Ríšo, co jsi mi to dal na Točné do ruky a kolik to váží?
Jde o středoformátový fotoaparát, velikost negativu 6 × 7 cm, Asahi Pentax, rok výroby někdy kolem 1965. V životě jsem jej nevážil, ale odhadem samostatné tělo s teleobjektivem může mít kolem 4–5 kg. Zpočátku mě při focení hodně bolela ruka, teď už jsem asi zvyklý, tak to nevnímám.
Jak se k tobě dostal tento analogový fotoaparát?
Úplně první se dvěma objektivy a telekonvertorem jsem dostal od svého velkého vzoru a učitele Karla Kuklíka. Ten, který jsi držela v ruce ty, už nemá původní tělo, to odešlo do věčných lovišť, a protože bych nejspíš bez tohoto foťáku nedokázal žít, nechal jsem si poslat nové z Japonska.
Kvůli focení letadel jsem dokoupil ještě další objektivy, komplet výbava tak váží zhruba 15 kg.
Vzal jsi někdy na milost digitál?
Digitál mám, zrcadlovku Nikon D5300. Pořídili jsme ho domů jako takový zaznamenávač, ale s vývojem mobilů ho už nepoužívá ani rodina a já jsem duší analogista. Historický význam digitálu chápu, ale nerozumím tomu, že svět analog vytlačil, protože si myslím, že v mnoha ohledech je nenahraditelný.
V jakých?
Fotím přes třicet let, během té doby přišlo mnoho novinek, označených jako nezničitelné a nepostradatelné – a všechny se ukázaly jako postradatelné a zničitelné.
Od začátku 19. století je dodnes nejtrvanlivější technologií právě analog, černobílá fotka a kopírování na barytové bromostříbrné papíry, mokrý proces. Je to zatím stále jediná technologie, u které je prokázáno, že při správném zpracování vydrží 150 let, ať už negativ nebo pozitiv. Ukaž mi digitální médium, o kterém se to dá říct.
Digitál má spoustu výhod, snadné ovládání, citlivé čipy, ale pořád platí, že věci, o které bude lidstvo stát jako o fotografické dědictví, bude muset neustále převádět na nová média, jak půjde vývoj, zatímco analogová fotka a proces jejího zpracování jsou jasně dané a stoletím prověřené.
Další důvod, proč má klasický černobílý analogový proces své opodstatnění, je specifické podání tónů a jasně patrný lidský rozměr. Převedeš-li fotku z digitálu do černobílé, není to tonálně ani kvalitativně shodné s analogem.
Od roku 1993 se zabýváš uměleckou fotografií. Teď si povídáme pro pilotní portál, což znamená jediné – fotíš i letadla. Jak k tomu došlo?
V době, kdy jsme se stěhovali pryč z Prahy, jsme měli dvouletého syna a říkal jsem si, že už nebudeme mít tolik příležitostí se dostat do Národního technického muzea, kde je mimo jiné Spitfire. Chtěl jsem pro kluka udělat hezkou fotku tohoto letounu. Tehdy ale šlo o jednorázové focení, zlom nastal asi čtyři roky poté.
První větší focení letadel sis vyzkoušel na Aviatické pouti v Pardubicích?
Ano. Trošku mě k tomu nakopnul kamarád, který také fotí letadla – ostatně takových bláznů jsou mraky. Vzpomněl jsem si, že mám doma už zmíněný Pentax 6 × 7 cm, se kterým jsem si do té doby moc nevěděl rady, protože jsem duší velkoformátník – tím myslím negativ 13 × 18 cm a větší. S tímhle menším foťákem lze fotit z ruky, a tak jsem to zkusil. S výsledkem jsem byl víceméně spokojený, letadla mám jako většina chlapů od dětství rád a táhlo mě to k nim, navíc mě vždycky zajímala letecká historie. Bylo mi 52 let, ženský už mě tolik neinspirovaly, tak letadla nahradila tvarový element v mé tvorbě. (smích)
Které stroje máš v oblibě?
Mám rád plnokrevníky… Takové letadlo, které ve vzduchu, na zemi, a nakonec i na fotce vypadá sebejistě. Nejlépe, když to má vrtuli… Je to ale jen o mém pocitu, nemá smysl to dál rozebírat. (smích)
Na digitál mohu nacvakat mraky fotek téměř bez rozmyslu, protože snímky snadno promažu. Ty si asi hodně promyslíš, kdy zmáčkneš spoušť?
