| Domníváme se, že blížící se 50. výročí letu prvního člověka do vesmíru je dosti „kulaté“ na to, abychom se na Aerowebu vydali v krátkém seriálu po stopách této události. A možná těm, kteří už zapomněli, nebo to nezažili, těm, kteří ani možná nevědí, kdo byl Jurij Gagarin, poodhrnuli oponu událostí, které 12. dubnu 1961 předcházely, či po něm následovaly. A možná nakoukneme i do dosud tmavých koutů historie kosmonautiky. Díly seriálu První byl Gagarin: 1. Prolog 2. Cesta ke Sputniku 3. Závody ve vesmíru |
23. července 1960 světili ve vznikajícím Hvězdném městečku budoucí kosmonauti svátek Neptuna. No – světili – dováděli jak malé děti v bazénu. Tuto „tradici“ sem donesli piloti včetně Gagarina, sloužící u námořního letectva. A tak právě Juru prohlásili a ustrojili za krále moří, tlouštíka Nikerjasova za Rusalku.
Zřejmě by je ta legrace přešla, kdyby tušili… Toho dne měl odstartovat druhý prototyp jejich kosmické lodě, už s psíky na palubě. U toho prvního, z 16. května, selhal brzdící motor a kabina místo návratu do atmosféry odlétla na vysokou oběžnou dráhu… Takže – druhý start, už se ZOO na palubě!
Po 38 sekundách letu, sotva se raketa odlepila od rampy, vybuchl první stupeň. Katapult sice vymrštil kontejner s psíky (podobně by měl vystřelit i sedadlo s kosmonautem) do bezpečné vzdálenosti, ale do malé výšky. Padák se nestačil otevřít a chlupatí pasažéři se zabili… Jak by to asi dopadlo s člověkem? Zasedala opět Státní komise, Rada hlavních konstruktérů… Všechny navrhované způsoby záchrany kosmonauta během prvních 40 sekund letu byly v zásadě šílenými improvizacemi.
Koroljovovi bylo jasné, že raketa musí být vybavena záchranou věžičkou, podobně jako to plánují Američani u lodí Mercury, tzv. Systémem havarijní záchrany SAS. Ta by odervala kosmickou loď od havarující rakety a vynesla ji do patřičné výšky, vhodné pro katapultáž posádky.
O sestrojení SAS se Koroljov domluvil s šéfkonstruktérem Ivanem I. Kortukovem, který vyvíjel katapulty pro piloty bojových letedel. Kortukov se ale bál odpovědnosti a vyvinul SAS tak předimenzovaný a těžký, že byl na R-7 nepoužitelný. Koroljovovi „vyslanci“ Borisi Rajzbergovi pak řekl do očí: „…jsem ještě mladý a v base jsem neseděl a sedět nebudu!“
To Koroljova, který to pochopil jako narážku na svá vězeňská léta v gulagu, velmi rozčílilo a milému kolegovi strašně vynadal, stěžoval si na něj i příslušnému ministru leteckého průmyslu Dementjevovi, ale nic platné to nebylo. Kortukov se zakousnul a nikdo jiný v SSSR po ruce nebyl… A tak záchranná věžička SAS s věnečkem raket na tuhé palivo spatřila světlo světa až po smrti Koroljova, u kosmických lodí Sojuz počínaje r. 1967. Že SAS funguje se přesvědčili při havarijním startu kosmonauti Vladimír Titov a Genadij Strekalov v r. 1983, které dopravila do bezpečné vzdálenosti od hořící rakety.
O tom všem ale kosmonauti neměli tušení. Jistě, věděli o nepodařených letech „kosmických korábů“, o pokusných psech, kteří zahynuli při návratu na Zemi. Ale pro ně, pro elitu sovětského letectva v té době, přestalo mít význam i to, kolikaprocentní šanci bude mít první kosmonaut vrátit se z vesmíru živý. Důležité bylo jen jedno – letět!
Neúprosná selekce
Od prvního října 1958 existuje v USA Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Tato civilní organizace vznikla jako odpověď na počáteční sovětské úspěchy ve vesmíru.
A už 14. listopadu 1958 vypsala výběrové řízení na postavení první generace kosmických lodí (Projekt Mercury). Zároveň je zahájen výběr prvních astronautů. Nikoliv vědců, jak se v NASA původně uvažovalo, ale z rozhodnutí prezidenta Eisenhowera se sáhne mezi stíhací piloty. Požadavky?
