Je to všechno už dost let. Podrobnosti dokreslující příběh vymizely, ale pocit prožitého okamžiku zůstal. Kouzlo spočívalo v tom, že ten den bylo všechno nějak jinak.
Na letiště se vstává brzy. To proto, aby kolektiv nebyl ochuzen a neodsoudil člověka, že někdo všechno připraví, vytlačí letadla z hangáru, prohlédne je, přinese padáky, baterku, roztlačí nestartující traktor, postaví naviják a provede tisíc dalších úkonů proto, aby letěl někdo jiný, kdo přišel pozdě.
Jsem noční člověk. Spát nemusím, ale když už usnu, tak se velmi dlouho probouzím. Nejdříve tak kolem desáté hodiny a nezáleží na tom, kdy vstanu. Ten den jsem ale vstával až současně s probouzením. Byla sobota nebo neděle a na modré obloze právě naskakovala první generace kumulů. Já blbec. Chci a musím tu padesátku konečně uletět. Těch pokusů, kterých už bylo. Zatím se to nepovedlo.
Padesátka spočívá v tom, že po naplnění všech zcela protichůdných předpokladů, které jsou potřeba k uskutečnění bezmotorového mimoletištního letu, se odstartuje v místě A a doletí se do místa B ve vzdálenosti nejméně 50 km. Když se to povede, je splněna jedna ze tří disciplín pro udělení II. výkonnostní třídy, vytouženého stříbrného C.
Nebe, kumuly, 10 hodin. Organismus řeší problém. Zda pokračovat ve vstávání a jít s rizikem, že se do letové směny už nedostanu, nebo to vzdát a pokračovat v procesu probouzení. Zcela proti zdravému rozumu a v příkrém rozporu s potřebou organismu definitivně vstávám, a jedu. Jedu na letiště i přes to, že je téměř jasné, že nikam nepoletím.
Na parkovišti před hangárem stojí hlouček kamarádů a zrovna tahají z čepice lístečky s imatrikulačními čísly větroňů. To býval takový rituál vždy, když bylo více zájemců o přelet, než letadel. To se taky napsala i čísla letadel, která už dávno nelétala, napsal se lísteček s heslem naviják, traktor, klozetová mísa a podobně. Pak se všechny naházely do rádiovky a losovalo se. Ti šťastnější, kteří si vytáhli opravdové a zdravé letadlo, beze slov a prudce odbíhali provádět předletové přípravy. Ostatním se prodlužovaly napjaté tváře.
|
Jako poslední příchozí nemám právo losovat, ale na počet přítomných bylo asi omylem vyrobeno lístečků více. Zkrátka, při mém příchodu zbýval poslední a právě s ním se ruka s rádiovkou obrátila ke mě. Rozložím papír a zachvátí mě směs pocitů. Mám sice letadlo, dokonce nejlepší ze všech, Orlíka VT 116, ale já ho zatím nesmím létat. Nejsem na pokročilejší typ přeškolen. Pocit vítěze střídá smutek. Co s tím? Křičím přes všechny. „Vyměním Orlíka za Blaník". V zápětí se mi nabízí celá řada soustrojí, dalších zařízení vhodných k výměně, ale Blaník mezi nimi není. Zabírá až argument, že přece v tomhle počasí nemůže nejlepší éro zůstat na zemi. Zabírá možná i proto, že Jaroš, který prožil pod kumuly více než 1000 hodin může létat všechno a Orlík je přece jenom „brus". Zabírá možná i proto, že k sobě tíhneme sice nerovným, ale vřelým vztahem. On, dvojnásobný inženýr, výzkumný pracovník o dvě generace starší. Já, neprobuzený usmrkanec pracující vlastní rukou. Jenže jedno máme společné. Náš svět.
Říká, jo. A v ten okamžik začíná kolotoč. Sehnat barograf, načoudit ho, deník letadla, údržbový sešit, prohlédnout ho, podepsat ho, letadlo umýt a naleštit ho, padák, baterku, rozkaz k letu, přípravu, peníze, doklady, a ...
