Můj první JOB: MOE - zkratka pro MOJŽĺŠ

Cessna byla opravená už příští den odpoledne. Je 5 hodin ráno, rychle se osprchuji a hurá na snídani. Nějak mně tenhle let dává apetit jíst. Oppps, restaurace otvírá až v šest, takže mám je 30 minut čas. Tohle je dobrá příležitost si ještě jednou překontrolovat můj letový plán, který jsem si večer připravil. Nyní jenom zjistit počasí, trochu si pohrát s logaritmickým Jeppessonovým navigačním počítačem, nanést vítr a spočítat si pár důležitých věcí (ale, všechno je vlastně důležité, i když tohle je jenom VFR let!). Volám meteorologickou službu na letišti, identifikuji se a dávám jim moji trasu letu a letiště plánovaného mezipřistání. Těmi budou Winnipeg, Manitoba a Regina Saskachevan. Moje dneska už hodně vytoužené konečné letiště má být (MUSÍ BÝT!) Calgary Alberta.

Meteorolog mně dal všechny informace pro můj let a podotknul, že si také mohu ve Flight Service (Letová Služba) vyzvednout výtisk mého počasí. Let vede tentokrát přes Kanadské prérie až do Calgary. Štěstí se na mě usmálo, výše na severu je oblast vysokého tlaku, takže budu mít tail wind (vítr na ocas). Ty lyže také moc nepomáhají, přidávají dost velký odpor, který ovlivňuje skoro vše. Tak a nyní hurá na tu snídani pak dobalit vše, co ještě není v mém letovém kufříku a na letiště.

Snídaně: dvě smažená vejce a pár kousků slaniny,  topinka, pomerančová šťáva, káva (typická severoamerická snídaně) a cigareta. Tak, moje tělo dostalo svoje palivo a nyní ještě "nakrmit" můj stroj.

Na letiště to trvalo jenom deset minut. Platím účet za palivo. Vypadá to, že moje štěstí pokračuje… ta hezká orientální holka je ve službě. Trochu si povídáme. Říká, že její rodiče jsou z Japonska, ale že ona se narodila v USA. Je opravdu moc hezká a příjemná. (Náhled do budoucna: ani jsem netušil, že se asi tak za 20 let ožením se zrovna tak hezkou, příjemnou a velice chytrou Japonkou!). Rychlé rozloučení a poděkování s úsměvem za opravdu profesionální službu a už dělám prohlídku mého letadla, vypouštím palivo do skleničky a kontroluji, zda neobsahuje vodu a jsem připraven.

"Duluth Ground, CF-YKF, VFR do Winnipegu, přepínám".
"YKF tohle je Duluth Ground. Rozumím spojte se s Duluth věží. Přejeme hezký let".

Je 8 hodin. Věž mě povolila start a s pravou zatáčkou zachytávám 300º VOR paprsek do Winnipegu. Díky zmíněné oblasti vysokého tlaku nahoře na severu je trochu zataženo, ale to nevadí, je VFR a stoupám do 6500 stop (tahle výška opravdu vyhovuje dobře, co se týče téhle Cessny). Hahaha, isobary vysokého tkaku (pěkně utažené dohromady) mám rovnou na ocas, takže to bude pěkně pochodovat.

Tahle část letu byla dost monotónní. Na obzoru se už rýsuje Winnipeg a hlásím se Winnipeg radiu s mým přibližným časem přeletu hranice do Kanady. Tak tohle bylo 508 km (315 mil) a můj let trval něco přes 2,1 hodiny a v průměru jsem dělal asi 160 mil/hodinu nad zemí, což není špatné na tenhle aeroplán s lyžemi.

Je 10:10 a přistávám. Ta samá rutina, imigrační a celní úřad. Vše v pořádku, ale najednou se objevil člověk, který se identifikoval jako "Transport Canada Inspector" - Letecký Inspektor Kanadského Ministerstva Dopravy (v té době jsem ani netušil, že za 18 let budu jedním z nich) a že chce prohlédnout dokumenty letadla, zvláště "Tech - Log" (technický zápisník) a importační dokument. Ten nemám. Nějak se tam zamotala komunikace a on byl přesvědčen, že tenhle letoun je importovaný z USA do Kanady. Tohle vzalo asi tak hodinu z mého v ten den opravdu drahého času. Pak se také začal dívat s baterkou do výfuku a sdělil mně, že tam je koroze a že nikam nepoletím. Tak jsme se začali dohadovat. Moje angličtina mně čas od času úplně opustila (což bylo dobře, protože to, co jsem mu asi řekl česky by se mu vůbec nelíbilo). Nakonec to dopadlo tak, že mně dal "ferry permit" do Calgary, což znamená, že mohu jenom letět do Calgary, kde se aeroplán zaparkuje a musí podstoupit technické prohlídce. S tím nemám vůbec žádný problém. Natankuji palivo a už jsem na cestě do Reginy, v provincii Saskachevan vzdálené 569 km na západ. Počasí je opravdu ideální, a tak si tuhle část letu beru jako kompenzaci za moje předešlé drama mezi Montrealem a Duluth. Ale naučil jsem se za tenhle let hodně moc nových věcí.

