|
Osobnosti letectví Přinášíme vám další článek v naší rubrice, kde se věnujeme nejrůznějším postavám, které více či méně zasáhly do historie rozmanitého oboru letectví a které si připomínáme zpravidla při příležitosti nějakého jejich výročí. V rubrice již vyšlo: |
„Přál jsem si, aby mě řídící nechal při tamním provozu alespoň obkroužit letiště a přístát,“ vzpomíná po letech Richard Rutan na návrat Voyageru na Edwardsovu leteckou zákadnu, z níž děvět dnů předtím, 14. prosince 1986, spolu s Jeanou Yeagerovou odstartoval k obletu zeměkoule.
„Voyager 1, věž, pro dnešek jsme přerušili veškerý provoz, všichni čekáme na váš návrat,“ opakuje Richard třesoucím se hlasem tehdejší slova řídícího letového provozu. „Viděl jsem desetitisíce lidí čekajících na nás a pomyslel jsem si: měl bych si dát sakra záležet na přistání, protože pokud to zkazím, uvidí to hodně lidí.“ Jeho přistání sledoval v nadsázce celý svět.
Posádka letu Voyageru - Richard Rutan & Jeana Yeagerová
S benzínem v žilách
Richard Glenn „Dick“ Rutan se narodil 1. července 1938 v kalifornském městě Loma Linda nedaleko Los Angeles. Kvůli velkému zájmu o létání od samého mládí jeho máma s oblibou tvrdila, že mu v žilách namísto krve koluje letecký benzín. Své 16. narozeniny oslavil prvním sólem a ještě téhož dne si vyzvednul pilotní licenci.
Tím započal svou leteckou kariéru, která trvá dodnes. Když později hovořil o svém životě, tak pronesl: „Musíte si vybrat svou vlastní cestu, i když to znamená, že budete riskovat. Nesmíte přijímat jakákoli omezení.“
Počas studia na střední škole jej uhranul bojový F-100 Super Sabre a zapřísáhnul se, že takový letoun bude pilotovat. Jakmile odmaturoval, přihlásil se do výcvikového programu americké armády.
Ačkoli do ní vstupoval s vizí bojového pilota, nedosáhnul zprvu při výběrovém řízení dostatečného výsledku, a byl proto přiřazen do výcviku navigátorů. Prvních sedm let působil jako navigátor na palubě C-124 Globemaster, s nímž létal mezi západním pobřežím USA a Vietnamem. Právě na tyto lety jako navigátor později vzpomínal jako na dobu, kdy získal mnoho zkušeností k budoucímu letu s Voyagerem.
Vysněné letadlo
Když se po letech bezvýsledného usilování o pilotní pozici dostal do výcvikového kurzu, „vyčníval“ nad ostatní spolužáky a získal díky tomu žádanou pozici pilota bojového letounu F-100. Z celkových 325 bojových misí jich 105 odlétal nad severní částí Vietnamu, kde podél Ho Či Minovi železnice vyhledával strategické cíle a pomocí kouřových raket zaznamenával jejich polohu pro útočné bombardéry (mise zvané Forward Air Control).
F-100 Super Sabre, vysněné letadlo Richarda Rutana
Při svém posledním letu je zasáhla nepřátelská raketa, s hořícím letounem uletěl spolu s druhým pilotem přibližně 70 km nad moře, kde se katapultovali. Poté, co je zachránil americký vrtulník, požádal Richard o přeložení. V následujících letech se tak podíval do severní Itálie, Turecka nebo Anglie. Ještě než v roce 1978 armádní kruhy nadobro opustil, strávil tři roky na základnách v americkém Ohiu a Arizoně.
Nový život
Když v roce 1978 odcházel z armády, odnášel si s sebou hodnost podplukovníka a řadu vojenských ocenění. Ve 40 letech měl mnoho leteckých zkušeností a rozhodně neměl v plánu vzdát se milovaného létání.
Zatímco Richard bojoval ve válce, jeho bratr Burt v Kalifornii založil společnost Rutan Aircraft Company věnující se stavbě letadel podle vlastního návrhu. Ke svému mladšímu bratrovi se Richard připojil jako hlavní testovací pilot. S letouny netradičního designu svého bratra měl zkušenosti již z minulosti, s futuristicky vyhlížejícím VariEze navštívil například populární letecký festival v americkém Oshkoshi v roce 1975.
Burt Rutan za řízením letounu VariEze na setkání v Oshkoshi
I v soukromé společnosti pokračoval v kariéře úspěšného pilota, když s unikátními letadly získal řadu dodnes platných rekordů. Například v letounu Rutan Long-EZ dosáhnul mnoha rychlostních a vzdálenostních rekordů, díky kterým si za rok 1982 vysloužil Medaili Louise Blériota.
Co by ovšem jednomu poskytlo doživotní zadostiučinění, připravilo Richarda Rutana na dosud nevídané dobrodružství.
Oblet země bez mezipřistání
Přípravy unikátního letu se z původně odhadovaných 18 měsíců protáhly na téměř šest let. Skupina 99 dobrovolníků starající se o všechny aspekty projektu stála před úkolem zkonstruovat motorové letadlo, které, jak se později ukázalo, musí být schopné bez dotankování paliva či mezipřistání uletět neuvěřitelných 40 212 kilometrů. Není bez zajímavosti, že průměrná rychlost tohoto letu byla 186,11 km/h.
Pro absolvování letu si Voyager na palubě vezl 3 600 kilogramů paliva, jeho průměrná hodinová spotřeba vystoupala na 16,5 kilogramů. Palivo přitom tvořilo 72 % vzletové hmotnosti této v podstatě „létající nádrže“.