Po vzletu si ani neuvědomuji, co mě čeká. Jsem rád, že sedím. Letím, stoupáky fungují, jsou všude, kde mají podle příručky být, dohlednost moc dobrá, kilometry začínají přibývat.Trať mám v živé paměti. Minulý týden jsem se svezl na navigační let s motorákem a to se mi teď hodí. Letím po větru do Zbraslavic.
Omlouvám se, ale další letové podrobnosti si už dnes nevybavuji. Vím jen, že poslední slušný stoupák byl někde u rybníku Vavřinec a teď kloužu k letišti, které je už dobře vidět, ale nevím jestli tam doletím. Tehdy jsem ještě dokluzy nepočítal. Letěl jsem „na oko". Jenže co je to platné, letiště vidím, ale je vysoko nad čumákem Blaníka. Stoupák žádný, přitočit něco výšky není v čem.Vzpomínám si na jistě dobře míněná slova „trenéra" Honzy, který tvrdil, že se padesátka dá uletět na dva stoupáky. Jenže dnes jsem jich vytočil už nejméně deset.
Jak se blížím k letišti a pozoruji „cvrkot", napadá mě, že bych se měl přeladit na místní frekvenci a pro případ nouze si vyžádat přímé přiblížení z kurzu. Když se mi povedlo přeladit, jsem už nad letištěm, asi ve 100 metrech. No jo, ale co teď s tím. Na nějaké manévrování a rozhovory už výška nezbývá.
Přeženu se do prostoru čtvrté zatáčky, otočím Blaníka o 180 stupňů a sedám. Sedám ve Zbraslavicích a mám padesátku. Nevadí mi, že se strefím až do poloviny dráhy, je přece s kopce. Blaník se zastavil, zjišťuji, že jsem do rádia neřekl ani slovo a čekám „vlídné" přijetí.
|
Vcelku nikdo si mě však nevšímá. Neděje se nic až do té doby, než přišla.
Přišla víla. Byly sice dvě, ale ta druhá nebyla výrazná. Odtlačili jsme Blaníka z dráhy a ta, co výrazná byla se mě zeptala:
„Nemáš žízeň?"
A já měl. Teprve teď zjišťuji, že nemám u sebe doklady, nemám s sebou ani korunu, ani cigarety, ale mám žízeň. Podala mi láhev minerálky, řekla, jak se jmenuje a šli jsme na věž. Nevnímám nic jiného, než ji.
Na věži seděl „strážce majáku". Kouří Sparty. Po uvítacím ceremoniálu mě nechal zatelefonovat do Letňan. V přítomnosti víly si nemohu vzpomenout na správné číslo domů, koktám, ale nic z toho mi nebrání požádat strážce majáku o Spartu. Zeptal se mě, jestli taky nemám nakonec hlad. Kuřáci jsou národ přátelský. Sparta mi ale nepomohla. Víla je stále za mnou a já nevím, jestli jsem ještě spící, nebo už bdící. Dostal jsem i sušenky.
Jak dlouho trvalo, než Honza přiletěl s vlečnou? Nebyl jsem schopen vnímat, natož myslet. Je něco takového opravdu možné? Neexistovalo nic, jen Víla. Nikdy potom se mi už něco podobného v životě nepřihodilo.
Když její ruka pustila právě včas koncové vřeteno Blaníka a já musel zaznamenat čas vzletu, uvědomil jsem si, že jsem ve Zbraslavicích nepobyl déle než hodinu.Byla to hodina s Vílou, hodina ve formě okamžiku, hodina o které píši, hodina hodin, hodina vítězství, hodina padesátky, hodina, která se už nikdy potom neopakovala.
Už jsem ji nikdy neviděl. Nic o ní nevím. Snad proto vzpomínám na své první přistání ve Zbraslavicích, jako na pohádku, na jejímž konci je padesátka.
Stalo se 5. 7. 19XX s Blaníkem OK 4718
