Někteří lidé říkají, že co nás nezabije, to nás posílí. Dá se s tím souhlasit, ale jen do určité míry. V letectví postupovala celá řada našich předchůdců systémem pokus - omyl. Výsledkem jsou aplikovatelné poznatky, ale také řada neštěstí, havárií a katastrof, končících ne vždy přežitím hrdinného letce.
|
Míra kompromisu, mezi známou skutečností a potřebou nového experimentu je věcí osobní kázně, dohledu, potřeby seberealizace, odvahy a zcela jistě i trochy obyčejného štěstí.
Letec, excentrický individualista, je totiž poučitelný jen do určité míry. Lze však odpozorovat, že míra poučitelnosti s počtem odlétaných startů, tudíž se zkušeností, roste. Jak ale přežít začátky?
Pokusím se teď formulovat několik vlastních poznatků.
První let, naštěstí dnes vždy ve dvojím řízení, je letem silně rozporuplným. Člověk teprve přivyká novému pohledu na svět. Zpravidla pohyb vzduchem každému učaruje. V příkrém rozporu je však nejistota, zda to někdy zvládne samostatně. Při prvních letech člověk prostě nestíhá vstřebat nové pocity, krásu okamžiku, pokyny udávané učitelem, polohu letadla, kdy co použít, marně v paměti loví naučené postupy a úkony. Tady je pomoc jediná.
Vydržet, a vše, co je vyžadováno znát z paměti, umět na 200 procent.
Na zemi je všechno jednodušší. Ve vzduchu však, co člověk ovládá na 100 procent, najednou umí sotva na 50. Proto, aby letec přežil tuto etapu a postoupil dále bez nejistého štěstí, proto musí umět vše na více, než pouhých 100 procent. A to je těžké.
První samostatný let, to je skutečný mezník. Jednak na něj člověk nikdy nezapomene, jednak, troufám si říci, je na takový úkol připraven lépe, než na kterýkoli úkol v pozdější době. Je pod přímým dozorem a hlavně, počasí je v limitech a téměř jistě bude tak zaměstnán, že ho ani nenapadne experimentovat. Snad i proto končí většina prvních samostatných letů dobře.
V této fázi však člověku nesmí příliš stoupnout sebevědomí. Musí být schopen analyzovat vlastní chyby a hlavně je včas odstraňovat.
Nesmí zvlčet, jako nikdy potom. Z vlastní zkušenosti vím, že i tady je ale potřeba mít trochu štěstí. Třeba nepoznat nenadálou situaci v toku hustého letištního provozu.
Pak přijde první termika. Co platí tady? Více letadel ve stoupáku, rozhodnutí, kdy již nekroužit, jak se vracet z prostoru, když to pokaždé fouká jinak?
Sebevědomí stoupá s počtem vytočených stoupáků, zkušenosti jsou však stále nesmírně malé.
Totéž platí u prvních přistání v poli. Navíc přichází na pořad věcí problematika společenského života u létání. S přibývajícími sklenkami lahodného moku a s ubývajícími hodinami spánku jsou výsledkem taková rána, která snad každý z nás prožil. Humánním jevem je skutečnost, že termika funguje od pozdějších dopoledních hodin. Co pomůže tady? Zase buď štěstí nebo starší kamarádi. To jsou ti, kteří před letem umí jít včas spát.
Stříbro, nové typy, delší tratě. Snad každý prošel obdobím, kdy jeho sebevědomí velelo k rychlému postupu po trati a od kolečka se prášilo na dohled od letiště. Pak sledoval s rostoucím vztekem na sebe ostatní kroužící letadla a sliboval si, že příště bude opatrnější. V tomto období se také začínají projevovat letcovy osobní vlastnosti a nadání. Obecně platí, že čím menší nadání od přírody má, tím větší trpělivost musí nasadit, aby přežil a zvítězil.
Výhodu má ten, kdo si včas uvědomí, že musí zvítězit především nad sebou, nikoliv nad letadlem nebo přírodou.
Štěstí hraje svoji úlohu dál, protože jen s notnou dávkou štěstí ten nadanější nerozbije letadlo na prvním poli a ten méně nadaný u létání vydrží.
