Přítel a můj celoleteckoživotní učitel Honza, který létá snad všechno, co na letišti vidím, létání ho živí a kdybych prozradil, že je i mistrem světa právě v ULL létání, jistě by všichni věděli, koho mám na mysli, Honza určil den, domluvili jsme telefonem přítomnost předsedy aeroklubu toho spřáteleného letiště a dali jsme si sraz v osm ráno v Letňanech. Jenže, nízká oblačnost zvlněné studené fronty, dohlednost na pokraji limitů a celkem zima, mi při cestě na letiště napovídá, že tedy zase asi autem.
Vím, že Honza je stejně jako já noční člověk a neočekávám, že se setkáme včas. Asi ale není kam spěchat. Překvapení však nastoupí s příjezdem Honzy v 08.01 a jeho rozhodnutím. Počasí je sice takové, jaké je, ale jsme v limitech, tak letíme. S vidinou výletu s nejistým koncem, v roli cestujícího, vyndáváme tu věc z hangáru. Ta věc je Samba XXL, letadlo, které náš klub zakoupil nedávno jako náhradu za prodaného Vivata.
Tady musím poznamenat, že ta věc s těmi ultralehkými konstrukcemi zkoumanými v minulosti nemá moc společného. Celkem nic o ní technicky dosud nevím, ale důvěru vzbuzuje. Pohledově mi připomíná naše laminátové větroně. Je krásná. Vídám ji často z plachtařského startu. Stoupá skoro jako my na navijáku, nedráždí občany nadměrným hlukem, konce křídel jsou opatřeny elegantními winglety a všichni přeškolení si ji nemohou vynachválit.
Už při předletové přípravě mi mělo být podezřelé, jak Honza všechno celkem logicky a podrobně popisuje. Mám na krku foťák, potřebuji něco cestou zaznamenat, Honza s tím souhlasí a táhne mě na předletovou přípravu. Letadlo dotankujeme, ještě si beru doklady a zavíráme kabinu. Honza vlevo, já vpravo, tak to má být. Komentář o úkonech, motorové zkoušce, způsobu pojíždění, postupu při vzletu, úkonech, režimech, rychlostech, hmotnostech a omezeních vnímám, ale do paměti neukládám. Proč taky, nejsem ultralehký letec, i když mě to zajímá.
Cestou nafotíme, co jsem potřeboval. Honza nasadí kurz a půjčuje mi řízení. Tady bylo ještě možné prokouknout. Jsem ale zcela naivně přesvědčen, že jsem na výletě. Když mě nutí vyzkoušet pádovku bez klapek, zkouším, pak s malými klapkami, začíná mě to bavit a režim plných vztlakových klapek s plnou přípustí, kdy na rychloměru je 40, éro visí na vrtuli a neupadne, to mě opravdu vzalo.
Cílové letiště nacházíme tam, kde má být. Provádíme prohlídku plochy, řídí Honza, sedáme na suchou část dráhy, Sambu odkládáme a jdeme pěšky čvachtajícím letištěm. Provádíme jednání, vypijeme kávu a spokojeni spěcháme domů. Samba má plánovanou práci. Honza však trvá na společné navigační přípravě přes dva otočňáky, jinudy, tak počítáme a malujeme čáru, štítek vyplňujeme. Mě to došlo až u éra, kdy se Honza dere na pravé sedadlo.
No, co mám vlastně vyprávět. Půl hodiny intenzivního leteckého života na cestě domů, oba otočňáky jsem nějak našel, Honza radil, ale na řízení nesáhl. Ono, když se letí motorový navigační let ve výšce do 300 m nad terénem, při rychlosti 180 km/h, v nezažitém kokpitu, se zkušeností jen z Vivata a ne moc velkou, to člověka opravdu zaměstná. Třeba elektricky ovládané vyvážení, kdy nevím a pletu si, kam spínač pro těžký na hlavu a tak. Samotné přistání jde , okruh široký, na přípravu a vzpomínku na úkony je dostatek času. Honza radí, ale nepomáhá. Přece si neudělám ostudu, přece to nemůže být tak velký problém. Sbírám síly, malé klapky, velké klapky, pozor na rychlost, stažená přípusť ale neotočené kolečko plynové páky doleva. Výsledek, dlouhá nekonečná výdrž, na zvýšeném volnoběhu, kdy Samby letí a letí, letiště ubývá a ubývá …
Když vypínám magneta a sundáváme sluchátka, říká Honza: „ A vidíš, třetinu přeškolení máš za sebou:“
Nemám, je toho moc, co ještě neumím. Ale, tohle létání má své nesmírné kouzlo a téhle technice se věřit dá. Vyčerpán letem, odkládám cestu na plachtařský start, kde mě čeká Blaník a plachtaři a vstřebávám dojmy. Když konečně vyrazím je jasné, že doba a technika dozrála i ke mně nebo chcete-li, dozrál jsem k pokročilé ULL technice i já.. Plachtění je sice nejkrásnější, ale ta Samba …
