Přestože mnozí začali Messerschmitty Bf 110 následkem ztrát, které utrpěly během bitvy o Británii, považovat za nevyhovující, je tvrzení o jejich naprostém nezdaru vzhledem k jejich vynikajícím výkonům v rámci nočního nasazení od roku 1940 až do konce války naprosto neopodstatněné. S pověstí velmi nebezpečných a účinných nočních stíhačů byly „stodesítky“ na temné obloze nad Třetí říší stálým protivníkem RAF.
Myšlenku, že by snad Luftwaffe měla vyvíjet taktiku nočních defenzívních bojů, nebral Hermann Göring v roce 1940 zpočátku vůbec vážně. Pro případ, že by to přeci jen snad bylo někdy zapotřebí, byl přesvědčen, že Německo zcela a plně ochrání silné světlomety spolu s těžkými protiletadlovými kanóny a kulomety. Přesto v roce 1939 dostala Luftwaffe větší počet Messerschmittů Bf 109, z nichž byla zformována experimentální tzv. měsíční stíhací eskadra. A v červnu 1940 Jozef Kamhuber po prvních nočních náletech RAF na Brusel zformoval první divizi nočních stíhačů.
Až po bitvě o Francii pověřil Hermann Göring kapitána Wolfganga Falcka, velitele stíhací eskadry ZG 1 (Zerstörergeschwade) velením první eskadry nočních lovců – Nachtjagdgeschwader NJG1, kterou tvořily dvě letky první skupiny JG 1 a která byla k výcviku v nočním boji převelena do Düsseldorfu. K nim se dodatečně připojila ještě čtvrtá skupina JG 2. V červenci byly načerno natřené stodesítky jako součást první noční bojové divize převeleny do Venlow v Holandsku. Na standardních stíhačkách Bf 110C nebyly provedeny kromě černého nátěru žádné úpravy, ani nedostaly žádnou speciální výbavu, kromě později instalovaného palubního radaru.
Ani noční stíhači neunikly všeobjímající německé propagandistické mašinérii, i když s malým zpožděním. Jejich první filmové záběry byly v Německu promítány až roku 1942. Z bezpečnostních důvodů tyto záběry nezabíraly využití palubních radiolokátorů v Bf 110, které byly pravým klíčem k pochopení jejich způsobu nočního boje. Místo toho se ve filmu naznačuje, že zdrojem informací pro pozemní navádění letadel jsou pozorovatelé a pozemní naslouchací zařízení.
Systému nasazení a navádění nočních stíhaček Luftwaffe se tehdy říkalo Himmelbett neboli čtyřprvkový základ. Jednalo se o řadu pozemních radarových stanic umístěných asi 30 kilometrů od sebe. Tyto stanice se táhly podél pobřeží západního Německa a od dánských hranic na jihozápad až přes hranice Francie, takže trasy nočních bombardérů RAF je musely protínat. Každá taková radarová stanice měla svého nočního stíhače, který musel neustále držet polohu tak, aby se nevzdálil na víc než 45 kilometrů od stanice. Přilétající bombardéry RAF, roztažené do široké fronty, byly nejprve zachyceny dálkovými radary Freya. Ty byly dostatečně přesné, aby mohly určit směr a cíle bombardérů a obecně určit oblasti, kam chtějí proniknout a které chtějí přeletět.
Jakmile byly tyto informace potvrzeny, okamžitě vzlétaly jednotky nočních stíhačů, aby zaujaly svá postavení v příslušných sektorech. Když konkrétní sektorová německá radarová stanice např. typu Würzburg zachytila přilétající bombardér, předala získanou informaci ihned do svého řídícího střediska. Pomocí svého druhého radaru pak stanice svého hlídkujícího nočního stíhače navedla na bombardér RAF, který přelétal přes její sektor.
Tento systém byl velmi úspěšný v době, kdy britské noční bombardéry nalétávaly roztroušeně či tzv. v proudu, tj. jednotlivě za sebou. Na německé straně tak rychle vznikala noční stíhací esa, jako byl třeba major Helmuth Lent, který byl po svém třicátém vítězství v nočním souboji v srpnu 1941 vyznamenán Rytířským křížem. V lednu 1943 měl Lent na svém kontě již 50 vítězství a do konce svého bojového nasazení údajně sestřelil na 195 letadel.
