V období oddechu po francouzském tažení prošly stíhací eskadry Zerstörergweschwader (ZG) významnou modernizaci, v rámci které dostaly nové verze modelů C a D. Erprobungsgruppe 210 (speciální testovací a zkušební jednotka) dostala první kusy varianty stíhacího bombardéru Bf 110C4 a začala s nimi napadat spojenecká plavidla v kanálu La Manche.
V době, kdy začala bitva o Anglii, měla Luftwaffe k dispozici přinejmenším 289 bojeschopných Bf 110.
Počáteční strategie nasazení „stodesítek“ vycházela z jejich většího doletu. Měly za úkol létat před formacemi bombardérů a lákat stíhačky RAF k boji, aby ještě před příletem bombardérů vyčerpaly pohonné hmoty a střelivo. Ve chvíli, kdy Spitfiry a Hurricany musely na zemi tankovat a přezbrojovat, měly nad jejich letišti přelétat bombardéry Luftwaffe.
Tato strategie byla založena na předpokladu, který nebyl do začátku bitvy o Anglii zásadně zpochybněn, že stodesítky budou schopné se stíhačkami RAF ve vzduchu rovnocenně bojovat. A právě na něm tento plán ztroskotal. Při příletu nad Anglii stodesítky znovu zažívaly to, co předtím v malém nad Dunkerquem. Svými palubními zbraněmi nedokázaly účinně zasáhnout velice pohyblivé spitfiry a hurricany, které hbitě kroužily kolem nich. Bf 110 byly v porovnání s nimi pomalé a neobratné a střelec s jediným kulometem nedokázal ubránit zadní polosféru před nejběžnějším a nejničivějším útokem zezadu.
Velitelé a plánovači Luftwaffe si kvůli rostoucím počtům stodesítek sestřelených nad Anglií dělali stále větší starosti. Göring na to měl svůj vlastní názor, byl rozzuřen, že jeho elitní stíhačky mají takové ztráty, navíc bez potřebného efektu, a obviňoval jejich piloty, že s nimi nezacházejí, jak se patří. Koncem srpna německé ztráty činily přinejmenším sto dvacet strojů. A když jich bylo v září sestřeleno dalších třiaosmdesát, mělo to za následek rozpuštění několika útvarů Zerstörerů.
Téměř symbolické pro tyto obrovské ztráty zkušených posádek byly osudy velitelů Erprobungsgruppe 210, zkušební skupiny vyzbrojené v té době Bf 110C a D a několika Bf 109E, které byly určené pro útoky na bodové a speciální cíle a pro plnění zvláštních úkolů. Je paradoxní, že právě tato jednotka využívala své Bf 110 způsobem, který byl pro britské RAF z hlediska cíle, který si Němci v bitvě o Británii stanovili, největší hrozbou. 15. srpna byl sestřelen kapitán Walter Rubensdörffer, a to při útoku na britskou radarovou stanici. Na jeho místo nastoupil Hptm Hans von Boltenstern, ten však již 4. září padl při útoku na jedno z britských letišť. Nástupcem byl Hptm Martin Lutz, který byl ale 27. září při značkování továrny nedaleko Bristolu sestřelen a padl do zajetí.
Výsledkem těchto ztrát bylo faktické stažení Bf 110 z bojů nad Anglií. Bf 110 jako dálkový stíhací letoun v bitvě o Anglii naprosto zklamal. Dnes se letečtí a vojenští historici, a to i ve Velké Británii, shodují spíše v tom, že potenciál Bf 110 byl německou Luftwaffe špatně využit. Jako čisté dálkové stíhačky podle představ maršála Kesselringa, který nejvíce rozhodoval o jejich nasazení v bojích nad Anglií a které podle něj měly smést anglické stíhačky z oblohy, neměly ve vzdušných soubojích šanci. Paradoxně byly v opačném extrému označeny za zcela neschopné vést úspěšně boj nad územím protivníka.
Přitom jako bitevní letoun mohl být Bf 110 tou zbraní, která mohla zajistit dosažení základního cíle Luftwaffe, totiž eliminovat bojeschopnost stíhacího velitelství RAF nad prostorem, kde mělo dojít k vylodění německých armád na britské ostrovy. Erprobungsgruppe 210 to názorně demonstrovala, když se s těmito letouny soustředila na malé cíle charakteru letišť, velitelských stanovišť, leteckých továren, atd. Pokud by všechny jednotky Bf 110 zahájily bitvu o Británii snahou o likvidaci britského systému včasné výstrahy, radarových stanic, velitelských stanovišť, letišť a leteckých továren v prostoru plánované německé invaze, spekulují mnozí historici o tom, že Hitler mohl být v tomto tažení úspěšný.
