Princip činnosti navijáku je jednoduchý. Z bubnu se odvine přes letištní plochu pevné, u nás asi všude ocelové lanko, na jeho konec se zapojí bezmotorové letadlo, bubnu se přes převodovku spalovacím nebo elektrickým motorem udělí potřebný počet otáček, lano se začne navíjet a bezmotorovému letadlu udělí potřebnou rychlost pro vzlet. Nacvičeným manévrem pilot převede větroň do strmého stoupání a je-li souhra mezi pilotem a navijákařem správně provedena, během několika desítek vteřin se větroň od lana odpoutá ve výšce kolem 300 metrů nad terénem a letí … Navijákař dovine lano zpět na buben, pomocí dopravního prostředku se opět natáhne přes využitelnou plochu a celý proces se opakuje.
Proč létáme s bezmotorovými letadly naviják?
Je to mnohem levnější, než vzlet za motorovým letounem. Je to mnohem kolektivnější, pro výcvik a udržení návyků je to kvalitnější vyžití. Jistá úskalí však navijákový provoz přináší. Některým z nich bych se rád nyní věnoval.
Herkules 2 je vybaven zážehovým motorem kapalinou chlazeným, soustrojí je upevněno k ocelovému rámu se dvěma překlápěcími koly. Traktorem se naviják odtáhne na letištní plochu, kola se překlopí, stroj stojí zpravidla na čtyřech ocelových sklopných nohách. Kabina navijákaře je otevřená, bubny s navíjenými lany sviští po jejích stranách. Dvojka je lidem plachtařským hýčkána, mnohdy zázrakem udržována v provozu. Její nevýhodou je obtížná doprava.
Před mnoha lety jsme museli na dva roky opustit vlastní letiště z důvodu úpravy VPD. Stěhovali jsme vše potřebné do vzdálenosti asi 40 km. Když došlo i na Herkules 2, rozhodl se odvážný kolega odtáhnout ten vzácný stroj po silnici za traktorem Zetor 25. Navigační přípravu jsme nepodcenili, trať vedla podružnými silnicemi, ale jeden úsek přece jenom nešel objet jinak, než po silnici první třídy. Kdo někdy řídil Zetor 25 ví, že převodovka bez synchronizace chce trochu praxe. Praxe nechyběla, ale hmota navijáku přebývala. Tak při sjezdu z kopce, který končil křižovatkou tvaru T právě na té silnici první třídy, rozhodl strojník soupravy, že přeřadí, aby sjel rychleji. Než však dokázal vyladit meziplyn dvouválcového, jinak skvělého motoru, dostala souprava vlivem toho svahu rychlost, které již ani maximální meziplyn nestačil. Jel jsem za ním jako doprovodné vozidlo a scéna, která následovala nevymizí ani jednomu z nás nikdy z paměti. Když pochopil, že nezařadí, snažil se brzdit. Zetoru brzdilo jen jedno kolo, tak se občas objevil mráček spálené gumy, souprava se rozvlnila a svištěla dál. Když pochopil, že nezabrzdí, snažil se kličkováním prodloužit své trápení před křižovatkou. Hlavně proto, že se zleva blížil tahač s návěsem. A měl na přednost plné právo. Napadlo mě, že ho předjedu a provoz zastavím. Naštěstí a pro krátkost vzdálenosti jsem ten nápad nestačil zrealizovat. Řidič tahače snad taky viděl ty obláčky spálené gumy a byl to frajer. Přibrzdil. Splašený Zetor si nadjel co mohl doleva, říznul pravoúhlou zatáčku, kolegova roztřesená ruka stabilizovala soupravu a ta na rovině začala zpomalovat. Mě ten tahač přednost nedal, ale když meziplyn Zetoru stačil, bylo zařazeno a souprava pokračovala, teď již kontrolovaně dál.
Herkules 3, to je krasavec. Celokapotovaný samohybný naviják vybavený vznětovým vzduchem chlazeným motorem, má pracoviště obsluhy zakrývatelné skládací stříškou se světelnou signalizací. Vysoký komfort je poněkud snížen skutečností, že pro pojezd naviják používá pevný převod, rychlost lze regulovat přípustí a řiditelná jsou zadní kola.
Zvláštním řízením osudu jsme i tento stroj dopravovali ve stejném složení po vlastní ose. Cesta trvala mnohem déle, jelo se bezpečnou rychlostí chůze. Tak se nějak přihodilo, že se řidič navijáku celkem nudil. Pozoroval silnici, nafťák řval, zpěv ptáků neslyšel a pro černý dým z obou výfuků mnoho zajímavého z krajiny neviděl. Až na jedné z křižovatek stály dvě stopařky …
V první chvíli jsem se lekl, že je snad naloží. Jeli jsme bez SPZ, tu nikdy naviják neměl, povolení pro přepravu rovněž chybělo a potkat silniční kontrolu znamenalo vysvětlovat, že kolega žádné řidičské oprávnění na zemní a jiné stroje nemá a nikdy neměl. Mám podezření, že tehdy vlastnil pouze řidičák na malé motocykly a tvrdil, že mu nemají co sebrat. No, byla jiná doba a je to promlčené!
Tak ty stopařky nadšeně mávaly na ten divný stroj a divného strojníka. Oživení nudného odpoledne přivítal i on. Vztyčil se ze svého křesla, salutoval, ale nezastavil. Všiml si však, že jedna je docela hezká. Jak se po ní otočil , když je míjel, otočil se nějak celým tělem a ruka držící volant nestačila na protočení trupu, tak protočila volantem. Nevím, jak to dokázal, protože řízení šlo velmi ztuha. Ale stalo se a Herkules 3, pár metrů za krásnou stopařkou, následoval poslušně pohyb ruky a skončil oběma bubny ve škarpě. Pro seznámení se stopařkami by to mohla být dobrá záminka, ale než jsme se vzpamatovali, zastavilo jim nějaké auto. Zůstali jsme s Herkulem trčícím řízenými koly k nebi a zarytým hnacími koly s bubny sami. Kolega, jehož jméno prozradím jen nejlepším přátelům obešel ten stroj, prohlásil něco nelichotivého na účet stopařek, chvíli si drbal hlavu a pak, pro mě zcela nepochopitelným grifem a navzdory fyzikálním zákonům … z té škarpy vycouval.
No a dnes používáme Herkules 4, nejmladší z bájných siláků. To je taková zvláštní věc. Je to dvouosý samostatně nepohyblivý stroj, tedy budka s motorem, opatřená vznětovým, vzduchem chlazeným silným motorem, kabina strojníka mimo klimatizace nepostrádá žádný komfort, neprší na pracoviště, nebezpečné rotující bubny jsou zakryty vpředu a má vzduchem poháněné sekačky. Jen zacouvat s ním do garáže dnes nikdo neumí, v jarním měkkém terénu travnatého letiště se boří a zážitky s ním? Našly by se, ale myslím si, že ty nejzajímavější na nás teprve čekají. Tak někdy příště.
