Divoký východ
V roce 1990 se musel Lenin v mauzoleu obracet. Ideologie, jejíž vládu ve své rozlehlé domovině zavedl, měla doslova na kahánku a ostatní země se jí už povětšinou zbavily. Sovětský svaz se zmítal v agónii, která měla brzy vehnat moc do rukou zlovolným kapitalistům. A někteří z nich mířili se svými ambicemi opravdu vysoko. Doslova.
Tak se stalo, že v prosinci tohoto roku vznikla v sovětském Leningradu první soukromá letecká společnost. Pravda, existovala zatím jen na papíře, ale potřebná povolení již měla. Než stačila zahájit provoz, pár věcí se doma změnilo. Komunismus se změnil v kapitalismus, ze Sovětského svazu se stala Ruská federace a z Leningradu Petrohrad. Byl tu podzim 1991 a prozatím charterová aerolinka vykonala svůj první let, ačkoli letadlo si na něj musela ještě pronajmout od Aeroflotu. Svůj vlastní stroj získala v létě 1992 a byl jím vzhledově líbivý, ale jinak vcelku bizarní Iljušin Il-86.
Iljušin Il-86 v barvách nové ruské aerolinky Transaero, na obrázku ještě se sovětskou registrací / Foto widebodyaircraft.nl
Tento stroj měl předznamenat další budoucnost první soukromé aerolinky v Rusku. Bylo to totiž vůbec největší dopravní letadlo, které ve slovanské pravlasti kdy vzniklo. Jako první mělo dvě uličky a vměstnalo se do něj až 350 cestujících. Mělo to ale háček – skoro nikam se s ním nedostali. Sovětští konstruktéři totiž svému dítěti nadělili dolet jen zhruba 4 000 km. Optikou 80. let by to snad nebyl vážný problém, ze SSSR stejně skoro nikdo nesměl. Když se však hranice otevřely, pocítil ruský lid buržoazní choutky k cestování, přičemž západní letadla srovnatelná s Il-86 mívala dolet zhruba třikrát delší.
Z pohledu marketingu aerolinek jednou z výhod rozpadu SSSR bylo, že z dříve vnitrostátních linek se náhle staly linky mezinárodní. Il-86 Transaera tedy spojoval převážně Rusko s Ukrajinou či Kazachstánem, postupně však přibyl třeba i Izrael. Zároveň létal i v rámci samotného Ruska, když přepravoval turisty z Moskvy například do Soči. Vše se zdálo být na dobré cestě.
Setkání se Západem
Jára Cimrman prý říkával, že má-li být spící blanické vojsko v budoucnu národu co platné, musí nutně přezbrojit. Zakladatelé Transaera smýšleli podobně, a tak se velmi rychle přeorientovali na západní techniku. Třeba olétanou, ale západní. A tak se již v roce 1994 objevil ve flotile první Boeing 737-200.
První Boeing Transaera – B737-200/ Foto Flickr.com
Pravda, B737-200 už tehdy nebyl zrovna poslední výkřik techniky, stále šlo však o rozšířený typ a ve srovnání s domácími „tůčky“ to byl vyložený luxus. Transaero dalo jasně najevo, že to se svým podnikáním myslí opravdu vážně. Menší, ale po všech stránkách vyspělejší letadlo dalo firmě prestiž a flexibilitu, stále však neřešilo otázku doletu. Náprava přišla hned o rok později s dalším západním strojem, tentokrát již vyloženě moderním. Tím byl Boeing 757-200.
Další americký přírůstek – Boeing 757-200/ Foto Wikimedia
Teď už to začínala být opravdová show. Dálkový Boeing 757 byl v zemi, kde ještě před pár lety školní exkurze povinně obdivovaly archaický Il-62, opravdovým zjevením. Pravda, na západní techniku kvapně přecházel také státní Aeroflot. Ale Transaero dávalo každým dalším typem jasně najevo, že za ním nehodlá zaostávat ani o krok. V roce 1995 také jako první ruská aerolinka dopravce zavedl věrnostní program a hned v dalším roce se opět zviditelnil po stránce technické. Přišla další zásilka z Ameriky, tentokrát takřka v originálním balení. Do flotily přibyly velkokapacitní dálkové Douglasy DC-10, které v Rusku začaly létat částečně v původním kabátě American Airlines.
DC-10 Transaero – americké letadlo v amerických barvách u ruské aerolinky / Foto Aeropacific.blogspot.com
Krátké shrnutí: Jsme v polovině 90. let a sledujeme někdejší první sovětskou soukromou aerolinku, kterak buduje flotilu Boeingů a jejím posledním přírůstkem jsou dálkové Douglasy v americkém zbarvení. Prozatím šlo vesměs o stroje z druhé ruky, ale i to se mělo brzy změnit…
Píše se rok 1998 a Transaero přebírá zcela nový Boeing 737-700, a to jako teprve druhá aerolinka na světě! Stroj začal být ihned nasazován na kratší a střední linky dopravce, jehož síť již tou dobou zahrnovala již desítky destinaci v Rusku i v zahraničí.
Boeing 737-700 Transaero/ Foto Wikimedia
Rozjezd „ve velkém…“
Ke konci 90. let postihla Rusko hluboká finanční krize a dosud úspěšné Transaero začalo balancovat na hraně přežití. Flotilu opustily jak Boeingy 757, tak i svérázné Douglasy DC-10. Razantně se snížil také počet provozovaných letů a zaměstnanců.