Koncem roku 1941 tvořily Bf 110 výzbroj většiny německých nočních stíhačů a byly stejné jako jejich „denní sourozenci“. Odlišovaly se od nich jen černým nátěrem celého trupu. První čistě noční stíhací verze opustila montážní linku Messerschmittu až v druhé polovině roku 1941. Jednalo se o variantu F4, která měla silnější motory a ve vaně či na závěsech pod trupem unesla těžší zbraně. V březnu 1942 se této specializované verze stodesítky vyrábělo kolem 36 kusů měsíčně. Třebaže vývoj a konstrukce této noční stíhací varianty začaly teprve v roce 1941, měla již počátkem roku 1942 velké úspěchy. Britské bombardéry zaznamenaly v té době prudký nárůst ztrát.
RAF však k tomuto vývoji nepřihlíželo pasivně a snažilo se v novém systému najít slabá místa. Nejvýznamnější poznatek britské výzvědné služby a analytiků byl, že se pomocí systému Himmelbett dá zachytit v jeden okamžik jen jedno letadlo a že se na ně dá v daném okamžiku navést jen jedna stíhačka. Netrvalo dlouho a bombardéry RAF přelétaly tyto asi 45kilometrové sektory tak rychle a v hustém sledu, že čas, který měly stodesítky k útoku, byl velice omezený. Protože velení bombardovacího letectva RAF pochopilo brzy tuto slabinu německého nočního obranného sytému, zaplavovalo daný sektor velkým počtem letadel letících jedno za druhým. A tak i když pár jich mohlo být sestřeleno, celá formace přeletěla v klidu.
Právě tato taktika byla použita 30. května 1942, kdy velení bombardérů RAF vyslalo k bombardování Kolína nad Rýnem asi tisícovku letadel a všechna tato letadla letěla stejnou trasou. Ztratilo tehdy pouhých jednačtyřicet letadel, což bylo mnohem méně, než kolik by jich bylo jinak sestřeleno při do té doby používaném britském způsobu příletu nočních bombardérů na cíl.
Do výzbroje nočních stíhacích německých jednotek byly (kromě jiných typů, odvozených od bombardérů Ju-88 a Do-17) postupně zavedeny verze Bf 110G2 a v roce 1942 i specializované noční stíhače Bf 110G4 s těžší výzbrojí a radarem Lichtenstein a velkou stromečkovou anténou na přídi. Ve vzdušných bojích nad Třetí říši v té době už každá válčící strana používala ve svých letadlech vybavení a elektroniku, která v tehdejší době připomínala až černou magii, hlavně za situace, kdy hlavní věcí a starostí bylo jejich utajení. Různá následná opatření a protiopatření obou bojujících stran dostala charakter složité technologické a technické hry na kočku a myš. I tak však RAF trvalo ještě dlouho, než se jí podařilo systém Himmelbett definitivně překonat. Nakonec k tomu došlo až v červenci 1943.
V roce 1943 se také počet denních náletů eskader bombardérů americké osmé letecké armády, směřujících z Anglie na cíle v Německu, neustále zvětšoval. Proto v zájmu účinnější protivzdušné obrany Říše přijalo v roce 1943 německé velení rozhodnutí posílit vzdušnou obranu pomocí vzkříšení téměř vyhynulých Zerstörergruppen – těžkých stíhacích jednotek. Jejich standardní výzbrojí při tomto novém zformování byly spolu s obvyklejšími Bf 110G2 i stíhačky Me-410, které firma Messerschmitt začala vyrábět v lednu 1943. Šlo vlastně o zásadně překonstruovanou dvěstědesítku s prodlouženým trupem, zvětšenou směrovkou a celou řadou dalších změn a nových částí draku i vybavení. Třebaže byly rychlejší a účinnější než stodesítky, svého předchůdce spíš doplňovaly, než aby jej nahradily. A tak starší typ Bf 110 nadále hrál na obloze nad Německem významnou úlohu.
