Můj sedmý JOB - Petrovice

Náš let z Mexika do České republiky s přestupem ve Frankfurtu trval čtrnáct hodin. Na letišti nás čekal můj bratr, velké objímaní a slzy. Kdo mi tam chyběl, byl můj kamarád Mirek Černý, který zemřel 1. ledna 2006 na infarkt. Ještě před Vánocemi 2005 jsme plánovali mnoho věcí, které spolu podnikneme po mém návratu. Když jsem se mu snažil na Nový rok 2006 zavolat, jeho telefon už nikdo nezvedal. Teprve po více než jednom měsíci jsem se dozvěděl, že zemřel.

Jedna z posledních fotek s mým kamarádem Mirkem Černým

Trávíme několik týdnů u mého bratra v Ústí nad Labem, a pak se na nabídku Mirkovy ženy na měsíc stěhujeme do Roudnice. A začíná lov na dům. Nejdříve hledáme v roudnickém a mělnickém okresu, ale nic, co by se nám líbilo, nenacházíme. A tak se každý večer vracíme vlakem do Roudnice. Budu si muset opatřit nějaká kola, protože tenhle způsob přepravy je nepraktický, a mimo toho leží dům mého kamaráda ne přímo v Roudnici, ale v Krabčicích, asi 10 km od Roudnice.

Jednou beru Angie a Dany na „exkurzi“ po Roudnici a vyprávím o různých blbostech, které jsme tam s Mirkem prováděli. A hlavně na letišti, které se také už hodně změnilo. Nějak mě vše trochu začíná deprimovat. Mirkův dům je asi 200 metrů od hřbitova, kde je pochován, a tak si jednou navečer beru lahev whisky, sedám si na jeho náhrobní kámen a nahlas vzpomínám. Vedu takovou jednostrannou konverzaci, nikdo mi neodpovídá, nikdo ani nezaškrábe na náhrobní kámen, na odpověď nebo na souhlas. Musím podotknout, že jsem se tehdy zlil jako dobytek, ale nesmírně se mi ulevilo…

Ležím na náhrobním kameni, který je příjemně studený, a dívám se na hvězdy, které se třpytí, zrovna tak stejně jako před dávnem, kdy jsme měli s Mirkem noční službu na letišti, seděli jsme na lavičce před hangárem a kecali o holkách a aeroplánech, než nám začala být zima, a my se šli na ubikaci zabalit do padáku a spát. Nechávám nedopitou lahev za hrobem, kdyby si to snad můj kamarád rozmyslel.

Příští týden se v Ústí nad Labem potkávám s manželem své kamarádky z mládí Čendou Kodrlem, bývalým hokejistou národního výběru a místní legendou, a kupuji dům, který postavil v Petrovicích. Ty leží asi 11 kilometrů od Ústí nad Labem v Krušných horách.

Kupuji si od Mirkovy manželky Ford Fokus a jdu se s rodinou rozloučit na hřbitov. Lahev je na stejném místě… Prázdná! Zajímavé, ale myslím, že je těžké pohrdnout nebo odolat osmnáctileté whisky Chivas Regal, i kdyby to bylo ze záhrobí.

Náš dům v Petrovicích

Nové začátky v České republice byly zajímavé. Mnoho se změnilo a já najednou zjišťuji, že chodím po ulici plné neznámých lidí. Mimo mého bratra a jeho rodiny nepotkávám nikoho známého. Skoro všechna místa, která pro mne měla nějaký význam a nesla s sebou nějaké vzpomínky, jako jsou kavárny či biografy, byla zničena nebo k nepoznání změněna.

Až jednou, když jdu s rodinou po Fučíkově třídě, se musím něčemu zasmát, právě když předcházíme malou skupinku lidí. V ten moment za sebou zaslechnu poznámku: „Tak takhle se může smát jenom Honza Jurek.“ Byl to můj kamarád z vojny Olda Vecko. Představuji mu svou rodinu, a pak tam na rohu Londýnské třídy asi hodinu vzpomínáme a mluvíme o všem možném. Potom jsem ho již nikdy nepotkal.

Musím podotknout, že jsem si po našem návratu slíbil, že už se nikdy nebudu nikam stěhovat. Vybalování, nakupování nábytku, to byla skoro sisyfovská práce, která se zdála, že ani nemá konec.