Když jsem dokončil můj výcvik obchodního pilota, tak jsem musel napsat na mém psacím stroji Smith Corrona, který jsem si na tohle musel koupit (v té době mě to opravu finančně zabolelo), asi 500 žádostí o zaměstnání pilota a předplatit odbírání leteckých časopisů s inzeráty. Žádný internet, žádné hezké dnešní počítače, žádné fantastické barevné tiskárny, jenom levné papíry a kopíráky. Já jsem psal, moje manželka psala, až nás bolely prsty. A pak to vše oznámkovat a poslat. Fůra peněz. A tak jsem pokračoval, dělal každou práci, která se naskytla. Chodím čistit kryté koupaliště (Spa), ale musím začít až v 11 v noci až všichni odejdou. V jednu ráno jsem hotov a jedu domů s mým Pontiakem Stratochief 1959, což je velký a laciný 8mi válcový tank. Benzin v té době byl skoro zadarmo (to všechno odnesl čas).

Našel jsem zaměstnání na výrobní lince pásových vozidel. Neplatí moc, ale je to zaměstnání (a platí to mé poštovní známky a papír). Také tam můžu někdy udělat nějaké přesčasy. Pak hned jdu čistit koupaliště. Jednou večer jsem vyzvednul moji ženu, která mě chtěla pomoci s úklidem. Tu noc bylo asi -30º C pod nulou. Protože moje auto má velice dobré topení, tak jsme jen nalehko oblečeni. Z domu do auta, z auta do lázní. Žádný problém. Dokončíme, je asi 01:30, já jdu nastartovat a ohřát auto. V autě je pěkné teplo a jedem. Vzdálenost od našeho domu je asi 7 km. Venku je taková ledová zkrystalizovaná mlha. Velice nehostinné. Asi tak v půlce cesty se auto zastaví a už nenastartuje. Tak, v autě zůstat nemůžeme, jdeme domů, tak jak jsme oblečeni a pořád trochu navlhlí z páry koupaliště.

Nyní je asi -40º C. Já mám krátké rukávy a moje manželka nějakou lehkou sukni. Jdeme, díváme se na sebe a dáváme pozor, kdo začne s hipothermií. Naše pokožka je napjatá jako buben jen prasknout a cítíme, že nám začínají zamrzat oči a to začíná moc bolet. Na zemi je sníh a máme jenom tenisky. Když jsme v dálce spatřili náš dům, tak jsme se opravdu museli navzájem táhnout. Ale došli jsme. Hned do horké sprchy a připravit se na ten největší zápal plic. Ten se ale nedostavil. Zajímavé. Mněli jsme ale namrzlé asi vše. Příští dva dny jsme chodili červení jako uvaření raci. Auto odtáhli do opravny. Benzín byl plný vody.

Máme známé Romana a Táňu Maškovi. Roman dělal Vysokou dopravní školu v Žilině, která má také letecký výcvik a létal na C-105 (trochu jiný druh lidí). Takže mám leteckého kamaráda a moje manželka přítelkyni. Milují literatůru a umnění, takže si dobře rozumí. Roman pracuje v továrně na lyže K2. Dost známá značka. Jednou večer u nás na návštěvě mi říká: "Hele Honzo, slyšel jsem, že tam pár bohatých hochů hledá aeroplán nebo už ho mají a hledají pilota, kdo by ten aeroplán přeletěl do Calgary. Já jsem ti tady napsal nějaká telefonní čísla, tak jim zavolej a zjisti, co je na tom pravdy". Zavolal jsem a než jsem se nadál, tak jsem se octnul v nočním vlaku z Montrealu do Chibugami vyzvednout to letadlo. Ale tuhle část už  vlastně znáte.

C-105

Po dvou a půl hodinách přistávám v Regině, beru palivo a pokračuji do Calgary vzdálené "už jenom 762 kilometrů” s plánovanou letovou dobou tři hodiny pět minut. Budu doma v Calgary asi okolo 16:30. Mám hrozný hlad. Po startu stoupám do 8500 stop, kde budu mít lepší vítr. Je CAVOK, což znamená neomezenou vyditelnos. Na západě už vidím bílé Skalisté Hory (Rocky Mountains).

