za letadlo ušetřit.
půjdeš na nebesa.
Dopustil jsem se básničky. Rýmuje se, což není v dnešní době in. Nemusíte ji brát vážně. Je to jen žertík. O vírnících se mnoho nepíše a létá na nich jen hrstka nadšenců. Je to nejjednodušší létací stroj, ale nemusí být nejlevnější. K jednoduchosti ho dotáhl pan Bensen. Po něm už nikdo nedokázal, byť jen o fous, jeho parametry zlepšit, bez ztráty té jednoduchosti. Jsem si jist, že by mohl nastat jistý pokrok, kdyby se toho ujaly „České hlavy“ a „České ruce“. Měl bych pro ně tip. Ten sice nevyřeší jeho neduhy z hlediska bezpečnosti letu, ale může usnadnit starty a zlepšit ekonomiku provozu zvýšenou účinností pohonu.
Nebudu se zabývat teorií jak a proč vírník vlastně létá. Jeho lesk a bídu přehledně s obrázky a grafy popisuje ve svém článku „Vírníky bez pozlátka“ Ing. Petr Dobiáš z Rotorklubu Brno. Problém je především v tom, že rotující křídlo nemá přímý pohon, jako u vrtulníku, ale zprostředkovaně protiproudem vzduchu při pohybu. Z počátku hlavně díky zápornému úhlu náběhu listů rotoru vzhledem k ose otáčení, která je nakloněna dozadu. S rostoucí rychlostí také vysokým odporem na ustupujícím listu, který je ofukován odzadu, od náběžné hrany. Pohyb křídla připomíná jakousi ustálenou plochou vývrtku s pevnou osou. Osu rotoru naklápíme a nakláníme a řídíme tím pohyb, který obvykle způsobuje motor s tlačnou vrtulí. Díky zprostředkovanému pohonu rotoru je účinnost celého systému srovnatelný s bicyklem, kde byste poháněli šlapáním dynamo a to elektromotor s třecím převodem na kolo. Moc by to nejelo. Ono to taky moc nelétá a to byl důvod, proč vírník minulému režimu nebyl proti srsti, zvlášť ten bezmotorový. Byl totiž vlečen a tudíž připoután a po odpoutání s klouzavým poměrem 1:3,5 přistál, co by kamenem dohodil. Nemohl přeletět hranice jako na příklad kluzák.
Pro roztočení rotoru a vytvoření vztlaku je nutný dlouhý rozjezd a tak se rotor různými způsoby roztáčí, třeba hydraulicky. A kouzlo jednoduchosti je pryč. Napadlo mě, když už to má být složitější, použít spaliny. Uvědomil jsem si, že u spalovacího motoru odchází asi 30% energie paliva bez užitku s výfukovými plyny. Uvědomili si to i jiní a stvořili turbodmychadlo.
Inspiroval jsem se způsobem pohonu francouzského vrtulníku SO-1221 „Djinn“. Bylo ho vyrobeno v letech 1956 – 1959 asi 170 kusů. Motorem byl poháněn kompresor a vzduch o tlaku 0,29 – 0,49 Mpa a teplotě 150 – 350 stupňů C byl veden přes rozdělovač v hlavě rotoru dutinami v jeho listech do trysek na jejich koncích. Selský rozum se ptá: Proč tam neposlat spaliny. Mají sice vyšší teplotu a tlak, ale snad bychom dnes našli lepší materiál na rotor než před šedesáti lety. V dutinách listů sice dojde k tepelným a hydraulickým ztrátám, ale i tak by výkon výfukových plynů na příklad padesátikilowatového motoru mohl činit 10 kW. To by mohlo zkrátit dráhu stratu na 10 m. Je možné, že by výkonnější motor zvedl stroj téměř z místa. Asi už by to nebyl čistokrevný vírník, ale vrtulníkový vírník, nebo vírníkovrtulník, či co.
Jako kluk jsem postavil model vírníku, ale než jsem ho naučil létat, rozpadl se. Znovu jsem se začal zajímat o vírník asi před rokem. Nechtěl jsem létat, měl jsem s ním jiné úmysly. Nešlo to právě pro jeho špatné výkony. Od té doby mi vrtalo v hlavě, jak by se to dalo zlepšit. Možná pomůže rotor roztáčený spalinami. Ještě jedním nápadem bych chtěl vírník vylepšit, ale o tom snad až někdy jindy. Až myšlenka dozraje.