Zatímco část zbylých Bf 110 a jejich posádek byla stažena do Německa na opravy a rehabilitaci, některé jednotky zůstaly ve Francii. Stodesítky zde změnily rajón a začaly se objevovat nad Biskajským zálivem. Kryly plavidla německé Kriegsmarine před útoky britských letounů. Byly mezi nimi už i novější verze Bf 110E a hlavně F. Zároveň se v té době (1940) poprvé objevila i specializovaná varianta letounu určená pro noční stíhání, verze Bf 110D-1/U1. Ta byla vybavená pro navádění na noční bombardéry infračerveným zařízením Spanner. V praxi ale zklamala, zařízení Spanner bylo prakticky nepoužitelné. Doba nočních stíhacích Bf 110 ještě nenastala.
Od počátku roku 1941 byl vyčleněn větší počet stodesítek na podporu německého vpádu do Jugoslávie a Řecka a letadla se tak přesunula na středomořské válčiště, další byla poslána na pomoc Rommelovu Afrikakorpsu. Tam byly Bf 110 téměř výlučně nasazovány jako stíhací bombardéry. V severní Africe k jednotkám stodesítek patřila především ZG 26. Třebaže stodesítky i v této oblasti bojovaly proti RAF, bylo to pro ně méně nebezpečné válčiště, protože zde RAF nemělo zpočátku žádné spitfiry a jen málo hurricanů. Prvořadým úkolem stodesítek bylo poskytovat leteckou podporu pozemním silám a jako stíhací bombardéry s dlouhým doletem operovat v součinnosti s Rommelovými rychle se přesunujícími pozemními vojsky. Dlouhý dolet stodesítek byl v poušti velkou předností, protože mohly být nasazovány nad celým bojištěm.
Největším nepřítelem stodesítek v Africe tak byl zpočátku jen všudypřítomný a vše pronikající prach. Mechanici museli na vstupy vzduchu do karburátorů dodatečně namontovat speciální filtry, jinak prach rychle způsobil poškození či dokonce zničení motorů. Stejný problém ale měla i letadla RAF, Italů a později i Američanů. Stodesítky se používaly i pro průzkum nepřátelských postavení, především verze C5, která byla vybavena kamerou RB 50/30. V severní Africe sloužily Bf 110 během celého tažení. Na tamní válčiště se dostaly i jejich pozdější verze a v široké míře se používaly jako podpora pozemních vojsk i jako doprovod Junkersů Ju-87 (zvaných Štuka) až do Rommelovy porážky u El-Alamejnu a jeho ústupu do Tuniska.
Přestože ve Středomoří bylo nasazeno velké množství Bf 110 různých verzí, rozhodně největším válčištěm, kde bylo nasazeno nejvíce kusů, verzí a variant stodesítek, bylo od roku 1941 až do roku 1944 Rusko.
Zpočátku to tak ale nevypadalo. Například blízký taktický průzkum tankových jednotek, postupujících 22. června 1941 do SSSR, zajišťovala letadla Henschel 126, která jako součást armádních průzkumných letek dodávala i fotografie sovětských letišť, postavení vojsk a přesunů blízko za frontou. Samotný letecký přepad sovětských letišť zajišťovaly především bombardovací jednotky Luftwaffe s doprovodem Bf 109. Po úspěšných překvapivých náletech na sovětská letiště a letecké základny, díky jimž se v prvních hodinách války podařilo zničit většinu letadel Rudé armády na zemi, byla pak řada jednotek Luftwaffe převelena na podporu postupujících německých pozemních kolon.
Podle plánu Barbarossa byl počáteční počet nasazených formací „stodesítek“ poměrně malý a většina těchto letadel sloužila jinde. Do akcí se v této fázi války zapojila pouze druhá skupina (Gruppe) stíhací eskadry ZG 26, která létala jako součást osmého Fliegerkorpsu (leteckého sboru), a také ještě jednotka Schnellkampfgeschwade (eskadra rychlého nasazení) druhého leteckého sboru. Jejich Bf 110 často doprovázely a chránily bombardovací Junkersy Ju-88, jakmile bombardéry odhodily pumy, stodesítky, které je dosud chránily shora, se mohly věnovat svému vedlejšímu úkolu v rámci bojového letu, jímž byl Freijagd – volný lov.