Rozhodně. Jedno políčko filmu stojí 10 Kč. Mám poměrně velký odpad, protože digitál provede všechno za tebe, zaostří, nastaví clony, udělá sekvenci. Já musím počítat s tím, že letadlo má velkou rychlost a při zaostření je určitá hloubka ostrosti jen v omezeném prostoru. Když se v něm letadlo objeví, je fotka ostrá. Jakmile vyletí, je snímek rozostřený. V 90 procentech nemám letící letadla brilantně ostrá, jako vycházejí z digitálu, protože musím počítat s lidským i fyzikálním faktorem. Pokud se ale ohlédnu do historie, největší fotografové, kteří fotili za války – a že to byli nějací mistři – taky neměli snímky na sto procent ostré. To prostě není možné. Snažím se a pak se nechám překvapit, co vypadne za výsledek. Může to být nádherná šmouha, která je výtvarně skvělá, ale současní spotřebitelé fotek zvyklí na elektronické produkty ji nejsou schopni docenit. Bohužel většina z nich vůbec nezná fotografickou historii. Možná i proto se obzvlášť fotografování letadel točí v bludném kruhu bez snahy o experiment.
Velký vliv na výslednou fotku má samozřejmě počasí a taky letiště. Někdy je možné udělat krásnou fotku i za deště, jako tomu bylo například v Chebu 2019. Zato modrá obloha je peklo. Kvůli ní dopadl mizerně letecký den v Mladé Boleslavi, tuším 2022, nafotil jsem asi 20 filmů a jen málokterá fotka cinkla, přitom 90 procent bylo technicky dobrých.
Některá letiště jsou doslova fotogenická, třeba už zmíněný Cheb nebo Raná, Boleslav je naopak problematická i kvůli příšerné architektuře v pozadí, Plasy taky nejsou fotograficky nic moc, ale jinak to je krásné místo. Záleží samozřejmě hodně i na tom, kam mě pořadatelé pustí, z jakého úhlu je slunce apod.
Není tedy jednodušší se zaměřit na letadla na stojánce, než je „chytat za letu“?
Na stojánce jsou brilantně ostré fotky, to je pravda, a letadla se dají fotit jako ženy či artefakty. Když jsem s tímhle tématem začal, vymyslel jsem si způsob, který mi připadal výtvarný, ale u lidí od letadel se nesetkal s pochopením. Vytýkali mi, že letadla na fotce nejsou celá. Jenže já – říznutý výtvarničinou – jsem si vždycky vybral prvek specifický pro dané éro. Třeba Spitfire je pro mě charakteristický krásným břichem pod vrtulí, směrovkou, typem křídla, a to jsem se snažil vypíchnout. Nicméně letecké veřejnosti se líbily přesně ty fotky, kde bylo celé letadlo.
V tomhle se plácám dodnes – co se líbí lidem líznutým výtvarničinou, to se nelíbí těm od letectví a naopak.
Rozdíl mezi uměleckým a technickým focením je v tom, že pro umělce je fotka zdrojem pocitů, zatímco pro ostatní zdrojem poznání.
Fotit letící letadlo má ale zase jiná kouzla, dá se tam zachytit dynamika, síla a ladnost.
Měl jsi mnoho výstav doma i ve světě, s leteckou tematikou ale zatím jen dvě. Proč?
Šlo o výstavu Křídla a vrtule, která se uskutečnila v renomovaném a navštěvovaném Kabinetu fotografie v Kladně. Bylo za tím hodně práce, jenže pak do průběhu zasáhl covid. A potom byla jedna komorní výstava v klubu Koníček v pražské Lucerně.
Pár dalších nápadů bylo, zkoušel jsem fotky nabídnout lidem od letadel, ale narazil jsem přesně na ten moment, který jsem zmínil výše, že to není barevné a ostré... A taky jsem jen jeden z mnoha leteckých fotografů, neočekávám, že si ze mě někdo sedne na zadek. Přitom vhodné prostory by se našly, ať už v leteckých muzeích nebo hangárech.
Fotíš jen letadla, nebo i lidi kolem nich?