Nasazení těžkých dvoumotorových stíhaček Bf 110G2 proti americkým denním bombardérům si vyžádalo větší výzbroj, a tak Messerschmitt dostal do přídě dva kanony MG 151 a pod trupem ve zvláštní vaně kanón BK 3/7 ráže 37 milimetrů. Verze U-4 (B2) dostala kanón ráže 50 milimetrů, který byl odvozený od armádního protitankového děla PaK-38, umístěného tamtéž.
Jedna z hlavních zbraní, kterými byly vyzbrojovány v roce 1943 denní stíhací Bf 110 a Me-410, byla odvozena od raketometů, používaných pozemními silami Wehrmachtu. Neřízené rakety ráže 210 mm s hlavicí o hmotnosti 47 kilogramů a s doletem kolem 7 800 metrů se ukázaly být velmi účinnou zbraní na rozbíjení těsně uspořádaných svazů amerických denních bombardérů bez toho, že by střelci v nich mohli útočící německé těžké stíhače nějak zasáhnout. Varianta Bf 110G2R3 nesla čtyři tyto neřízené rakety v tubusech pod křídly a třebaže tubusy měly nepříznivý vliv na její aerodynamiku, protože zvětšovaly odpor a snižovaly rychlost, bylo to vzhledem k účinnosti raketových útoků na formace amerických bombardérů považováno za přijatelné.
V zimě 1943/44 vzlétaly letouny Bf 110G2 do boje proti přilétajícím americkým bombardérům s velmi různorodou výzbrojí. Řada z nich měla pod křídlem tubusy s neřízenými raketami, jiné měly pod trupem dva kanóny ráže 30 milimetrů a další z nich měly v podtrupové vaně kanón ráže 37 mm.
Jakmile se stodesítky dostaly nad formaci amerických bombardérů, první zaútočily stroje s neřízenými raketami a odpálily na ně ze vzdálenosti maximálně 1 800 metrů rakety s hlavicemi načasovanými k výbuchu po 550 až 1 066 metrech letu. Díky odpalování velkého počtu těchto raket se dařilo rozbíjet mnoho amerických formací. Pak nastoupily kanonové verze, kde se velice osvědčily kanóny ráže 37 milimetrů. Tato zbraň, která byla v podstatě stejná, jako ty používané na protitankových verzích Ju-87G Stuka, měla dost velkou průbojnou sílu, aby jedním zásahem zničila jak Boeing B17, tak Martin B-24 Liberátor. Avšak její hmotnost a objemný kontejner pod trupem zásadně omezily manévrovací schopnost stodesítek, což se později ukázalo být v soubojích s doprovodnými stíhačkami P-47, P-38 a hlavně P-51 Mustang jako smrtící.
K nejúspěšnějšímu útoku stodesítek na denní americké bombardéry došlo 11. ledna 1944, kdy zaútočily na formaci 650 bombardérů letících bombardovat Brunšvik. Nejprve svými raketami úspěšně rozprášili formaci bombardérů a pak v součinnosti s jednomístnými stíhačkami zaútočily na jednotlivé bombardéry, které ztratily výhodu společné obranné formace. Stodesítky vykázaly po přistání jednačtyřicet sestřelů čtyřmotorových bombardérů.
Takové útoky proti bombardérům však byly možné jen tehdy, kdy postrádaly ochranu svých doprovodných stíhaček. Jakmile Američané vyřešili problém doletu svých stíhaček, byly dny stodesítek sečteny. V denních bojích vzdušné války nad Německem byly denní stíhačky Bf 110 definitivně zdecimovány počátkem roku 1944, kdy americké doprovodné stíhačky začaly ve velkém používat přídavné odhazovatelné nádrže paliva. P-47 Thunderbolty a P-51 Mustangy tak mohly napadat těžké německé stíhačky ještě před tím, než se přiblížily na dostřel k bombardérům.
Klasickým příkladem je to, co se stalo stodesítkám skupiny ZG 26 dne 16. března 1944. Tehdy Mustangy sestřelily v několika minutách celých 26 strojů z původních 43. Následně se ztráty denních Bf 110 zvětšovaly tak, že v červnu 1944 byla řada jejich eskader rozpuštěna a napříště ve dne nad Německem létaly jen jednotlivé stroje Bf 110.