Když však začala krize odeznívat, nabrala společnost druhý dech. A tentokrát ještě mnohem mohutnější. Jen mezi roky 2000 a 2005 začaly v barvách soukromé ruské aerolinky létat Airbusy A310, Boeingy 767 ve verzích -200ER i -300ER a nakonec došlo i na vysněné Jumbo Jety, tedy Boeingy 747. Sice se jednalo o „pravěké“ verze -200 a -300 z doby, kdy Ruská federace ještě ani neexistovala, ale i tak šlo o monumentální stroje a Transaero se stalo provozovatelem největších dopravních letadel v historii Ruska. Dámy a pánové, kdo z vás to má…?
To není Amerika 70. let, to je Rusko v roce 2005… Dvojice B747-200 Transaero / Foto Infranews.ru
Po technické stránce to sice nebyla optimální flotila k dobývání světa, ale nízké pořizovací náklady firmě umožnily ukájet rostoucí hlad Rusů po cestování. Starší Jumba v barvách Transaera, ktera na dálku tak trochu připomínaly barvy Air France, se stala běžnou součástí provozu řady středomořských a černomořských letišť. Tam dvoupatrové Boeingy nahradily mimo jiné původní Iljušiny Il-86, které flotilu opustily. Společnost rozšiřovala i flotilu středních letounů, když postupně převzala starší Boeingy 737-300, -400 a -500. Ty se často objevovaly i v Praze a také třeba v Pardubicích, kam Transaero létalo na pravidelných linkách. Do Pardubic vyslalo i svůj velký Boeing 767-300ER, přičemž dopravní letouny takovéto velikosti tam komerčně nelétají právě každý den…
B767-300ER Transaero, který byl k vidění i v Pardubicích / Foto Wikimedia
Ačkoli si již Transaero zajistilo nesmazatelné místo v historii ruského letectví, bylo jeho vedení zřejmé, že na dosluhujících exponátech ze Západu se globální expanze postavit nedá. A tak se firma v dalších letech zaměřila na akvizice sice ne úplně nových, ale alespoň technologicky vyspělých letadel.
Flotilu středně velkých strojů tak postupně posílily Boeingy 737-800 a pro Transaero trochu atypicky také trojice nových Tupolevů Tu-214. Největší změny však nastaly právě u flotily dálkové. Do té postupně přibyly Boeingy 747-400, Boeingy 777-200ER a skutečná chlouba v podobě B777-300ER. Společnost proslula také svou „první třídou“ evokující ruské carské paláce, čemuž odpovídal i její název – Imperial Class. Kdo by si to u původně sovětské aerolinky pomyslel…
B777-300ER Transaero, ve výřezu jeho kabina Imperial Class
Na počátku druhé dekády tohoto tisíciletí bylo Transaero již světoznámou aerolinkou. Disponovalo vůbec největší flotilou velkokapacitních letadel v Rusku a jeho síť zahrnovala více než 100 destinací na všech kontinentech. Firma navíc měla stále hlad. Objednané měla evropské stroje řady A320NEO a obří A380, v nichž chtěla přepravovat 652 lidí například mezi Moskvou a Vladivostokem. Nakupovala i v USA, kde se pro ni začaly vyrábět nové Boeingy 747-8i.
Jenomže situace se měla dramaticky zkomplikovat…
Kdo chce víc, nemá nic…
Slábnoucí výnosy z letecké dopravy totiž nemohly ani pokrývat obří náklady na překotné rozšiřování sítě i flotily. Rusko se navíc začínalo ocitat v mezinárodní izolaci poté, co se jeho představitelé rozhodli dobýt část sousední Ukrajiny. V roce 2015 tak Transaero s flotilou 60 letadel dlužilo již přes miliardu eur a začalo se zmítat v obřích finančních potížích. Ačkoli v témže roce ještě firma představila nové logo ve víře, že se situaci nakonec podaří vyřešit, budoucnost nevypadala nijak růžově.
B737-800 Transaero v nových barvách / Foto Airportspotting.com
Firma odložila dodávky obřích A380 a B747-8i a zoufale hledala investora, který by ji z krize vyvedl. V té chvíli vstoupil do hry státní Aeroflot, který měl většinu Transaera ovládnout za symbolický jeden rubl. Jenomže i z této transakce nakonec sešlo a zdrcené vedení druhdy úspěšné ruské aerolinky oznámilo světu smutnou zprávu: společnost, která létala po Rusku Jumbo Jety, aerolinka označovaná na nejbezpečnější v zemi a první soukromá aerolinka založená v Sovětském svazu, po téměř čtvrt století provozu končí. Lety měly být po postupném útlumu zastaveny v prosinci 2015, obří dluhy však společnost připravily o licenci již v říjnu zmíněného roku. Značka Transaero se stala minulostí.
Pozůstatky po donedávna přední ruské aerolince jsou však viditelné dodnes. Mnoho letadel přešlo pod státní petrohradskou aerolinku Rossiya, kterou ovládá již zmiňovaný Aeroflot. Mezi nimi právě třeba Boeingy 777-300ER nebo B747-400.
Ačkoliv je Transaero nenávratně pryč, svou symbolickou roli coby mostu mezi ruským a americkým letectvím splnilo i letos, dva roky na svém zániku. Když začal novopečený americký prezident Trump kritizovat nákup zcela nových Boeingů 747-8 coby příštích Air Force One, začala jeho administrativa společně s Boeingem hledat levnější řešení. A v té chvíli se opět přihlásilo ke slovu dávno nefunkční Transaero, které již nestačilo převzít své dva zkompletované Boeingy 747-8i.
A právě tyto dva stroje, které měly původně vozit Rusy na dovolenou, budou nakonec místo toho vozit americké prezidenty. Jejich přestavba potrvá několik let a po jejím dokončení tyto letouny nahradí stávající dvojici upravených B747-200, které se po téměř 30 letech služby vlasti chystají na zasloužený odpočinek.
Transaero je pryč, létající paláce s námi však budou dál.
Příští Air Force One – dvojice B747-8i původně vyrobených pro Transaero / Foto Airliners.net
