Jméno Charles Elwood Yeager bude zřejmě již nadobro spjato hlavně s rekordním letem ze 14. října 1947, při kterém tehdy teprve čtyřiadvacetiletý kapitán, známý mezi všemi jako Chuck, uskutečnil se svým experimentálním raketovým Bellem X-1 úspěšný pokus o vůbec první potvrzené prolomení rychlosti zvuku. Zkušenosti, kterého ho v druhé polovině dvacátého století měly vynést až na samý vrchol letecké i společenské slávy, však začal sbírat již dlouho před začátkem druhé světové války. Příběh Chucka Yeagera si připomínáme v den jeho 95. narozenin.
Jako jeden z pěti dětí nepříliš bohaté rodiny těžaře Alberta Hala Yeagera více než kde jinde vyrůstal mladý Charles v přírodě Západní Virginie, do které se již v útlém věku vydával se svým otcem lovit. Divočina a příroda byla přitom pro Chucka tak přirozeným místem, že často mířil do lesů v okolí rodné Myry lovit i namísto školní docházky, což mu během studia často působilo problémy. Jeho budoucí letecké kariéra tak bohužel do té doby postupovala alespoň prozatím poněkud nejednoznačně. Po zakončení střední školy sice zavítal do řad amerického letectva, jako čerstvě vyučený letecký mechanik ale nikdy nemyslel na to, že by se on sám mohl na svět dívat i z jiné perspektivy než jen z té přiřknuté lidem.
Mladý Chuck Yeager ve výcviku na BT-13A / Foto chuckyeager.com
Pilot par excellence
Impulzem pro změnu a zapsání do kurzu „leteckých seržantů", kterých Spojené státy, nově se nacházející ve válečném stavu, potřebovaly rozhodně nemálo, byla vlastně až nespokojenost s monotónností práce leteckého mechanika. Začátek Yeagerovy pilotní kariéry ovšem nebyl ani zdaleka tak slibným, jak by mnozí očekávali. Ze všeho, čím si za svoji kariéru prošel, by Yeager zřejmě nejradši zapomněl na svůj vůbec první cvičný let, a možná i řadu těch následujících, které jeho tělo, konkrétně jeho necvičený žaludek, naprosto odmítalo zvládat. Jak ale je už od dětství Chuckovým zvykem, rozhodl se tuto nepříjemnou překážku zkrátka překonat a již brzy tak světlo světa spatřil nový pilot, pro svou budoucí kariéru oplývající vášní jako málokdo jiný.
Vojenského nasazení nad západní Evropou na legendárním Mustangu P-51 si ale Yeager zprvu příliš neužil. Po skórování svého prvního vítězství byl hned v následující, osmé ostré misi sestřelen a díky pouhému štěstí se mu podařilo bezpečně překročit Pyreneje a dostat se opět do kontaktu se Spojenci. Chtěl létat dál, podle svých vlastních slov „toho v sobě měl ještě hodně", ovšem tehdejší americká doktrína zakazovala sestřeleným pilotům opětovné nasazení kvůli obavě, že by při případném zajetí mohli vypovídat o nápomocných francouzských odbojářích. Jak ale Chuck prokázal při jednom ze svých výcvikových letů, během kterého provedl průlet nad svým domovským Hamlinem tak nízko, že jedna z místních obyvatelek údajně musela být po utrpění srdeční zástavy z úleku odvezena do nemocnice, mírná nekázeň mu nebyla ničím cizím. Požadavek na navrácení do služby nakonec doputoval až za samotným „Ikem", Dweightem Eisenhowerem, tou dobou vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil, který nakonec k výjimce svolil.
Yeagerova P-51D Glamorous Glen III / Foto chuckyeager.com
V průběhu několika dalších měsíců si Yeager připsal s novým P-51D deset dalších vítězství a jeden sdílený sestřel, hned pět nepřátelských stíhačů přitom sestřelil během jednoho jediného dne. Stal se navíc jedním z prvních, kterým se podařilo dostat z nebes i obávaný proudový Messerschmidt Me 262. Již tou dobou si Yeager začal budovat svou pověst, zvláště pak svou odvahou, v očí některých kolegů již silně hraničící s šílenstvím.
Skrz neviditelnou zeď
Ten nevětší zlom v jeho kariéře ale přišel až po válce s nástupem na leteckou základnu Muroc, která později vešla do dějin jako Edwardsova letecká základna, mimo jiné místo, kde vůbec poprvé z vesmíru přistával americký raketoplán. Ostatně vesmír a lety astronautů za hranice zemské přitažlivosti Yeagera jakožto dobrodruha s chvílemi poněkud zbytnělým pudem sebezáchovy vždy ohromně fascinovaly. Přes jeho nesporné pilotní kvality, které zcela převyšovaly i ty nejlepší, jak pravidelně prokazoval mnohým odvážlivcům v tréninkových soubojích, bylo hlavní překážkou Chuckovy kariéry jím dosažené pouze středoškolské vzdělání. K cestám lidí na oběžnou dráhu Země však chybělo přinejmenším dalších třináct let a Yeager byl přesně tím, kdo mohl vyniknout jako astronaut série mínus jedna, testovací pilot.
Rychlosti zvuku, hranici mnohými leteckými konstruktéry i fyziky považovanou za nedosažitelnou bariéru, za kterou čeká letoun jen jasná zkáza, se ať už úmyslně či neúmyslně přiblížila v průběhu druhé světové války celá řada pilotů. Někteří z nich, zvláště letci se zkušenostmi s německými experimentálními letouny z konce války, pak dokonce byli přesvědčeni, že tuto magickou hranici již překročili. Žádné z takových tvrzení se ovšem nepodařilo spolehlivě dokázat a musela to tak být až trochu nešťastná hrstka testovacích pilotů USAF, která měla pod dohledem tehdy ještě NACA vyrazit vstříc možné smrti. Označení „nepříliš šťastný" ovšem nelze přiřadit k nakonec vybranému kandidátovi, Chucku Yeagerovi, pro kterého nebylo riziko předmětem strachu. Dokonce jej vyloženě vyhledával.
