlně a podvozkové story, musela jsem holdovat na downwindu kvůli příletu B737 Ryanairu. Zase jsme drilovali přistání na jeden motor, takže holding probíhal v něm. Byla jsem vyždímaná jak citron a modlila se, ať už ten Boeing konečně sedne. Boeing sednul, my šli na přistání a hlásí nám crosswind 16 knotů. Peru se s větrem, klapkami a sama se sebou. Konečně jsem stabilizovaná, sedám a taxuji „domů“. Uf…
Po takovéhle lekci máte skoro pocit, že už se nic těžšího nemůže stát. Říkám si těžko na cvičišti, lehko na bojišti… Jenže to jsem ještě netušila, kdo je to Harry!
O závěrečné zkoušce s ním a jak to bylo celé dál, se dozvíte ve 3. díle.
