„OK, jedeme na plný výkon!“ – to byla poslední zachycená slova velitele raketoplánu Challenger Francise „Dicka“ Scobeeho. V následujícím okamžiku prorazil utržený pomocný motor hlavní nádrž raketoplánu a na obloze nad Kennedyho kosmickým střediskem se rozpoutalo ohnivé peklo…
Challenger (v českém překladu „Vyzyvatel“), druhý nejstarší raketoplán americké kosmické flotily, startoval v úterý 28. ledna 1986 na svojí již desátou výpravu. Celkově se jednalo o 25. start některého ze čtyř amerických raketoplánů a v roce 1986 již o start druhý. Pro tento rok měla NASA naplánováno ještě dalších 13(!) letů raketoplánů na oběžnou dráhu kolem Země.
Velitelem expedice STS-51L byl Francis R. Scobee (46 let, druhý start do vesmíru), pilotem Michael J. Smith (40letý kosmický nováček). S nimi seděla na horní pilotní palubě astronautka se slovenskou krví Judith A. Resniková (letová specialistka, 36 let, druhý start) a Ellison S. Onizuka (39 roků, letový specialista, druhý start). Pod nimi, na obytné palubě byla zbývající trojice – Ronald E. McNair (35letý letový specialista, druhý start) a dva neprofesionálové v posádce – inženýr firmy Hughes Aircraft Co. Gregory B. Jarvis (41 roků, první start) a středoškolská učitelka Sharon Christa C. McAuliffová (38 roků, první start).
A právě učitelka Christa McAuliffová přitahovala k tomuto startu velikou pozornost veřejnosti i médií. Aby přilákala ke kosmonautice více mladých lidí, vyhlásila NASA v roce 1984 ambiciózní program „Učitel v kosmu“. Z celých Spojených států se do konkurzu přihlásilo více než 11 tisíc učitelů. V několikakolovém výběru zvítězila středoškolská učitelka sociálních věd a americké historie Christa McAuliffová. A právě tyto předměty měla předposlední den letu přednášet živě přímo z oběžné dráhy desetitisícům studentů po celých Spojených státech amerických. Studenti z její třídy a její rodiče byli osobně přítomni v Kennedyho kosmickém středisku i naplnění jejího životního snu – startu do vesmíru.
Několikrát odkládaný start raketoplánu Challenger se nakonec uskutečnil 28. ledna 1986 krátce před polednem místního času i přes protesty části odborníků, kteří se obávali - a dnes již víme, že oprávněně - následků nočního mrazu na některé díly raketoplánu.
V sedmdesáté vteřině letu se Challenger se sedmičlennou posádkou na palubě nacházel již ve výšce přes 14 kilometrů a pohyboval se rychlostí téměř 2 000 km za hodinu. V následujícím okamžiku se raketoplán proměnil v ohnivou kouli…
Následné vyšetřování prokázalo, že došlo k přepálení spodního úchytu pravého pomocného motoru na tuhé palivo SRB, který prorazil v dalším zlomku sekundy obal hlavní nádrže raketoplánu a poškodil uvnitř umístěné nádrže na tekutý kyslík a tekutý vodík. Veliké množství těchto výbušných plynů se uvolnilo do okolí stroje a explodovalo.
I když při explozi nejspíše nedošlo k úplnému zničení konstrukce přetlakové kabiny, neměl nikdo z posádky šanci na přežití – někteří z astronautů zemřeli pravděpodobně ihned po výbuchu, ostatní po necelých třech minutách při dopadu trosek kabiny na mořskou hladinu. Až více než po měsíci, 7. března 1986, byly na mořském dnu nalezeny zbytky kabiny s pozůstatky všech členů posádky. NASA nikdy neodtajnila záznamy, které by upřesnily okamžik a příčinu smrti jednotlivých členů posádky.
Jako primární příčina havárie bylo nezávislou vyšetřovací komisí - jmenovanou presidentem USA, ve které zasedal i Neil Armstrong - shledáno proražení hlavní kyslíko-vodíkové nádrže špicí utrženého pravého motoru na pevné pohonné látky SRB a následující výbuch směsi hořlavých plynů v okolí stroje. Kabina sama zůstala neporušena až do okamžiku dopadu na vodní hladinu.
Vyšetřování odhalilo obláček černého kouře vycházející už před vlastním startem raketoplánu (těsně po zapálení motorů SRB) ze spodního segmentu pravého motoru SRB zhruba v místě jeho připevnění k hlavní nádrži raketoplánu. V tomto místě došlo k prohoření těsnících pryžových kroužků, spojujících jednotlivé segmenty motoru. A právě plamen vycházející z tohoto poškozeného místa přepálil spodní závěs motoru SRB, ten se vychýlil ze své pozice a prorazil hlavní nádrž plnou kapalného kyslíku a vodíku. Stalo se tak přesně 72,141 sekundy po startu.
Po havárii raketoplánu Challenger došlo na více než dva a půl roku k zastavení dalších letů. Na raketoplánech bylo provedeno více než 400 změn, na startovacím komplexu přes 100. Pomocný motor na tuhá paliva SRB, hlavní viník tragédie, doznal 155 různých změn a vylepšení. Teprve potom mohl odstartovat 28. září 1988 raketoplán Discovery.
Před prezidentskou vyšetřovací komisí vypovídal v roce 1986 i jeden z nejslavnějších a nejzkušenějších amerických astronautů – účastník šesti kosmických výprav John Young. Ten mimo jiné prohlásil: „Můžeme udělat mnoho vylepšení. Ale jednou se tady stejně zase sejdeme a budeme vyšetřovat další havárii raketoplánu.“ Jeho slova se tragicky naplnila sedmnáct roků a čtyři dny po havárii Challengeru, v sobotu 1. února 2003, kdy Amerika přišla o svůj druhý raketoplán–Columbii a o dalších sedm astronautů.
