Se západem slunce jsme byli všichni na zemi a přesunuli se do hlavního stanu k hangárům, kde začala probíhat prezentace závodníků. Vyfasovali jsme pěkná zelená trička s motivem ligových závodů, mapu, již předem potaženou transparentní fólijí, což mne trochu zklamalo, protože polepovat mapu lepící páskou, vytvářet na mapě neexistující kopečky a záhyby a celkově být celý zapatlaný od izolepy, tak to mne vždy „děsně“ bavilo. Tady jsme dostali polepenou mapu a šmytec. Dále jsme každý obdrželi černé pásky, abychom si každý mohl nalepit na padák startovní číslo. To byste nevěřili, kolik se dá zažít legrace s polepováním padáku, když celkem kvalitní fólie se různě kroutí a prohejbá a přichycuje se okamžitě k jakémukoliv materiálu, který se ji dostane do těsné blízkosti.
Pak , a to mne vážně překvapilo nejvíce, jsme každý dostali medaili. No byli to snad moje první závody, kdy jsem se ještě ani neodlepil od zemně a už jsem dostal medaili.
Pak už jen Zdenál Andrlík, velmi poctivě kontroloval všem jejich doklady, jestli má každý v pořádku piloťák, techničák, pojistky a … spousty dalších důležitých dokumentů. Velmi ho v mé taštičce zaujalo mých 5eur, které tam mám schované, pro strýčka příhodu, a vůbec si nenechal vymluvit, že to vážně není úplatek, pro ředitele závodů. Nakonec pochopil a celou hotovost mi vrátil.
No a pak již začal samotný brífink. Na druhý den ráno nám Radim Frank nabrífoval rychlostní disciplínu s hodnoceným startem a hodnoceným přistáním. Úkolem bylo odstartovat, pokud možno na poprvé, kopnout do slalomové tyče umístěné na okraji letiště, tím se zapnul čas na trati, a vydat se na asi 10 km vzdálené letiště, tam si opsat číslo na prahu dráhy a zase rychle zpátky na základnu, tam kopnout zase slalomovou tyč a tím vypnout čas. Pak ještě nastoupat do výšky, přímo nad přistávacím terčem vypnout motor a snažit se přistát co nejblíže do jeho středu. Krosny mněli přistát na terč 25x25 cm a tříkolky na čáru, směřující od onoho terče. Většina závodníků zadání pochopila a kdo ne, tak tomu to Radim, velmi pečlivě, znovu vysvětlil.
Pak již nebránilo nic, aby se rozjela pravá letištní zábava. Pavlínka Hálovic se o nás starala velmi svědomitě, nikdo nemněl rozhodně pocit hladu ani žízně. Její párečky a vůně gulášku nenechala žádného z nás jen tak v klidu. Pivíčko, kofolka, no prostě pohádka. Většina pilotů se ale celkem rychle rozešla do svých pelíšků, a tak nad ránem tam zůstalo jen naše zdravé jádro. My jsme mněli celkem ověřené informace o frontě, která se k Prostějovu blíží a která nám bohužel znemožní ranní létání. A taky že jo.
Brzo ráno se nad letiště přihnal velmi silný vítr a kolem sedmé hodiny do toho ještě vytrvalý déšť. Po probdělé noci jsem tomu neletovému počasí blahořečil, že nemusím vstávat. Tak jsem se jen otočil na postýlce na druhý bok a ponořil se zase do sladkého snění. Bohužel o půl hodinky později mně již někteří kamarádi boucháním na mého bydlíka naznačili, že spát můžu doma a že jsme tady od jiných věcí. Navíc příjemná vůně kávy, která se linula od Marčellova karavanu mne velmi rychle postavila na nohy. Vítr stále lomcoval s mojí ubytovnou, a tak bylo jasné, že létat se asi opravdu nebude, a tak jsme se vydali aspoň do Prostějova za nákupy a za kulturou.