Letoun Model 76 Voyager, se kterým dvojice obletěla zeměkouli
Na jednom z pozdějších vystoupení Richard popisoval útrapy, které se mu počas testovacích letů nevyhnuly. „Letadlo bylo postavené speciálně za účelem maximálního doletu. To znamenalo, že vertikální ocasní plochy byly jen tak velké, aby umožňovaly přímý let. Náklon 20 stupňů proto znamenal ostrou zatáčku.
Jednou jsem se snažil vyrovnat náklon, čím víc jsem však vychyloval kormidla doprava, tím více letadlo točilo doleva,“ popisuje Richard. Stěžoval si na to svému bratrovi, který stroj navrhnul. „Jeho vlastnosti odpovídají misi,“ vysvětlil mu, proč je hůře ovladatelné. „Dicku, letíš kolem světa, kam bys chtěl zatáčet?“ doplnil. Jménem ho oslovoval vždy, když se domníval, že by měl něco vědět.
Poté, co se při dalším testovacím letu Voyager stal při průletu dešťovou přeháňkou na krátkou chvíli neovladatelným, mu jeho bratr poradil: „Dicku, nelétej v dešti.“
Komplikovaný vzlet
K historickému letu Voyager odstartoval ráno 14. prosince 1986 z Edwardsovi letecké základny na západním pobřeží USA. Poháněly jej dva za sebou umístěné vrtulové motory, pro akceleraci na 100 uzlů, které byly potřeba ke vzletu, však letoun spotřeboval téměř celou délku 4,6kilometrové ranveje.
Při rozjezdu se důsledkem opakovaných nárazů do dráhy poškodily oba konce téměř 34 mětrů dlouhého křídla. Historický let tak mohl skončit na samotném počátku. Burt Rutan Voyager doprovázel na prvním, čtyřhodinovém úseku a pohledem z okýnka se snažil rozsah poškození konců křídel posoudit. Věděl, že winglety sloužící ke snížení indukovaného odporu se dříve či později odlomí. Doporučil proto zvýšit rychlost o 10 kt (18 km/h), načež se jeden po druhém opravdu ulomily. Po pečlivém prohlédnutí usoudil, že let může pokračovat.
Krátce po vzletu se kvůli poškození odlomily oba winglety
A taky, že pokračoval. Po dramatickém vzletu přeletěli Richard s Jeanou s větrem v zádech Pacifik, přes Filipíny podletěli asijský kontinent a ještě než se na konci čtvrtého dne přiblížili Africe, potýkali se s únikem chladicí kapaliny. Při přeletu černého kontinentu je nejvíce potrápily silné bouřky, které neustaly ani nad Atlantikem. Až do průletu poblíž Panamského průplavu jim foukal vítr do zad, nyní se však otočil a kromě únavy a snížené rychlosti vůči zemi se potýkali nově také s několikaminutovým zastavením motoru. Ten se nakonec podařilo oživit a oba piloti tak konečně po 9 dnech 3 minutách a 44 sekundách dosedli opět na Edwardsově letecké základně. Na palubě jim tou dobou zbývalo palivo na pouhopouhé dvě hodiny letu.
Trasa non-stop obletu zeměkoule západním směrem
„Byl to 9 dní 3 minuty a 44 sekund trvající oblet Zeměkoule bez přistání či doplnění paliva a provedla jej skupina nadšenců z EAA, kteří si usmysleli, že dokážou cokoli, o čem sní, jen pokud budou pracovat tvrdě a nevzdají se. To je základem celého příběhu,“ vzpomínal později RIchard.
Když spolu se svou tehdejší přítelkyní Jeanou Yeagerovou Richard dosednul na plochu vojenského letiště, uskutečnili něco, co mnozí ve světě letectví do té doby označovali jako „poslední poprvé“ – poslední zbývající počin, kterého před nimi nikdo nedosáhnul. Jejich rekord posunul dál až v březnu roku 2005 Steve Fosset, který na palubě letounu Virgin Galactic Globalflyer obletěl zemi sám, a to za 67 hodin.
Motivační řečník
Veká publicita, kterou Richard za svůj počin společně s Jeanou získal, mu umožnila přednášet o světě letectví a skrze vlastí fond věnovat tisíce dolarů na podporu mladých pilotů.
Jako poděkování za historický let udělil tehdejší americký prezdent Ronald Reagan oběma bratrům prezidentskou medaili (Presidential Citizens Medal) za služby pro stát. Společně s Jeanou Yeagerovou obdrželi za rok 1986 rovněž Collierovu trofej, nejprestižnější americké ocenění, které se od roku 1911 na poli letectví udílí. Ne náhodou byl Richard roku 2002 uveden do Národní letecké síně slávy.
Navzdory itineráři nabitému přednáškami se Richard dodnes akivně věnuje létání, působí v projektu X-COR jako testovací pilot opakovaně použitelných raketoplánů pro komerční lety na hranici vesmíru. Dodnes je navíc držitelem několika stále platných rychlostních a vzdálenostních rekordů uznávaných Mezinárodní leteckou federací (FAI). Na jejich přehled se můžete podívat na stránkách federace, zadáte-li do vyhledávače jméno Richard Rutan.
„Když o něčem dokážete snít, dokážete to i uskutečnit,“ zní motto, které Richard Rutan nejen vštěpuje druhým, ale při pohledu na jeho kariéru se jím i aktivně řídí.