To je zajímavá otázka. Mám dojem, že v minulosti byla společnost lidí, kteří se motali kolem letadel, víc autentická, ať už to bylo za války nebo ještě v osmdesátých letech u Svazarmu. Dnes v tom cítím větší privilegovanost a ta autentičnost mi často schází. Tím, že moje práce jsou černobílé a svým způsobem pro někoho „ošklivější“, jsem se leckdy dočkal až pohrdavého přijetí, navíc je fotograf jakási moucha kolem, což je ale svým způsobem pravda. Letadla jsou pro mě v každém případě vděčnějšími objekty než lidé.
Zmínil jsi, že leteckých fotografů je spousta, víš o někom dalším, kdo fotí na analog?
Nevím, tady ani ve světě, tím ale netvrdím, že někde nerostou. Vždycky mezi fotografy budím pozornost, jednou se mě na Aviatické pouti jeden kolega fotograf zeptal, jaké má analog výhody. Zaskočil mě v tu chvíli tak, že mi asi pět minut trvalo, než jsem si sesumíroval odpověď, nakonec ze mě vypadlo: „Výhody to nemá žádné, ale je to výtvarný názor.“ Vysvětlovat mu v té chvíli obrazové výhody nemělo smysl.
Analogová fotografie = nutnost vyvolání a zpracování. Máš vlastní fotolaboratoř?
Ano, mám svoji komoru. Někde běhat, vysilovat se na letišti a pak vše někomu svěřit, to si fotku radši zkazím sám. (smích) Naštěstí se mi to už moc často neděje. Kopírování fotek má taky postprodukci jako digitální fotka, takže pod zvětšovákem lze ledacos dotvořit nebo vypíchnout. Taky volba papíru, aby fotka vyzněla co nejlépe, je krásný proces.
S digitálem jdeš z letiště a vidíš fotky. To u tebe neplatí, vnímáš pořád ten moment překvapení?
Jo, je to tam. Spousta lidí mi říká, že by je iritovalo nevidět okamžitě výsledek. Já to mám rád. Kolikrát mám v hlavě záběr, o kterém si myslím, že se povedl, vyvolám film a zjistím, že ne. Nikoli ve smyslu vůbec, ale letadlo je třeba v poli posunuté jinde, než jsem chtěl, nebo je to jinak mázlé. A někdy je tam něco, co jsem nečekal, a je to super.
Která letecká fotka je pro tebe ikonická?
Jednoznačně od Andrease Feiningera – Helicopter Taking off at Night z roku 1949. Je nádherná a dokonale promyšlená, úžasným způsobem vykopírovaná a zpracovaná. Fotograf vymyslel motiv startujícího vrtulníku v noci a mě fascinuje, jak musel mít sehraný tým. Součinnost se základnou, nasvícení, bez něhož by rotor nezanechal při stoupání světelnou stopu…
Přijít dneska s takovým nápadem někam na letiště, pošlou mě kamsi.
Můžeme zmínit i tvůj další velký projekt, silnou sérii z Terezína?
Fotím, co mě nějakým způsobem osloví nebo láká. Kdysi jsem se ocitl v Terezíně a našel tam velmi specifické téma, které nikdo nezpracoval, a to jsou nápisy na zdech po vězních ghetta. Terezín byl za války celý pomalovaný, lidé tam žili pod obrovským tlakem a měli potřebu po sobě zanechat nějakou stopu, rytinu, nápis na zdi či trámu. Dají se dodnes najít i zbytky výzdob místností a pozůstatky života. Pracoval jsem na tomhle projektu zhruba 3 roky, od roku 2013 do roku 2016.
Máš nějaký letecký fotografický sen?
Pro každého fotografa je nesmírně lákavá nabídka focení „air-to-air“. Dnes už nikomu nepřijde důležité hnát do vzduchu dvě letadla jenom proto, aby vznikla černobílá fotka. Vzpomenu-li válečné fotografy, mám nádhernou monografii Edwarda Steichena, slavného amerického fotografa, který fotil za druhé světové války na letadlových lodích. Tehdy šli fotografové do vzduchu s velkoformátovými kamerami, tzn. obouruč, a fotili letadla v akci a mnohdy v boji. Šlo o kejhák, ale pro fotografa to muselo být strhující.
Třeba se i mně takové focení někdy podaří zažít.