I když byla většina prvoliniových sovětských letadel zničena v červnu 1941 na zemi, podařilo se Rudé armádě zmobilizovat zbylé stroje a již v červenci začaly citelně útočit na německé vetřelce. Ale vzhledem k tomu, že většina těchto zmobilizovaných sovětských stíhaček byla různého typu a hlavně byla v té době naprosto zastaralá, mohly se „stodesítky“ bez problému vypořádávat s mnoha sovětskými typy, s nimiž se utkaly.
Bf 110 byly jako bitevní stroje na ruské frontě používané převážně kvůli těžké výzbroji soustředěné v přídi, kterou tvořily dva kanóny ráže 20 milimetrů a čtyři kulomety ráže 7,9 milimetrů. To byla v roce 1941 velká úderná síla. Proto se dobře hodily pro útoky na pozemní cíle a vzhledem k tomu, že v té době v SSSR na straně Rudé armády ještě neexistovala dostatečně silná protiletadlová obrana, stodesítky se v této roli osvědčily jako vysoce účinná letadla.
Zvláště Bf 110C4 ze Schnellkampfgeschwader 210 velitele Hptm Karl-Heinz Strickera měla od počátku za úkol provádět útoky z malé výšky na sovětská letiště a mosty. Tato verze zvaná JaBo měla od počátku určení jako stíhací bombardér. Pod trupem měla dva pumové závěsníky ETC250 a byla poháněna dvěma motory Daimler-Benz 601N. Do bojů byla poprvé nasazena už v červenci 1940 nad kanálem La Manche, její hlavní využití však přišlo až v Rusku.
V roce 1941 jak Messerschmitt, tak i Focke-Wulf (vyrábějící je v licenci) již výrobu „stodesítek“ v podstatě zastavily. Messerschmitt v té době ve svých továrnách v Augsburgu a Regensburgu již konal přípravy k výrobě nástupce stodesítky, a to Me-210.
Avšak vyřazení „stodesítek“ od útvarů nepřipadalo v úvahu a zastavení jejich výroby se ukázalo jako značně předčasné, neboť problémy s Me-210 způsobily, že je jako náhradu Bf 110 nebylo možno vůbec nasadit. Bf 110 byly proto v roce 1942 znovu zařazeny do výroby, aby obnovily prořídlé stíhací bombardovací eskadry.
Krutá vnitrozemská ruská zima na přelomu let 1941 a 1942 působila těžké problémy všem typům letadel Luftwaffe. Například vodou, resp. glykolem chlazené motory Daimler-Benz stodesítek musely na polních letištích běžet nepřetržitě celou noc, aby nezamrzly. Přesto byly i v tomto období „stodesítky“ ve velkém měřítku nasazovány k útokům na sovětské pozemní síly a podílely se i na konečném zastavení sovětské zimní protiofenzívy.
Mezitím doma v Říši sloužily Bf 110 i k několika experimentům. K jednomu z nejneobvyklejších úkolů, který byl Bf 110 svěřen, patřil vlek těžkých a neohrabaných výsadkových kluzáků Me-321 Gigant. Gigant se poprvé vznesl do vzduchu v únoru 1941. Vzhledem k tomu, že žádné tehdejší německé letadlo nemělo samotné dostatečný výkon k jeho vytažení do vzduchu, bylo k tomuto účelu použito tři Bf 110 letících společně. Používání tohoto Troikerschlepp (trojvleku), jak se tomuto řešení začalo říkat, nebylo bez úskalí. Navíc se ukázalo, že ani tři tažné stodesítky nestačily k tomu, aby se naložený Gigant vznesl do vzduchu.
Řešením bylo až použití pomocných startovacích raket. Pilotáž a úspěšný start tohoto trojspřeží byly velmi obtížné, a tak není divu, že minimálně v jednom případě se tento Troikerschlepp nezdařil a všechny čtyři letouny se zřítily. Všichni letci – včetně většího počtu vojáků, kteří byli z testovacích důvodů na palubě kluzáku – zahynuli. Trojvlek stodesítek prostě nebyl funkčním řešením. To přišlo až s verzí Zwilling bombardéru He-111Z, respektive motorizací kluzáků do verze Me-323.
Jak už jsem se výše znínil, firma Messerschmitt již od roku 1937 pracovala na vývoji bitevní stíhačky druhé generace jako náhrady za stodesítky. Její prototyp Me-210 se poprvé vznesl do vzduchu 2. září 1939.