Eliminace nočních stíhacích Bf 110 byla těžším oříškem. Do vybudování obrovského bombardovacího letectva vložila Velká Británie největší investice za celou druhou světovou válku. Pro Churchilla bombardování představovalo jediný prostředek, jak oplatit Německu jeho údery na Anglii. A tak v roce 1943 britský průmysl vyráběl velké počty těžkých čtyřmotorových bombardérů, jimiž bylo možné přenést vzdušnou válku nad noční Německo. Díky této rozsáhlé výrobě, produkující převážně tři typy čtyřmotorových těžkých bombardérů, konkrétně lancaster, halifax a stirling, se bombardovací letectvo značně rozrostlo. Odrazilo se to i na rostoucí sofistikovanosti jeho postupů, metod i elektronické techniky, používané při zaměřování cílů a bombardování.
Pod velením leteckého maršála sira Artura Harrise byly priority leteckého bombardování definovány následovně: postupné zničení německého vojenského, průmyslového a hospodářského systému a podkopání morálky německého obyvatelstva do té míry, že se osudně oslabí schopnost Německa klást vojenský odpor.
V březnu 1943 nástroje, které měl k dispozici pro dosažení zmíněných cílů, zahrnovaly tři sta jednadvacet Lancasterů, dvě stě dvacet Halifaxů, sto jednačtyřicet Stirlingů a 268 Wellingtonů. V červenci bylo rozhodnuto podniknout sérii soustředných těžkých náletů na německá města – tehdy se zrodila operace Gomora. V součinnosti s americkými denními bombardéry podniklo britské bombardovací letectvo v deseti dnech čtyři těžké nálety na Hamburk, který byl vybrán, jelikož umožňoval snadný a bezproblémový návrat díky novému bombardovacímu radaru H2S. Nálety na Hamburk byly významné i tím, že v jejich průběhu byly z bombardérů poprvé shazovány i miliony proužků hliníkové fólie, které německým radarům Freya a Würzburg znemožňovaly nalezení letících bombardérů RAF. Následkem toho byly rychle vyřazeny z provozu jak Kamhuberova linie, tak i obranný systém Himmelbett. Německé noční stíhače pak bez možnosti pozemního navádění nebyly schopny sestřelit větší počet britských bombardérů, a tak ztráty na britské straně byly malé. Celkem bylo sestřeleno jen 87 bombardérů, což byla necelá tři procenta z celkového počtu nasazených letadel.
Přes zpochybnění své účinnosti zůstal Himmelbett i nadále základem celého německého systému noční protivzdušné obrany. Noční stíhače vybavené palubním radarem, mezi nimi pochopitelně i Bf 110 řady G, po provedených technických protiopatřeních neustále a plynule dostávaly od pozemního letového řízení pokyny pro navedení do bezprostřední blízkosti britského bombardéru. Navíc začaly využívat zařízení, jako například zařízení Flensburg, která přímo naváděla německé stíhače na letící spojenecké bombardéry podle signálů jejich palubních radiolokátorů Monica, atd.
Výzbroj nočních stíhačů se dále vyvíjela, řada Bf 110G dostala dva kanony umístěné šikmo vzhůru na hřbetě trupu, tzv. „schräde musik“, protože britské noční bombardéry postrádaly obrannou výzbroj na spodku trupu. V případě, že se noční německé Bf 110 podařilo proplížit se pod britský bombardér, jeho osud byl vcelku rychle zpečetěn.
Německá pilotní esa nočních stíhačů byla německým tiskem oslavována stejně jako esa jednomístných stíhaček. Nejvíce sestřelů v takzvané Noční lize dosáhl Wolfgang Schnaufer, který během 164 bojových výletů sestřelil sto jednadvacet letadel. Všech svých sestřelů Schnaufer dosáhl na Bf 110G4. Sloužil jako Gruppenkomander čtvrté skupiny nočních lovců NJG 1. Válku přežil, což o sobě nemohlo říci další noční stíhací eso, plukovník Helmut Lenk, velitel NJG 3 a nositel Rytířského kříže s brilianty, který zahynul v říjnu 1944 při havárii, když se s dalšími dvěma členy posádky následkem špatné viditelnosti se svou stodesítkou zřítil u Paderbornu.