1) ideální zdraví
2) vysokoškolské vzdělání, ukončené alespoň nejnižší vědeckou hodností
3) minimálně 1 500 hodin nalétaných ve funkci pilota, nejlépe zkušebního
4) nejvyšší věk 40 let
5) maximální výška 178 centimetrů
6) americké státní občanství
Z prvotní skupiny 509 pilotů postoupilo do užšího výběru 110 kandidátů budoucích letů. Už 9. dubna 1959 mohlo pak vedení NASA představit novinářům i celé světové veřejnosti „prvních sedm“ kandidátů. Byli to Walter M. Schirra, Alan B. Shepard, Malcolm S. Carpenter, Donald Slayton, Virgil I. Grissom, Leroy G. Cooper a John H. Glenn.
Také v Sovětském svazu padne rozhodnutí, že budoucí kosmonauti musí být z řad pilotů – vojenských stíhačů. Vše je ovšem přísně utajováno. A tak lékaři od srpna 1959 vybírají ze tří a půl tisíce doporučených letců hrstku chlapců, kteří se pak stanou členy „Prvního oddílu“. Do říjnového finále v ústřední vojenské letecké nemocnici v Moskvě jich postoupí na 150.
Ti muži byli často pokusnými králíky a ne každý drastickými testy prošel. Stávaly se i případy, že přísné lékařské prohlídky objevily nějaké skryté „vady“ a nešťastní piloti nejenže nepostoupili do výběru, ale přišli i o možnost létat.
O tom se samozřejmě nesla šuškanda a řada z těch, kteří dostali pozvánku na další kolo testování, raději do Moskvy neodcestovala. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, říkali si. Takto se málem „vyřadil“ z oddílu i Alexej Leonov. Nejprve sice souhlasil s „létáním na nové technice,“ ale do Moskvy přijel oznámit, že se kandidatury vzdává. Mezi dvěma koly testů se totiž oženil, ale bydlel v tísnivých podmínkách. A měl být převelen do tehdejšího NDR – no, neberte to. Krásný byt, dobrý plat, poznáš Německo… A tady jsou perspektivy – no, jakési mlhavé.
Ale Popovič, Gagarin a Gorbatko, kteří se už s ním znali, se do něj pustili: „Co blázníš, jen zůstaň! Víš, jak to bude zajímavé – prý vesmír a tak…“ Alexej zůstal a jako první člověk pak vystoupil při letu Voschodu 2 do volného vesmíru… Slyšet ale bylo i závistivá slova od těch, kteří neprošli: „Aha, tak tebe prověřili? Nu co, „Lajkou“ budeš!“
Podzim 1959: kandidáti na kosmonauty v centrální nemocnici v Moskvě – z leva Něljubov,Titov, Nikolajev, Gorbatko, Gagarin, Anikijev, Leonov, Bykovský, Popovič, Šonin, Klokov
V únoru 1960 zbývá dvacet nejlepších, absolutně zdravých mládenců. Jejich průměrný věk se pohybuje kolem 25 let. Zde jsou jejich jména: Ivan N. Anikijev, Pavel I. Běljajev, Valentin V. Bondarenko, Valerij F. Bykovskij, Valentin I. Filatjev, Jurij A. Gagarin, Viktor V. Gorbatko, Anatolij J. Kartašov, Vladimír M. Komarov, Alexej A. Leonov, Frigorii G. Něljubov, Andrijan G. Nikolajev, Mars Z. Rafikov, Pavel R. Popovič, German S. Titov, Jevgenij V. Chrunov Georgij S. Šonin, Valentin S. Varlamov, Boris F. Volynov, a Dmitrij A. Zajkin.
Že si ta jména všechna nepamatujete? Ne každý z nich měl to štěstí se do vesmíru podívat. Anikijev, Něljubov (2. náhradník Gagarina) a Filatjev byli vyloučeni z oddílu pro „nekázeň“, ostatní ze zdravotních (často malicherných) důvodů. Nejmladší z nich, Valentin Bondarenko, uhořel v barokomoře ani ne měsíc před Gagarinovým startem. Ale to už je jiná historie…
Těžko na cvičišti…
Americké síto bylo možná přísnější než ruské, ale děláno podle jiných měřítek. Američani spíše sázeli na vyzrálost pilotního umění svých kosmických adeptů, na počet nalétaných hodin, vzdělání. Sověti na mládí a odvahu. Koroljov už tehdy počítal s odvážnými perspektivami kosmických letů v rámci sluneční soustavy, kterých se měli tito muži také účastnit.