Dany jde do první třídy a nemluví skoro vůbec česky. Každý den s ní ale pracuji a na konci školního roku končí jako nejlepší žákyně třídy.

První školní den

Pomalu se blíží podzim a já už jsem skoro hotov s úpravou domu. Momentálně nemám moc práce, a tak mimo štípání dříví do krbu začínám znovu modelařit.

Všechno bolí

Občasný neohlášený návštěvník. Někdy až 10 takových!

První sníh

V televizi jednoho dne hlásí, že bude v noci sněžit, a tak Dany trpělivě cekala, až usnula. Začalo sněžit asi tak kolem desáté v noci. Šeptám jí do ucha: „Dany, padá sníh.“ Její reakce byla blesková. V tu ráno byla na balkóně. Ani Dany, ani má žena neměly nikdy příležitost si na sníh sáhnout, takže tohle byla velká novota. Tu noc bylo těžké Dany poslat do postele spát. Druhý den ve škole pak nadšeně vyprávěla, jak padal sníh a jak byl studený a bílý a že se jí rozpustil v ruce. Doma pak zklamaně hlásila, že se na ni děti dívaly jako na blázna. Prý říkaly, no a co?

Venku je zima a pochmurno, a tak se začínají stavět modely

RC PT-17 Stearman

Hotový produkt; v pozadí model Westland Lysander, který postavila Dany

Na konci zimy navštěvuji Dany ve škole. A tady mě napadlo, jestli by zde byl zájem o modelářský kroužek. A zájem tu opravdu byl. Obec věnovala škole peníze na materiál, škola vyhradila pro modelářský kroužek učebnu s tabulí, a nyní bylo na mně, abych vybral „modeláře“. A tak paní ředitelka Dagmar Křičková dala dohromady skupinu asi dvaceti kluků a holek od třetí do páté třídy a já jsem jim tak v kostce naznačil, o co se jedná. No a z dvaceti dětí se to scvrklo na jedenáct a nakonec na šest. S tím jsem tak nějak počítal. Budeme se scházet dvakrát týdně.

První hodiny věnuji čtení výkresů, používání nářadí, bezpečnostním varováním a pak zasvěcením do „záhad“ letu, aerodynamiky a trochu meteorologie. Víc zatím nepotřebují vědět. A tak maluji a píšu na tabuli a moje osmičlenná audience si dělá poznámky. Kladu důraz hlavně na důkladná měření, v duchu hesla o dvojím měření a následném jednom řezu. Tohle se chytlo velice rychle. A každou lekci končím nějakým krátkým leteckým příběhem.

Myslím, že jsem hodiny udělal docela zajímavé. Po třetí lekci jsem jim rozdal materiál a plánky a začalo se stavět. Dávám zvlášť pozor na ty, co už pracují s nožíkem nebo žiletkami, a v pohotovosti mám stále svou skříňku první pomoci.

„Dvakrát měř, jednou řež!“ se ujalo

Obdivoval jsem manuální zručnost vietnamských studentů

Zkušební lety v tělocvičně

Konec školního roku 2007 – letecký den modelářského kroužku (Vítek, Dany, Hanka, Péťa, David, Danek)

Jeden na okruhu, dva na stojánce

Tak jako v Mexiku mě stále můj syn Tom informuje o svém postupu v létání. Dostavám e-mail, kde mi píše, že je právě v Seattlu, kde dělá Ground school a létá na simulátoru BAE Jetstream 31. Tohle letadlo postavili na základě Jetstreamu HP.137 Handley Page – to samé letadlo, které jsem kdysi v Kanadě létal při práci u Provident Oil Company.

Jenomže Jetstream 31 je poháněn párem turbín Garrett AiReasearch TPE 331, což jsou mnohem lepší a výkonnější turbíny než byly Turbomecy Astazou XVI, které byly pověšeny na mém Jetstreamu.

Tom je nyní v půlce vývoje své kariéry, přesně tam, kde bych ho rád viděl. Pístový motor, turbovrtulová turbína a poté bude následovat letadlo poháněné proudovými motory. Ale nyní se musí učit. Tohle letadlo je nová kategorie, která letá dost rychle, a také na rozdíl on Piper Navajo dost vysoko. A zde začínají platit nova pravidla. Ale zase si máme o čem povídat.