Stalo se v Novém Městě nad Metují. Den nebyl mimořádně příznivý pro dlouhodobé lety v termice, tak jsme s rodinou navštívili Babiččino údolí. Bod rozhodnutí, zda budeme dnes ještě létat byl stanoven na po obědě. V údolí bylo pěkně, dosud jsem tu nebyl. Dopoledne uteklo a telefon z letiště mě zastihl při nákupu oběda cestou zpět. Dušan, dvojí navigační let, netrpělivost, zda se vrátím, že se počasí výrazně lepší. Lepšilo, teď už to vidím taky, tak honem na letiště.
Dá se říci, že Dušan všechno připravil. Naskakuji do Blaníka s rozkazem k letu Nové Město, Jičín a zpět, 110 km s návratem, úloha nejhezčí z osnovy, úloha pravdy. I přes dokonalou Dušanovu přípravu jsme ve vzduchu až v půl třetí. Dny jsou ale v létě dlouhé. Z taktického hlediska učím Dušana vyzkoušet dva, tři stoupáky než vyrazíme a to chce taky svůj čas. Tak konečně letíme. Dušan řídí i naviguje, já se vezu. Trať znám poslepu, operační výška letu je dosud dostačující, jen ten čas, ten nám bude chybět.
|
Nevydržím to někde na úrovni Hořic, kdy potkáváme provoz ze Dvora Králové a zdá se mi, že ostatní větroně točí v lepších stoupácích, než my. Zdání klame, ale přesto přeskakujeme odvážně dopředu, otáčíme bez problémů Jičín a mažeme domů. Směrem na východ ubývá aktivních kumulů, spěch je na místě. Před Jaroměří se rozpadají dosud nadějné chmurky a začíná být zle. Rejdíme ve čtyři sta metrech, vidíme v dálce Nové Město, ale přes vodu Rozkoše z této výšky nedoletíme. Řídím já, chci to s Dušanem za každou cenu doletět. Dušan hlídá prostor, hlásí provoz kolem nás a já hlídám jen vario. Deset minut snahy, výšky nepřibývá, Je přece jenom podvečer a slunce slábne. Po krátké poradě prosazuji svoji vůli a přeskakujeme přímo nad město Jaroměř. Očekávám vyzářené teplo, ale hlavně se dostáváme na dokluz jaroměřského letiště.
Domy a ulice města, které si můžeme prohlížet dostatečně podrobně vzhledem k naší výšce opravdu nějaké stoupáky produkují. Sem tam půlmetřík, sem tam nulička. Snažím se létat co nejčistěji, ale výsledkem je stále stejná výška. Domů zatím nedoletíme. Dušan přestává hovořit a stává se apatickým. Stojí o splnění úlohy, aby mohl postoupit dál, létat do kraje sám. Když začíná druhá půlhodina ve výšce práškařského letadla, snažím se chlapce nějak zaměstnat. Změř, uletěnou vzdálenost, jestli to bude nad 100 km, sedneme v Jaroměři.
Bylo, úloha je splněna. Zařazuji se na okruh a hovořím s jaroměřským dispečerem, sedáme si jako do peřin, na palubě je mír. Teď se ještě dostat domů.
Zastavujeme hned u polního stanoviště dispečera na ploše, jdeme se přivítat. Starší chlapík zdraví a ptá se, odkud jsme. Když slyšel, že z Nového Města, popadl ho smích a říká: Kluci, vy máte ale štěstí. Nechápeme. Vydává pokyn hned se uvázat a vrací letadlo, které právě najíždí na dráhu, vrací letadlo, které stahuje plný plyn, vrací letadlo, které po otevření kabiny vyhazuje vlečné lano, vrací letadlo Zlin 142, které najíždí před nás.
|
Do pohybu se dáváme asi minutu po přistání, ještě nejsme uvázáni. Řídíš, říkám Dušanovi, dopínám pasy a chci psát čas vzletu. Mezitím ale drhneme křídlem o zem. Při pohledu dopředu dělám něco, co křídlo zase zvedá a pokračuji v psaní. Dušan žádá o vysvětlení, co jsem vlastně udělal s tím řízením, ale já vůbec nevím. Odbývám ho, že mu to vysvětlím na zemi, ať kouká řídit a letíme domů vlekostopem a zadarmo. Vrácený letoun totiž letí do Města pro vlastní větroň ze závodů, letěl by tam stejně, tak že nás bere s sebou a nic za to nechce. Ale ta klika, kdybychom udělali ještě o jednu zatáčku nad městem více, odletěl by bez nás.
Napadá mě, že by to mohla být docela dobrodružná disciplina, létat vlekostopem. Musím o tom s kamarády pohovořit. Nesmělo by se platit za vlečné minuty a vítězil by ten, který by odlétal nejdelší vzdálenost. Jen se obávám, že v našich zeměpisných šířkách je plachtařská sezóna příliš krátká k odlétání alespoň 100 km tímto způsobem.
