Na závodech v Klatovech šel život po našem přistání u Sušice dál svým tempem. Druhý den letíme návratovou stovku Klatovy, Bor u Tachova a zpět. Počasí jen poněkud větrné, ale dolétáváme v první polovině peletonu a konečně bodujeme. Hurá. Byl jsem tentokrát v roli pilota řídícího a přelet kupodivu proběhl krom některých poruch v informacích navigačních bez zvláštních událostí. Všechno však vynahradila disciplina třetí a pro závody poslední. Přistáli jsme v Oselcích.
Ranní přdstartovní nervozita je umocněna předpovědí meteorologa. Chystá na nás bouřky. Do vzduchu jsme vrženi krátce po poledni, vím jen, že oběd za moc nestál. Jsem zase pilot navigátor, sedím vzadu. Chytáme se kolem letiště, stoupání je řídké a slabé, roztřepané kraje kumulů svědčí o rychlém rozpadu a ještě rychlejším vývoji. Přežíváme do otevření pásky. Dnes moc chceme bodovat, jsme zatím na 7 místě a věříme si, po včerejšku. Tomáše moc nepovzbuzuji, raději bych s tím odletem na trať počkal v bezpečí dokluzu na letiště, ale když se trhá první skupinka po otevření pásky, Tomáš na povzbuzení nečeká a letíme na trať. Jakýsi trojúhelník Klatovy, Lnáře Sedlčany. Hory tedy moc nehrozí.
Zahrozilo ale černání horizontu. Tomáš letí velmi dobře, jsem s jeho výkonem spokojen až ukolébán, když kousek před prvním otočným bodem začínají na duralová křídla Blaníka dopadat první kapky vody. Otočňák máme na dokluz, je tam velká betonová plocha, dobře ji vidíme. Před plochou se ale rozkládá rozsáhlý les, přes který musíme. Namoklý Blaník začíná drhnout o vzduch, cítíme i silnější poryvy větru. Těsně před lesem Tomáš rozumně prohlásí, že tam takhle určitě nedoletíme. Je to k vzteku. Plocha ve Lnářích je už zase nasvícena sluncem a jistě by tam nějaký stoupák byl.
Jak jsem byl tak ukolébán, zjišťuji, že neplním funkci očekávanou od velitele. Nemám totiž vybranou plochu pro přistání a v tom lese před námi asi žádnou nenajdeme. Hlavu si mohu vykroutit, lituji, že nemám takovou otočnost, jako sova. Výška kolem 400 metrů nad zemí. Tomáš hadovitým letem, v mírné, ale nepříjemné přeháňce odkrývá různé úhly pohledu dolů a stále se přibližujeme k tomu lesu. Když už málem zoufám, nakloněný Blaník umožňuje pohled přímo pod nás. Je tam. Práškařská plocha.
Rychlá komunikace, tentokrát naprosto bezpečná prohlídka zatáčkou a Tomáš usazuje Blaníka do krásně čerstvého jetele na neposekané, ale téměř dokonalé ploše pro Čmeláky. Plocha je mírně do kopce, Blaník ochotně zastavuje, za kopečkem vidíme věž kostela nějaké vesnice a přestává pršet.
Protahujeme ztuhlé končetiny a prohlížíme okolí. Idyla. Plocha je na návrší, které se mírně zvadá směrem k vesnici. Okolo samé vysoké obilí, ale tady krásný, přeháňkou pokropený jetel. Vítr je přesně v ose. Tomáš jde na výzvědy do vesnice a hledat telefon. Hlídám letadlo a příjemně klimbám. Sice nevyhrajeme, ale jinak je tu hezky. Za chvíli ruší můj velitel sdělením, že vesnice se jmenuje Oselce a nemají snad ani telefon. Zamýšlíme se, co dál, když slyšíme snad nejkrásnější zvuk pro plachtaře na poli. Slyšíme Brigadýra. Domluva rádiem, ano, vidí nás a jsme v pořadí. Má toho po polích více. Odtlačíme metodicky Blaníka na samotný okraj plochy, aby těch metrů před námi bylo co nejvíc, asi šrám ze Sušice? Za plochou klesá terén osetý vzrostlým obilím prudce dolů. Dál nevidíme. Blaník ve startovací poloze, začínáme lenošit.
Snad jsme trochu zdřímli, nebo jen nedávali pozor po okolí. Najednou je tu divný klid, pak první poryvy větru a po rozkoukání i první obrovské kapky vody z divoké místní bouřky. Víme, že máme kotvit, víme, že první je potřeba ochránit letadlo před větrem, ale ta voda nás svorně zažene do kabiny. Zavíráme se, otevíráme naplno brzdy, dotahujeme na břicho, dáváme plná křidélka, aby se éro nevzneslo, plnou protinohu a poslední rukou držíme brzdu kola. Venku je tma a není vidět na krok. Vždycky, když přijde silnější poryv, Blaník o kousek couvne. Naše předstartová důslednost a přirozená lenost nás svorně děsí, protože nevíme, jak daleko za námi je začátek toho příkrého svahu.
Opravdu, nic netrvá věčně. Jak bouřka přišla, tak odešla. Ostruha Blaníka je na kraji toho obilí. A Brigadýr sedá vedle nás. Asi jsme zachráněni. Pilot mává směrem k sobě. Tomáš běží k němu, hned se vrací a zapíná lano. Jenom křikne, že bere křídlo, že nás Brigadýr přetáhne na druhý konec, protože se otočil vítr a bude to mít z kopce. Kývu, kývu a jak Tomáš zvedá křídlo a Brigadýr s krátkým lanem přidává plyn, přepadá mě záchvat smíchu. Voda hnaná vrtulí z toho jetelíčku sprchuje Tomáše jako vodní dělo. Marně se snaží uhnout, marně lapá po dechu. Křídlo ale nepustil. Jsem tak skoro neschopen řeči, Tomáš háže dovnitř mokré boty, zasedá na své sedadlo a nadává a nadává. Mě ale smích přechází, když nabíráme rychlost, teče na mě voda snad ze všech kabinových trubek a mezer. Taky nemám kam unhout. Mokří jak vodníci, i když jsme se před deštěm schovali, za stálého kýchání přistáváme za chvíli v Klatovech. To byl den.
Stále postiženi zimou jdeme po uklizení éra nahlásit návrat. Uloví nás hospodář závodů a vyžaduje uhradit převlek z pole. Jdeme s ním, ať máme to nepříjemné za sebou hned. Chvíli hledá v časomíře, chvíli počítá, pak zapisuje, vyndává pokladní bloček a říká:
„Pánové, bylo to 18 minut Brigadýrem, dostanu 18 korun.“
Tomáš vyndává peněženku, popotahuje nosem a odzbrojuje mě totálně, s nonšalancí granda a s dvacetikorunou v ruce, napřaženou k hospodáři.
„Díky, to je dobrý.“