Rocky Mountains

Nyní si mohu tak nějak porovnat tu velikost Kanady. Letím už hodinu a půl a ty hory jsou pořád tak maličké, tak jako když jsem je poprvé spatřil. Je to kolosální! A já jsem opravdu dělal můj první let obchodního pilota skoro od pobřeží k pobřeží (tam chybí jen 600 km do Vancouveru v Britské Columbii). Cítím se dobře! Nyní se už hory přibližují a také už se začíná stmívat. Ano je ještě denní zimní čas. Spojím se s Calgary rádio, dostávám počasí (jaké počasí?), vše je jasné a nádherné. A najednou už jsem na přiblížení na rwy 27 rovnou do zapadajícího slunce, které je asi jen 10º nad horizontem. To slunce je tak jasné a ostré, že skoro nevidím před sebe (v budoucnu jsem se naučil vyhýbat se téhle situaci, ale také jsem v budoucnu zjistil, že tohle byla dobrá příležitost cvičit PAR - Precision Approach Radar). Musíš si o to ale požádat.

Tak a jsem v Calgary. Pojíždím na plochu rezervovanou pro soukromá letadla a vypínám motor. Dokázal jsem to. Ale to už se blíží k letadlu můj kamarád Roman s jeho a mojí manželkou. Velké vítání. Tak tahle trasa letu trvala sedm a půl hodiny. Jsem pěkně utahaný. Zajišťuji letadlo na noc a jedeme domů.

Je šest hodin večer a Velikonoce začínají za dva dny. Volám Moe, že už jsem v Calgary. Pogratuloval mi, zeptal se jaký byl let a řekl mně, abych si ráno přišel do jeho kanceláře vyzvednout moji výplatu za let. Moje první výplata jako profesionální pilot. Tu noc jsem spal jako nemluvně.

Je ráno a jedu si pro mé vyúčtování. Pan Moe vlastní malou olejovou společnost, jmenuje se PROVIDENT. Jeho sekretářka mě usadí v konferenčním salonu a říká, že pan Moe bude hned tady. Je to ta samá sekretářka, která mi předala letenky do Montrealu. Jmenuje se Lucie. Dveře se rozletěly a vstoupil podsaditý pán asi tak velký jako já (musím podotknout, že nejsem moc vysoký člověk) a s velkým úsměvem mě přivítal, zeptal se, jestli něco nechci na pití (v 10:30 ráno?). Možná že myslel vodu. Určitě ano.

Řekl, abych mu tykal, pro mě že je Moe. A tak se mě vyptává na můj život, rodiče, vzdělání, moje osobní plány a co si myslím o té Cessně. Poctivě jsem mu řekl svůj názor, který byl trochu nepřízniví a očekával jsem s obavou, jak bude reagovat. Zamyslel se a zeptal se: "Když tě zaměstnám jako našeho pilota, nebudeš mít námitky, když zrovna nebudeš létat, také pracovat s našema geologama kreslit mapy? Oni tě to naučí. A co se týče téhle Cessny, tu prodáme a koupíme lepší dvoumotorové letadlo". "Ale Moe já nemám vícemotorovou kvalifikaci, a také ještě nemám moji kvalifikaci na létání podle přístrojů". Usmál se a řekl: "O to se postarám já! Přijímáš moji nabídku"? Nějak jsem asi ze sebe vypravil: "Ano, mockrát vám děkuji. Budu se moc snažit vás nezklamat".

Tohle je asi sen. Prosím tě bože, nedej, aby tohle byl jenom sen, prosím. Pak zazněl jeho žoviální hlas: "Užij si velice hezké Velikonoce, pozdravuj paní Jurkovou (moje žena) a uvidíme se ráno v 8 hodin po Velikonocích. Jo, a abych nezapomněl, tohle je také důležité", a podal mi tlustou obálku. Vracím mu jeho kreditní kartu. "Tak pane Jurek, já musím utíkat na jednu poradu, tak zatím nashledanou".

A byl pryč. Trvalo mně asi pár minut, než jsem se vzpamatoval. Chtěl bych křičet, řvát a taky možná brečet. Ani ta obálka mě v ten moment moc nezajímala (bylo tam $5000 dolarů). Musím zavolat manželce, ne raději jí to sdělím osobně.

Můj nový šéf se jmenuje MOE – zkratka pro MOJŽÍŠ, a tak jako biblický Mojžíš vyvedl svůj národ z otroctví, tak on mě vyvedl z téhle hrozné noční můry začátků v cizí zemi. Jmenoval se MOE, zkratka pro Mojžíš. Jsou Velikonoce 1972.