Zuřivost vzdušné války sváděné v temnotě nad Německem dokazují ztráty na bombardérech RAF v období od ledna 1943 do března 1944. V té době došlo k bitvám o Porůří, Hamburk a Berlín a bylo v nich sestřeleno 5 881 britských těžkých bombardérů. Ale i letky německých nočních stíhačů, včetně Bf 110, utrpěly těžké ztráty. Nakonec nedostatek paliva, dokonalejší výzbroj a radary protivníka, neustálý denní tlak na základny Luftwaffe a celkový rozklad zázemí nacistického Německa způsobil i zde úplnou eliminaci nočních stíhacích Bf 110.
V době kapitulace Německa v květnu 1945 byla někdejší letiště Luftwaffe poseta troskami a torzy zničených a opuštěných letadel, mezi nimi i velkého množství Messerschmittů Bf 110 všech verzí.
K tomuto závěrečnému konstatování se váže pro mne osobní vzpomínka mého otce. Na konci války mu bylo 12 let a celou válku žil s bratrem a matkou ve Vokovicích. Odtud to nebylo daleko do Ruzyně na letiště, které bylo častým cílem jeho výprav. Protože letadla byla jeho koníčkem, velmi dobře se orientoval v typech jak německých, tak po válce ruských, amerických a britských. A vzpomínal i po letech, že na kraji letiště Ruzyně směrem k Šárce, zamaskované u silnice, stály noční stíhací Bf 110G s radiolokátory v přídi, snad deset vedle sebe, naprosto kompletní a nezničené. Tehdy v roce 1945 bylo ruzyňské letiště zpočátku zabrané ruskou armádou a Sověti tato letadla hlídali jako nepoškozený kořistní materiál. Když pak celé letiště předali československé straně včetně veškerého zbylého materiálu, ostrahu letiště převzala čs. armáda. Můj otec dlouho se smutkem v hlase vzpomínal, jak jako kluk přihlížel, když se hned nato Češi z okolí letiště vrhli na nepoškozená letadla Bf 110 a pod dohledem strážného, který se tím celkem bavil, tato německá letadla krumpáči a kladivy poměrně rychle „zneschopnili“. Rusové je předtím celé léto hlídali pro naši poválečnou armádu a naši je s klidem zničili během dvou tří dnů, rozbili překryty kabin, krumpáčem nadělali díry do křídel a trupů, vytrhali některé přístroje, propíchali pneumatiky, zdeformovali vrtule, přeřezali hadice hydrauliky, prostě, chovali se jak zběsilí. Zbytky těchto nočních Bf 110 pak zřejmě skončily v hutích.
Co napsat na závěr? Dovolím si citovat z webu Palba.cz. „Je to hodnocení přesné, stručné a není k tomu moc co dodat: Bf 110 byl strojem, který na počátku druhé světové války zřejmě vůbec nejlépe dokázal skloubit vysoký dolet a vysoké letové výkony. Nabízel velice příjemnou pilotáž a u svých pilotů byl zcela jednoznačně oblíbený. Ale jak říkal slavný britský testovací pilot Eric Brown: ,Ještě žádný konstruktér nepřišel na recept, jak by mohla těžká dvoumotorová stíhačka s dlouhým doletem konkurovat lehké jednomotorové.´
Pokud si ale nepřítel nedal pozor, pak těžká výzbroj Bf 110 nedala šanci žádnému soudobému letadlu. Letoun mohl proti nepřátelským průzkumným letadlům a nočním bombardérům zasahovat daleko mimo dosah běžných stíhaček. To, v jakých počtech a v jaké míře byl letoun po celou druhou světovou válku nasazován, jen dokazuje, jak moc důležitým pro Luftwaffe skutečně byl. Snad kromě komplikovaného nouzového opuštění letounu to byl stroj bez nectností. Příjemný, výkonný, skvěle ovladatelný a na své rozměry i obratný."
Celkem bylo vyrobeno údajně 5 743 letounů Bf 110 všech verzí. Ty kromě Luftwaffe sloužily ještě v letectvech Maďarska, Rumunska a Itálie.