Raketový Bell X-1 se po vypuštění z B-29 vydává do neznáma / Foto Phil Bath
Strojem, který mu mohl zaručit nesmrtelnost, měl být Bell XS-1, letadlo výrazně oranžového zbarvení tvaru náboje ráže 0,50 (12,5 x 99 v civilizovaných zemích), u kterého byla prokázána poněkud uspokojivá stabilita v nadzvukových rychlostech. Stroj urychlovaný čtyřmi raketovými motory používající ethanol jako palivo ovšem jako všechny ostatní letouny s pevnými ocasními plochami trpěl při transsonických letech prudkými vibracemi, včetně nebezpečné reverzace řízení.
S řešením nakonec přišel až Jack Ridley, letový inženýr programu, který navrhl možnost instalace plovoucí výškovky podobně, jako tomu bylo u britského projektu Miles M.52. To by Yeagerovi zřejmě již zaručilo účast v rekordním letu, nebýt vyjížďky na koni pouhé dva dny před startem, během které si po nešťastném pádu zlomil dvě žebra. To se samozřejmě nikdo nesměl dozvědět; Yeager by totiž byl pochopitelně z mise vyloučen. Zázrakem se mu podařilo před všemi kromě jemu blízkého Ridleyho ututlat, a i díky Ridleyho důmyslnému řešení zavírání kokpitu s pomocí uříznuté násady od koštěte, bez níž by Yeager nebyl přes bolest do letounu schopen nastoupit, to byl právě on, kdo prokazatelným dosažením rychlosti M 1,06 prolomil s „Oranžovou Bestií" nejen zvukovou bariéru, ale i mýtus tolik svazující letecké konstruktéry.
Rising Star, falling Starfighter
V letounu pojmenovaném Glamorous Glennis po milované manželce následně vytvořil ještě několik dalších rekordů, včetně dosažení rychlosti M 2,44, v roce 1953 naprosto nevídané hodnoty. I během tohoto letu s X-1A přitom musel po nečekané ztrátě vztlaku ve vysoké výšce dokazovat svoje pilotní schopnosti nejen sobě a svým protivníkům, ale především i osudu, jehož smrtelným spárám unikl po třiadvacetikilometrovém pádu pouhých 1 500 metrů nad zemí, kdy se mu podařilo znovu získat kontrolu nad do té chvíle zcela nekontrolovatelným letounem. Jeho nejen morální sílu přitom reprezentuje fakt, že po přistání byla řídicí páka jeho Bellu silou ohnutá o několik desítek stupňů a kokpit byl v místech dotyku Yeagerovy přilby s jeho stěnami doplněn o řadu prohlubenin způsobených zmítáním Yeagerovy hlavy ve vysokých přetíženích.
NF-104 a Yeagerova nehoda vyobrazená v kultovním filmu The Right Stuff / Foto NASA
Z Yeagera byla hvězda, se kterou se rádi stýkali nejen vysocí vojenští představitelé a prezidenti, ale i osoby šoubyznysu. Kdo z pilotů nemluvil alespoň trochu jako Chuck, který si získal popularitu i svým velmi specifickým akcentem a občas nevybíravým slovům, jako by nebyl. Jako vojenský pilot však Yeager dále sloužil na Edwardsově základně při testování řady moderních letounů a stanovování nových leteckých rekordů.
Jeden takový rekordní let se mu už jako druhý v odstupu deseti let stal málem osudným. Při snaze s upraveným letounem NF-104 překonat ruský výškový rekord 34,5 kilometrů se totiž jeho Starfighter dostal ve výšce přesahující 30 kilometrů do ploché vývrtky, ze které se již nebylo možné dostat. Yeager se sice na poslední chvíli z letounu katapultoval, při nouzovém opouštění neovladatelného letounu ovšem došlo k chybě vystřelovacího sedadla a nešťastnou souhrou okolností došlo k zapálení gumového těsnění jeho přetlakové přilby. I přes urputné snažení si helmu s prostředím bohatým na kyslík sejmout, dosáhly části jeho obličeje a krku popálenin třetího stupně, navíc jen se štěstím nepřišel o několik prstů na ruce. Po dlouhé rekonvalescenci se k létání ještě stačil vrátit, dokonce později již v pozici generála, jako velitel několika leteckých jednotek ve válce ve Vietnamu.
To už se ale jeho vojenská kariéra pomalu blížila ke konci a s rokem 1975 z letectva odchází. Pilotně stále brilantní Yeager ovšem znovuobjevuje svou na chvíli zapomenutou slávu a jako osobnost letectví, se kterou chce být alespoň trochu spojen každý výrobce letadel, může konečně své milované Glennis ze získaného bohatství pořídit dům, na jaký jako vojenský pilot nikdy neměl. Ke své propagaci ho navíc využívá i jemu stále blízké letectvo, kterému, jak sám říká, vděčí za všechno, čím je.
A Chuck Yeager tak má po odchodu do leteckého důchodu paradoxně ještě více práce, než jako na oltář leteckého pokroku život nasazující testovací pilot. Přejme mu, aby jej životní elán a stálý úsměv ještě po dlouhou dobu neopustil.
Chuck Yeager s Bellem X-1 při výročí 70 let prolomení rychlosti zvuku/ Foto Reuters