Nicméně při přípravě na kosmický let dostávali pěkně do těla na obou soupeřících stranách. Sověti ale budovali vše za pochodu. NASA totiž zamíchala karty i samotnému Hlavnímu konstruktérovi. Koroljov původně počítal s tím, že nejprve člověk nakoukne do kosmu po balistické dráze (jak to pak realizovali Američani) a zeměkouli že obletí nejdříve v r. 1964. Jenomže všechno bylo jinak a – dovolit, aby byli Amíci první? To by Koroljov nepřežil.
Gagarin při lékařské prohlídce, uprostřed pamětnice Ada Kotovská
Na výběru kosmonautů a posléze jejich přípravou k letu se v SSSR podílely v zásadě tři lékařsko-výzkumné instituce: Vědecko-výzkumný ústav letecké medicíny, Centrální vědecko-výzkumná letecká nemocnice (CNIAG) v Sokolnikách a Středisko přípravy kosmonautů. To ovšem v první polovině r. 1960 ještě neexistovalo, teprve se začalo stavět poblíže stanice Čkalovskoje u Moskvy.
Ve stejnojmenném městě u Medvědího jezera také budoucí kosmonauty prozatím ubytovali. Jak vzpomíná lékařka Ada Kotovská, která už vysílala do vesmíru psíky, lékařsko-výzkumné instituce měly k dispozici jen dvě stejné centrifugy pro nácvik přetížení – přivezené jako kořist z poraženého Německa v r. 1945.
Brzy se ukázalo, že vzhledem k nedostatku technických prostředků nelze k letu připravit všech 20 najednou, a tak byl výběr kandidátů zúžen na 6 mužů.
„Jako jedna velká parta nadšenců jsme pracovali na centrifuze v Sokolnikách, která byla upravena podle nejnovějších technických možností a požadavků tak, aby byla zaručena bezpečnost budoucích kosmonautů i lékařského personálu,“ konstatuje Kotovská. „Režim výcviku na přetížení jsme dostávali od velení kosmonautů a museli jsme je připravit i na dvanáctinásobné přetížení, které je mohlo potkat při přistání v kabině Vostok… Měli jsme ovšem jeden případ, kdy jsme museli po výcviku na centrifuze z oddílu jednoho z kandidátů vyřadit,“ dodává Kotovská.
Šlo o nejzkušenějšího z nich, Anatolije Kartašova. On, jako jediný z výběru, svojí chladnokrevností vyrazil dech lékařům při pokusech v barokomoře. Zatímco ostatní odpadali při „výšce“ 14 tisíc metrů, on v pohodě vydržel (přivázali jej k židli, aby nespadl) patnáct minut v podtlaku 16 tisíc m. A za druhé – v počtu seskoků padákem. Měl jich na 200, předčil kohokoliv z oddílu a mohl jim klidně dělat instruktora. Nebylo vyloučeno, že právě on bude hlavním kandidátem na jmenování prvním kosmonautem planety.
V červencových dnech 1960 se při tréninku na centrifuze Kartašovovi při přetížení 8 G objeví na těle krvavé podlitiny… Ve stejné nemocnici, kam přivezou Kartašova, leží shodou okolností jeho druh z oddílu – Varlamov. Při společném koupání v Medvědích jezerech nedaleko Hvězdného městečka narazil hlavou o dno a poranil si krční páteř. Oba se sice vyléčí – ale cesta do vesmíru bude pro ně zavřena. Navždy… Jejich místa v šestici úzkého výběru zaujmou Valerij Bykovský a – Grigorij Něljubov.
Mohl být prvním – Anatolij Kartašov na Medvědím jezeře
12 G – to je velmi vysoké přetížení – člověk náhle váží dvanáctkrát víc, vidění se rozmazává, nelze hýbat rukama – ale musíte! Jak uvádí Kotovská, nejlépe snášeli přetížení Andrijan Nikolajev a Valerij Bykovský (A. Leonov mi tvrdil, že on vydržel i 14 G – pozn. autora). Výdrž Gagarina byla oznámkována jako „dobrá“, tak jako u většiny kandidátů.