S přibývajícími dlouhotrvajícími lety přichází další, dosud nepoznaný fenomén. Únava.
Problém je v tom, jak zjistit, že je člověk unaven. Zjistit únavu těsně před přistáním z pětihodinovky může být pozdě.
Při přistávání je rozhodně potřeba zvýšené koncentrace, aby vůbec mohlo být zdárně provedeno. Jenže, pět hodin vystavený organismus skleníkovému efektu, pokud není vhodně oblečen, tekutina není podávána, polomrtvý špatným usazením v kabině a již
|
Za dosud poznaný vrchol však považuji instruktorskou činnost. Tady se totiž snoubí problémů hned několik. Myslet za druhého, odhadovat vývoj na několik okamžiků dopředu, mít přehled o stavu a letovém režimu letadla, povídat do toho, co a jak se má dělat a hlavně být připraven reagovat, pokud to situace vyžaduje. Samozřejmě co nejpozději a co nejpřesněji.
Sebelépe připravený jedinec ale nemůže postihnout vše, co život letecký přináší.
Dlouho jsem nemohl přijít na to, jak se udržet v pohotovosti dvacátý osmý start za sebou. Myslel jsem, že se to nikdy nenaučím a tudíž se pro tuto práci nehodím. Po probuzení, když jsem si představil, v jakém rozpoložení se budu nacházet za několik hodin jsem neměl vůbec žádnou chuť létat. To byl hlas vlastního organismu. Proti tomu stály hlasy letuchtivých adeptů pilotního řemesla. Zjistil jsem tehdy, že i za letu je možné vydechnout, ofrknout a vysadit. Jen trvalo dlouho, než mi došlo, kdy. I někteří zvlášť nadaní jedinci, kteří dokázali uspat mou bdělost tím, že jim to šlo až moc dobře, i ti dokázali náhle překvapit.
|
Na závěr dva případy se štěstím za všechny. Vrtáme, uvedení vývrtky jako z učebnice, první otočka, čekám vybrání a nic. Druhá otočka, čekám marně. Zjišťuji limitní výšku pro nácvik a řvu. Co děláš? Zase nic. Šlapu na nožní řízení, drží, tlačím na knipl, drží. Řvu již hodně nahlas a asi hystericky. Na přetlačení nemám dostatek sil. Dosud nadějný žák, jakoby se teprve teď pomalu probouzel.
Vybíráme, až jeho dlouhé končetiny nekladou křečovitý odpor. Nepochopil jsem, co se mu stalo. On také ne.
Od té doby cvičím svaly a neodpočívám ve vývrtce. Druhý případ, přerušení tahu navijáku, jiný adept. Výška bídná, nadechuji se, chci se chopit kniplu, ale ten, místo očekávaného pohybu dopředu, narazí dozadu na plně přitaženo. Okamžitě ztrácíme to málo rychlosti co zbylo. Než knipl najdu, řvu, ať všechno pustí. Naštěstí poslechl a Blaník, to nejhodnější éro, si to nějak sám, s notnou dávkou štěstí přebral. Jeho přesně opačná reakce,i přes opakované pozemní přípravy, se již později ve výcviku neopakovala. Vysvětlení jsem se nedočkal. Situaci, kdy se nic nestalo a mohlo, přičítám opět notné dávce štěstí. Hořkost po tom, že jsem reagovat nestihl cítím však v krku stále. Takže další poznání.
Snažím se na štěstí nespoléhat.
I k tomuto poznání bylo třeba dozrát.
Slovo štěstí opakuji snad v každém odstavci. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že přeháním, popřípadě by byla na místě otázka, proč to tedy vlastně děláme? To vím zcela bezpečně. Děláme to proto, že když nás dosud štěstí neopustilo a získali jsme nějakou tu zkušenost, není nic krásnějšího, než pohyb vzduchem. Smůlu měli ti před námi, které štěstí opustilo dřív, než získali nějakou tu zkušenost. A my tu chceme být teď proto, aby ti po nás, štěstí při malém létání, už pokud možno vůbec nepotřebovali.
Přeji všem do nové sezóny štěstí hodně, ale moc na něj nespoléhejte!