Mělo to být víceúčelové letadlo, které by nahradilo i střemhlavé bombardéry Štuka, ale velká očekávání vkládaná do nové dvěstědesítky se nenaplnila. Při zkušebních letech se ukázalo, že je tento typ samý problém. Přesto však Luftwaffe v roce 1940 objednala tisíc Me-210 a koncem téhož roku začaly první z nich létat ve zkušební letce Erprobungsgruppe 210.
Během roku 1941 se však ukázalo, že dvěstědesítka je naprostý nezdar, měla tolik nedostatků a závad, že musela být označena za neschopnou bojových letů. Jelikož však investice do tohoto typu byly tak velké, dostala v roce 1942 2. skupina ZG 1 a některé letky ZG 26 na Sicílii náhradou za stodesítky podstatně upravené a překonstruované Me-210A2. V listopadu 1942 byly dokonce formace „dvěstědesítek“ v úloze těžkého stíhacího a bitevního letounu nasazeny do bojů v Tunisku proti angloamerickým vojskům. V dubnu 1942 přišel rozkaz o zastavení výroby Me-210. I když se různé verze tohoto typu v roce 1942 dále objevovaly nad britskými ostrovy a také v Tunisku, v roce 1943 postupně ze služeb Luftwaffe zmizely.
Jako náhrada za neúspěšné Me-210 sjela v květnu 1942 z výrobní linky první vylepšená a nově překonstruovaná stodesítka. Byla označena jako Bf 110G2 a měla překonstruovaný trup a silnější motory. Pro lepší všestranné použití byly k dispozici demontovatelné závěsníky, které umožňovaly její nasazení jako bitevní stíhačky i jako lehkého bombardéru. První propagační filmové záběry nových Bf 110G2 v akci se objevily ve filmovém zpravodajství o operacích Luftwaffe v severním Finsku v létě 1942, kdy nové letouny sedmé stíhací letky eskadry Jagdgeschwader 5 doprovázely Štuky čtvrté skupiny LG 1 při útoku na sovětský strategický přístav v Murmansku.
Zvrat v bilanci nově zařazovaných Bf 110 do Luftwaffe krásně ilustrují tato čísla. Zatímco v únoru 1942 Luftwaffe dostala jen čtyči stodesítky a v březnu 36 nočních stíhacích F4, po znovuzahájení masové výroby stodesítek po dubnu 1942 jich Luftwaffe do konce roku dostala 577. Struktura dodávek se však v té době měnila, stále rostoucí význam tohoto typu jako nočního stíhače měl za následek omezení jeho výroby v bitevní a stíhací bombardovací verzi. Jeho ofenzivní možnosti Luftwaffe sice dál zkoušela rozvíjet, ale nutnost bránit Říši proti bombardovací ofenzívě angloamerického letectva operujícího z Anglie a severní Afriky způsobila, že těžiště využití nových Bf 110 se přesouvalo jinam.
A tak v roce 1943 byla jedinou větší formací Bf 110 Panzerjägerstaffel (letka lovců tanků) první stíhací eskadry, která se soustředila na operaci Citadelle. Její stodesítky byly původně součástí experimentální letecké jednotky, která byla vytvořena předešlého roku, aby prověřila vhodnost nasazení letadel jako protitankové zbraně. Byla vyzkoušena celá řada Bf 110G s upraveným kanónem ráže 37 milimetrů umístěným ve vaně na spodní části trupu, ale byly shledány jako nevyhovující. I ty z nich, které byly nasazeny v Kurském oblouku, se následně vrátily do normální služby jako těžké stíhačky a po zbytek ofenzívy operovaly jako bitevní stíhačky.
V řadě případů byl nad východní frontou soupeřem stodesítky sovětský Šturmovik Iljušin Il-2. Jednalo se o specializované bitevní letadlo s velice těžkou výzbrojí a pancéřováním, určené pro útoky na pozemní cíle, kterému se ve Wehrmachtu pro jeho velkou bojovou účinnost říkalo „Hrobník“ nebo „Černá smrt“. Sovětští piloti, kteří létali s tímto typem, s ním ale pro jeho vysokou hmotnost způsobenou pancířem mohli jen obtížně manévrovat ve vzdušném boji. Proto taktika Bf 110 při útoku na Il-2 spočívala v tom, že nejprve byl vyřazen záďový střelec IL-2, a poté bylo sestřeleno letadlo přímou střelbou zezadu, protože jeho manévrovací schopnosti byly nižší než u stíhací Bf 110.
