Odlet byl z důvodu extrémně vysokých teplot naplánován na pátek brzy, ale opravdu brzy ráno. Posádka letová, Pepson s Petrem, dále zvaným mimino, já, pozemní sled s batožinou, vlekař Jarda. Tak se stalo, že jsme v místě konání jako druzí a Oskar dostává nejlepší místo na kotvení. Za budovou Lestavu, kam západní větry nemohou …
První den závodů se snad dalo letět, ale nebyli připraveni všichni účastníci. Tady trochu pokulhával harmonogram daný propozicemi. Bylo velmi teplo, tedy bazén, okukování konkurence, sem tam nějaká pomoc při skládání letadla. Sešlo se 15 dvousedadlovek a 10 jednosedadlovek. Zejména polské stroje stály za prozkoumání. Objevujeme taky hospodu u Hlaváčků, která se stává našim dočasným útočištěm. První negativní zkušenost s pivem Krakonoš, v neděli ráno nepříjemná nafouklost a pro jistotu objevujeme nákup lahváčků. Moc ale nepijeme, tedy Pepson vůbec, já jen pro doplnění vitamínů, mimino nevím. Před disciplinou je potřeba mít jasno v hlavě.
Jenže den druhý je neletový. Organizační štáb odkládá briefing, posléze odpískává den, tak začínáme náš zahálčivý život. Nemohu říci, že by to byl život nepříjemný. Jenom se bojím si na to moc zvykat.
1.8., Oskar má svátek. Od rána čilý ruch, dneska to bude. Stavíme startovní rošt, mimino leští letadlo, předletová příprava, trať typu AAT. 15 minut před startem odcházíme k letadlu, nervozita začíná být vidět všude kolem. Vylosovali jsme si pořadí 3, což není nejpříjemnější. Když vidím tolik letadel narovnaných ve dvou řadách, jímá mě hrůza z vyčkávání do otevření pásky. Poslední minuty trávíme prověřováním elektroniky. První startují jednosedadlovky, mají delší trať.
Začínám obdivovat organizaci startu. Čtyři vlečné odhazují kluzáky v sektoru vypnutí, na frekvenci jsou slyšet krátké a jasné organizační pokyny. Málem se nestačíme přivázat a jsme na řadě. Krátký vlek za Brigadýrem a jsme odhozeni do hroznu kroužících bílých ptáků. Celkem navazujeme a jak jde čas, letadla jsou skoro všude. Vyčkáváme asi 40 minut do otevření pásky, tanec s čertem v rytmu kvapíku, kdy mi ze zaklánění hlavy padá čepice a Pepsonovi brýle. Nic méně, všichni soupeři létají bezpečně a dle pravidel. I Poláci s Bocianem. Mají vždycky jádro nejdřív. Učíme se od nich. Přes to je ale otevření pásky vysvobozením. Je mi jasné, že na AAT trati hodně rozhoduje první rameno. Čas disciplíny je 3 hodiny. Letíme bez velkých problémů na kraj prvního prostoru, kde začíná menší krize v rozpadech. Je na zváženou, zda odvážně vpřed nebo radši ke druhému otočňáku. Mám odvahy dost. Pepson to schvaluje, ale nakonec skoro lituji. Nic nezabralo. Poslední nadějí je západní svah Kozákova, kam dolétáme ve výšce přítomné rozhledny. Nesmělý půlmetr se posléze mění v něco lepšího. Sledujeme další dva zoufalce pár metrů pod námi a úrovní vrcholu. Jeden z nich poblíž končí svou pouť na poli. Nám se daří, daří. Srovnáváme čas, jsme hodinu na trati, tak ke druhému otočnáku.