Vladimír Komarov v barokomoře
14. března 1960 v 9 hodin ráno to začalo: Studium, sport, barokomora, termokomora, centrifuga, plavání, seskoky padákem – a pořád dokola. A studium. Nejprve kosmické medicíny a biologie. Jak později vzpomínal kosmonaut č. 2 German Titov, medicína ho moc nezajímala – přišel přeci létat na nové technice! Také Koroljov, když se doslechl, že výuku vedou „lékaři,“ nařídil svým podřízeným pravidelně přednášet kosmonautům např. konstrukci kosmické lodě a jejích systémů, principy raketové techniky, dynamiky letu. Ke slovu přišla i astrofyzika, geofyzika, kosmická navigace a spojení a další speciality, došlo i na konstrukci a systémy skafandru.
Předvoj: opice nebo psi?
Mezitím tým konstruktérů zápolil se zlobivou raketou R7 a kosmickou lodí. Problémy měli i Američani. Mezikontinentální raketa Atlas, se kterou se počítalo pro orbitální lety kabin Mercury, stále ještě nebyla spolehlivá, opožďoval se i vývoj kabiny Mercury. Jenom na okraj – konstruktéři ji např. nevybavili žádným průhledem či okénkem. Astronauty to dost nadzvedlo – copak jsme balík, který prostě vystřelí do kosmu a zase spadne, aniž bychom viděli, jak matička Země vypadá, aniž bychom mohli loď řídit? Prvním kabinám tedy přidali alespoň periskop…
Schéma kabiny Mercury
V konstrukci lodi Mercury byly postupně provedeny takové změny, aby se pilot dostal více ke slovu. Systém byl sice navržen tak, aby fungoval automaticky, nebo byl řízen ze Země, astronauti však v případě potřeby mohli ovládat řídící motory, upravovat tím orientaci lodi a také ručně zapálit brzdící rakety před návratem do atmosféry.
Pro bezpilotní lety se zvířecí posádkou počítalo s upravenou starou dobrou Redstone Wernhera von Brauna, stejně jako pro suborbitální „skoky“ astronautů. Nicméně první letová zkouška rakety Redstone a plně funkční kabiny Mercury se odehrála až 21. listopadu 1960. A teprve 31. ledna 1961 se šimpanz Ham proletí na palubě Mercury po suborbitální (balistické) dráze opět pomocí Redstone a jen tak tak nezahyne. Přežije 18násobné přetížení, ale málem se utopí po přistání kabiny na moři…
Salutuje šimpanz Ham
Ale to vše až v závěsu za Sověty. Koroljova a jeho tým čeká na Tjuratamu horké léto a neméně dusný podzim.
Po červencovém nezdaru se sice podařilo 19. srpna vypustit a hlavně vrátit na Zemi „kosmický koráb“ s Bělkou a Strelkou (viz předchozí díl), ale počátkem října havarovaly dvě automatické sondy určené k výzkumu Marsu. Na oběžné dráze kolem Země se nepovedl restart na meziplanetární dráhu. Koroljov to těžce nese – Mars, to je jeho sen.
24. října dovršuje sérii průšvihů na polygonu Tjuratam snad nejhroznější katastrofa. Při tankování jedovatými chemickými palivy (vida, Gluško se uplatnil!) vybuchla na rampě bojová raketa R-16 z dílny konstruktéra Michaila Jangela. Obrovský požár sežehl přes devadesát lidí. Zahynul i maršál dělostřelectva (a raketových vojsk) Mitrofan Nedělin. Prý si to maršál sám tak trochu zavinil, protože přes různé i jemu oznámené nedostatky trval na termínu startu. TASS pak oznámí, že zahynul při leteckém neštěstí…
Trenažér lodi Vostok
Koroljov sice dává pokyn Konstantinu Feoktistovi a Ivanovskému k finalizaci systémů a vybavení Vostoku V – pilotované lodi pro člověka, nicméně ještě s podporou ministra Ustinova a ak. Keldyše žádá 10. listopadu o povolení dalších dvou dalších startů. Musí být úspěšné, jinak do lodi neposadí člověka. Měl snad tušení, když odmítnul Chruščovovo naléhání vypustit prvního kosmonauta už k výročí VŘSR? Série nehod ještě pokračuje…
Při návratu „Korábu“ 3 (start 1. prosince 1960) zahynuly další dvě fenky – Včelka a Muška. Zopakovaly si sice 17 obletů kolem Země, které pak v kosmu strávil Titov, ale opět díky chybě v navigaci byla loď navedena na špatnou sestupovou dráhu a byla preventivně zničena, aby se nedostala do cizích rukou. Oficiální zpráva pak hovořila o tom, že fenky s lodí shořely v atmosféře…
Koroljov začíná být nervózní. Požaduje od svých lidí i od výrobců systémů a součástí lodi i rakety co nejdůslednější práci a nutí podřízené podepisovat se pod odevzdanou práci. Ano, chce záruky – protože život člověka nemůže obětovat. A potřebuje dva úspěšné lety za sebou, aby to risknul.
