Volba padla na vírník
Na přelet se přitom Vala připravil dokonale. Byl pilotem, zvolil si proto vírník, přístroj, který vzdáleně připomínal drobný vrtulník. Dal se schovat do garáže a potom naložit na přívěs a odvézt nepozorovaně až k hranicím. "Přepravovat klasické letadlo ze středních Čech kamkoli k západní hranici, to byla za komunismu otevřená žádost o místo v kriminále. Proto jsem se rozhodl pro vírník. Stavbu jsem mohl rozložit do jednotlivých komponentů a soustružník nebo frézař, kteří pro mne pracovali, ani nevěděli, co vyrábějí, prostě strojařskou součástku. Rotorové listy a dřevěnou vrtuli jsem vyrobil vlastnoručně v dřevařské dílně v Unhošti," vzpomíná Vala ve svém americkém domě poblíž Washingtonu. K českému křestnímu jménu si doplnil ještě druhé (v Americe říkají střední), už americké: Joe. "První lety jsem dělal jen do malé výšky asi čtyř až pěti metrů. Maximální výška, které jsem při zkouškách v Unhošti dosáhl, byla kolem 100 metrů. Musel jsem vzít v úvahu radar na letišti Ruzyň, který mne ve větší výšce mohl zachytit," říká.
Pár let na výsluní vystřídal pád
V té době (v roce 1976) byl šestatřicetiletý letecký inženýr řadovým zaměstnancem národního podniku Labora. V patách měl tajnou policii a nemohl prakticky nic. Nanejvýš vzpomínat na lepší časy. Na mimořádně dobré časy. Postavení, jaké měl ještě nedávno, totiž získávali jen ti, kteří komunistickému režimu velmi oddaně sloužili. Pouhé čtyři roky předtím byl v hodnosti plukovníka (propůjčili mu ji, když mu bylo dvaatřicet!) vyslán do Washingtonu na post zástupce vojenského a leteckého přidělence. Samozřejmě šlo o vojenskou špionáž a on se na ni pečlivě připravoval na jednoroční zpravodajské škole v Moskvě a pak ještě v oddělení vojenské strategické rozvědky v Praze (jeho jméno proto figuruje v Cibulkových seznamech). Jenže pak se někde stala chyba. Začali ho podezírat, že pracuje pro Američany (Vala to dodnes popírá), a pod jakousi záminkou povolali zpátky do Prahy. Takže po pár letech na výsluní přišel pád. Z Ameriky vedla cesta rovnou za mříže. "Chtěli mi přišít špionáž, to by znamenalo patnáct let vězení," říká. Naštěstí mu nic nedokázali. Takže ho obvinili, že ohrozil vyzrazení státního tajemství a do vězení putoval "jen" na rok. Ale to nebylo všechno. Vypadalo to, že když vyjde z vězení, nebude smět do konce života létat. A tehdy se rozhodl. "Nechtěl jsem se smířit s životem člověka druhého řádu, bez jakékoli perspektivy, v podstatě s pasivním čekáním na důchod. Byl jsem pod neustálou kontrolou StB. Dotazovali se v mém pracovním i soukromém okolí, občas mne sledovali, samozřejmě totálně prověřovali mé styky, korespondenci, chování i názory. Vnitřně jsem byl přesvědčen, že takto žít nemohu, a moji jedinou šancí k vysvobození byla cesta zpět na Západ." Na Západ, ale jak?
Kdybych byl chvíli počkal...