Jsou to Hořice. Bereme v menším cylindru rozumný střed. Pak to byla jízda. Základny se zdvihly, odvaha opět přichází. Poslední prostor je nejmenší, ale i tam chceme vzít maximum vzdálenosti. Jsme 1300 m vysoko, do pásky je 22 km, tak se pokoušíme ještě o pár km na hranice prostoru. Tady nějak zapracovala náhoda nebo intuice. Prostě jsem to otočil, protože před námi nebyl žádný stoupák a bylo 20 minut do konce časového limitu. Nasazujeme domů podle Garmina, dokluz výpočtem vychází. To se ale po několika minutách, kdy ty zbývající kilometry nějak nemizí a výškoměr klesá, nejevilo docela jistým. Fouká proti. Letíme rychlostí nejmenšího opadání a začíná období nejistoty. Mráčky až na bouli dvorského svahu, jinak nic. Proti zapadajícímu slunci letiště nevidíme. Kontrola výpočtem na 15 km již vychází bez rezervy. Ono v takových chvílích není celkem o čem hovořit. Na palubě je ticho, Pepson pochopil, že všechny otázky jsou zbytečné. Období nejistoty přechází v období krize. Desátý kilometr, vidíme Žíreč i letiště. Jsou moc vysoko. Přes to letíme dál. Použitelné plochy pod námi končí před vesnicí, která nám bude překážet. Rozhodnutí odkládám na poslední pole. Na výškoměru 300 metrů. Pepson se ozývá, že bych měl dát pátý kilometr. Hovoření do rádia snad uvolnilo nějakou bublinu, variometr vykazuje nulu. To nám pomohlo. Stále si ale nejsem jist, tak přidávám žádost o přistání z přímého. Ještě že tak, na okruh to už opravdu nedalo. Teprve když mineme kostel v Žirči, vidím, že jsme doma. Těch posledních dvacet minut jsem jen šedivěl. Jak rádi zase vidíme naše mimino, tátu s mámou a mechanika na půl úvazku dohromady. Nabízí přeprání trenek. Kotvíme, a není nám moc do řeči.
Protože bylo několik letců nalezeno na polích, dozvídáme se výsledky až ráno, to když vběhne Pepson do pokoje a radostně sděluje, že jsme třetí. Vím však, že je to pomíjivé.
Další plejáda odložených startů, zahálčivého života, výletů a čekání je přerušena až v pátek druhou letovou disciplinou. Tady budu stručnější. Zvláštní však byl prožitek, kdy nějak nešlo nastoupat pro odlet, až pomohla stará známá místa (lom Kocbeře), ale utracený čas. Ten v daném intervalu chyběl. Pole vybrané u Nového Bydžova, stoupák neuvěřitelný, na kraji slité deky až do 1700 m, ale poslední. Tak že jsme určené prostory doslova jenom lízli. Doklouzáváme tentokrát z třicátého pod dekou, naštěstí i s okruhem. Závěr letu měli všichni stejný, termoska se s námi rozloučil a pro tyto závody definitivně tím posledním pořádným stoupákem. Za zmínku stojí přistání kolegů z Boleslavi na tom posledním poli, co nám taky hrozilo v pondělí. Po jejich zaprášení však víme, že je mimo doletový cylindr. Chybělo jim 200 metrů. Disciplina nás posunula na celkové 8 místo.
Pravdou je, že počasí neporučíš. Pravdou bylo, že organizátoři pod vedením Jaroslava odvedli maximum pro využití času, pravdou také bylo, že meteorolog Miloš nabízel dobrovolně své tělo, pro svržení do bazénu, pro udobření božstva a pravdou se stalo, že pro některé jedince přešly plynule velké závody ve velký flám. Tady nemohu být konkrétní, třeba ještě někdy na závody pojedeme. G 10 a discipliny konzumační vyplňovaly poslední večery. Závěrečný raut a konečně osobní seznámení s Polákem z Bociana, (to když mladší kolegové odjeli na disco, s miminem, tátou, mámou a mechanikem na půl úvazku dohromady), a já zůstal u pípy sám. Polák je potenciální kámoš, lítat umí, má co říci, sice polsky, ale chutná mu G 10. Nakonec tedy díky za další zkušenosti. Příště třeba i ty Poláky porazíme …
Do nastávající sezóny přeji všem plachtařům, dobře spočítané dokluzy a ten poslední stoupák až někdy v říjnu.