Bohužel, 22. prosince, pouhé tři týdny po havárii Včelky a Mušky, na rozdíl od lodi selže při startu raketa. Tentokráte dojde k výbuchu v momentě zapálení třetího stupně, tedy ve velkých výškách. Zde prokáže svou účinnost havarijní systém, který kosmickou loď oddělí od zbytku rakety a přistávací modul se snáší na padácích někde do sibiřské tajgy.
Boris Čertok na tuto událost vzpomíná takto: „Kabina se psy bohužel mířila podle balistiků někam k čínských hranicím a tak byl vyslán signál k destrukci. Jednou, podruhé… Nic. Kabina pokračovala v automatickém sestupu, naštěstí (!) kdesi nad sibiřskou tajgou v povodí řeky Tungusky (viz Tunguský meteorit!) se otevřely padáky a – kabina přistála do sněhových závějí…“
Asi po třech dnech dorazila k lodi záchranná expedice a hle – psi havarijní sestup i mráz přežili! To byla dobrá zpráva.
Později konstruktér/kosmonaut Feoktistov napíše: „Není třeba přemýšlet nad tím, zda tyto lety byly neúspěšnými či úspěšnými zkouškami. Každý let něco důležitého přinesl, umožnil poznat příčiny závad a úspěšně je odstranit. Z tohoto hlediska bylo všech pět zkušebních letů úspěchem…“
Nicméně – ruku na srdce – za plně úspěšný let roku 1960 lze považovat pouze jeden – ten druhý, se Strelkou a Bělkou.
A jde se do finále
15. února 1961 přijíždí na „Technickou pozici“, jak v hantýrce nazývají polygon Tjuratam, skupina vědců z Ústav lékařsko-biologických výzkumů, vedená V. I. Jazdovským, který už střílel psy pomocí výškových raket v padesátých letech. Má s nimi dostatečné zkušenosti. Jak vypráví Ada Kotovská, připravovali ke startu další psíky – fenky Kometu, Udaču a Černušku. „Na polygonu jsme měli určitá privilegia a naši psi budili náležitou pozornost. Také Sergej Pavlovič k nám často chodil a zajímal se o přípravu psů k letu,“ vzpomínala Ada.
9. března 1961 startuje kosmická loď číslo 4 a po půldruhé hodině šťastně přistává. Pilotovala fenka Černuška a „Ivan Ivanovič“ – figurína oblečená do skafandru a usazená v pilotním křesle pro kosmonauta. Aby se někdo nevyděsil, pokud by loď dosedla mimo určenou oblast, má „Ivan Ivanovič“ pod hledím skafandru pro jistotu nápis „Manekýn“.
„Telemetrické záznamy letu a prohlídka lodi na místě přistání potvrdily, že všechno probíhalo podle plánu,“ poznamenává si do deníku šéfkonstruktér Oleg Ivanovskij.
Ihned byly zahájeny přípravy ke startu Korábu č. 5. Start byl naplánován na 25. března, a to už pozvali na budoucí Bajkonur i elitní šestici kosmonautů v čele s Gagarinem.
„K letu s Ivanem Ivanovičem se připravovala fenka jménem Udača (česky úspěch, štěstíčko - pozn. aut.). Ovšem kosmonautům se její jméno nějak nezamlouvalo a rozhodli se ji přejmenovat,“ vypráví Kotovská. „Nevím už přesně, ale myslím, že se jménem Hvězdička přišel právě Jurij Gagarin. Ale zřejmě to bylo ‚kolektivní‘ rozhodnutí. Kosmonauti se především museli seznámit s kosmodromem a samozřejmě byli zvědavi na start a průběh letu…“
Hvězdička absolvovala opět jen jeden oblet kolem Země – dnes víme, že šlo o prověrku letu prvního člověka, protože bylo rozhodnuto, aby Zemi oblétnul jen jedenkrát – pro začátek. Úspěch. Koroljov měl jasno: příště už poletí člověk!