Když vyšel z vězení, neměl ani pas, ani letecké doklady včetně pilotního průkazu. A nemohl se ani pohybovat kolem letišť a vyhledávat kontakty na bývalé kolegy piloty. Jedinou alternativou byla stavba nějakého leteckého aparátu. Rozhodl se pro vírník. Stavbu zahájil v roce 1976 a na jaře příštího roku byl vírník připraven k prvnímu vzletu. Zkoušky dopadly dobře, takže se rozhodl, že odstartuje ze Slovenska, kde před Bratislavou poblíž obce Moravský Svätý Ján byl kus rozestavěné dálnice. Ten využije jako startovací dráhu. Bylo to špatně načasované rozhodnutí. "Ve dnech mého přeletu bylo klasické počasí babího léta. Slunné dny se stabilní atmosférou. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že počasí by mohlo nějak ovlivnit můj úmysl!" Jenže večer před transportem vírníku z Unhoště na Slovensko se počasí změnilo. Českou kotlinu zalila mlha. Cesta z Unhoště na místo startu by za normální viditelnosti v noci trvala se zastávkami pět až šest hodin. "Trmáceli jsme se plných devět hodin," vzpomíná Vala. Vírník mu pomáhal přepravit bratranec svým autem a přívěsem. Jenže mlha nebyla jen v Čechách. Když přijeli časně nad ránem na místo startu, nebylo vidět na krok. Bylo to 27. října, den před výročím vzniku republiky. Čekal. Vycházel pravidelně na opuštěnou dálnici kontrolovat, jestli se nezlepšila viditelnost. Kolem desáté se rozhodl, že do toho půjde. Zdálo se, že viditelnost se zlepšila na jeden kilometr, možná na víc. "Toto mé rozhodnutí se později ukázalo jako osudové. Kdybych byl čekal o jednu dvě hodiny déle, mlha by se rozplynula. Celé dopoledne už bylo slunné a bez mráčku," říká dnes. Viděl dálnici táhnoucí se na jih na Bratislavu. Hned po startu proto zahnul ostře doprava, na západ. Mezi roztrhanými chuchvalci mlhy spatřil pod sebou zemi. Střídavě se díval na hodinky, sledoval čas letu. Dopředu si spočítal, že při rychlosti 100 km/hod. musí letět minimálně 8 až 10 minut. Pak bude bezpečně za státní hranicí. Počítal dobře. Byl nad Rakouskem, svobodnou zemí, kam komunistická moc nedosahovala. Zbývala jen drobnost: přistát. "Mlha a mraky pode mnou však neřídly, ale naopak byly čím dál hustší. A ve chvíli, kdy už jsem myslel, že jsem bezpečně nad Rakouskem, byla pode mnou souvislá pokrývka mraků a mlhy v podstatě od obzoru k obzoru a já jsem s velkými obavami začal klesat do tohoto bílého koberce..."
Do mlhy se přistát nedalo
Šel na přistání. A potom znovu. A pak ještě. Zkusil to celkem třikrát. "Když jsem při výšce asi 30 metrů na výškoměru stále neviděl zemi, nemohl jsem si dovolit riskovat další klesání, protože šlo opravdu o život. Jakékoli zachycení o keř, strom, drát by znamenalo katastrofu." Vírník totiž nemůže na rozdíl od vrtulníku přistát vertikálně. Musí přistávat při letu směrem dopředu - jako letadlo. Tedy při rychlosti asi 60 až 80 km/hod. Pokud pilot nevidí na zemi pod sebou, jde do smrtelného rizika. "V silném stresu a v situaci, kdy jsem se musel okamžitě rozhodnout, jsem zvolil jinou, méně riskantní cestu: vystoupal jsem nad mraky a vracel jsem se nazpět nad území Slovenska, tedy vracel jsem se jaksi nuceně dobrovolně s myšlenkou, že přistanu, vše skryji a pokusím se o let znovu, až bude počasí příznivější. Anebo prostě od vírníku uteču a budu později hledat jiný způsob útěku." Ani to nevyšlo. Přistál nezvykle tvrdě, což přičítal nervozitě. Chtěl utéct, už si hledal cestu polem, ale uviděl, že se k němu blíží tři lidé. Jeden byl mladší a utíkal. Když přiběhl, ukázal mu průkaz pomocníka pohraniční stráže. Vala ani nestačil vypnout motor vírníku. "Je to v prdeli," řekl nahlas. Což později musel zopakovat i u soudu a bylo to řádně zaprotokolováno. Ale to už mu mladý pomocník dával pokyn, aby ho následoval. Řekl, že musí ještě zastavit motor. "Když jsem se ale přiblížil k vírníku a přidal plyn, abych letecký motor před vypnutím takzvaně propláchl, pomocník se na mě vrhl a strhl mne na zem, protože si myslel, že zase chci odletět." Za patnáct dvacet minut už seděl v terénním voze sovětské výroby značky Gaz. Dva z pohraničníků měli samopaly, velitel vozu byl praporčík vyzbrojený pistolí, ve voze byl psovod se psem a na podlaze lehký kulomet. "Taktak jsem se do vozu vešel a bylo mi sděleno, že při pokusu o útěk bude po mně zahájena střelba bez vyzvání."
Desetileté zpoždění
Pak mu to u soudu spočítali všechno. Dvojnásobné překročení státní hranice (tam i zpátky), a protože ho z minulého vězení pustili na podmínku, samozřejmě mu to přičetli. Nejhorší však bylo, že jako bývalý rozvědčík byl nositelem státního tajemství. Prostě dostal třináct let a ještě měl nakonec štěstí: odseděl si pouhých deset. Vírník mu samozřejmě zabavili. Vystavili ho v policejním muzeu a návštěvníkům prý vyprávěli, že se zlý narušitel později oběsil ve vězeňské cele. (Když po roce 1989 soud rozhodl o Valově rehabilitaci, vírník mu nová demokratická vláda vrátila zpátky. Už ho nepotřeboval, a tak ho věnoval zpátky muzeu.) Na Západ se nakonec Vala dostal ze zkorumpované republiky trapně jednoduše. Po propuštění z vězení se stal barmanem, v baru nechal zadarmo popíjet plukovníka z ministerstva vnitra (shodou okolností byl přímo z oddělení pasů a víz) s jeho kumpány a ten mu nakonec sehnal pas a do něho i výjezdní doložku do Nizozemska, kde žila jeho dcera Denisa. Stihl to na poslední chvíli: psal se rok 1989 a do pádu komunismu chyběly tři měsíce... V prosinci 1990 však Vala z Nizozemska vycestoval s imigračním vízem do USA, kde před sedmnácti lety na ambasádě ve Washingtonu skončila jeho dráha akreditovaného diplomata. Znovu se usadil nedaleko Washingtonu. Vrátil se tam přes cely v Ruzyni, na Borech, ve Valdicích a na Pankráci. A taky přes rakouskou hranici. Tam a zpátky. Dnes pracuje na základně Andrews Air Force Base v blízkosti Washingtonu, na níž přistává letadlo amerického prezidenta a letadla státních návštěv. Viděl tam i letadlo prezidenta Havla. "Dělalo mi to dobře vidět českou vlajku na rampě našeho letiště," říká.
Jak si Vala udržoval kondici ve vězení
"Když jsem byl ve vězení, měl jsem obavu, že za tak dlouhou dobu zapomenu létat. Proto jsem si v primitivních vězeňských podmínkách zhotovil jednoduchý trenažér: za knipl (řídící páku) mi sloužil proplachovací zvon, který jsem přisál k podlaze. Na zásuvky stolu, které jsem povytáhl, jsem upevnil páky znázorňující plynovou páku motoru, ovládání listů vrtule, kolečko vyvážení letadla a spínač ovládání klapek. Trenažér byl hotov. Jako pedály na nohy mi sloužila napnutá guma mezi nohami stolu. A létal jsem! Nejen v mysli, ale dělal jsem všechny pohyby řídící pákou, plynem, vyvážením, klapkami a regulaci vrtule jako ve skutečnosti. Létal jsem okruhy kolem letiště, přistával jsem, létal jsem dokonce akrobacii a při tom všem jsem opravdu hýbal všemi pákami jako ve skutečném letadle..." Vyplatilo se mu to, dnes, v třiašedesáti letech Vala stále v Americe létá...
Co je to vírník
Jednoduché létací zařízení, předchůdce vrtulníku. První vírník sestrojil Španěl Juan de la Cierva v první polovině dvacátého století. Tehdy se toto zařízení nazývalo autogiro a první let se konal v roce 1923. Ciervův stroj se podobal letadlu, ale místo křídel měl rotující třílistou vrtuli. Ta však na rozdíl od vrtulníku není poháněna, otáčí se samovolně prouděním vzduchu (takzvaně autorotací). Zařízení totiž pohání, táhne dopředu jiná, menší klasická vrtule. V mnoha zemích se s vírníkem experimentovalo, ale jeho význam potlačil na konci druhé světové války vrtulník. Vírník nabízí relativně jednoduchý (a v poměru k letadlům i levný) způsob, jak se dostat do vzduchu. Rozšířil se proto mezi českými leteckými nadšenci především v šedesátých letech. Po Valově pokusu o útěk však byly vírníky v Československu zakázány.
Vojtěch Vala a jeho L-29 Delfín
Letoun české produkce si pilot přivezl do USA z Ruska. Letecká ukázka tohoto stroje na Andrews Air Force Base v roce 1998 mu pak přinesla i práci - ministerstvo zahraničí ho vyslalo jako inspektora OSN do Iráku.
