Kaštani naboardovaní, odcucnout choboty!
Kdo netouží po dálkách, vzdálených obzorech a aspoň jednou za život vidět něco neobvyklého, měl by si nechat zjistit diagnózu v ústavu v Bohnicích. Zvlášť člověk ochořelý leteckou nemocí, jehož dávným snem bylo řídit dopravní letoun, letící po opravdu daleké letové cestě do exotické destinace.
Mně se splnil jeden z leteckých snů, podívat se na opravdu dalekou cestu — díky jedné nenápadné schůzce s lidmi ze společnosti Travel Service. Udělal jsem jim malé školení a na oplátku mi nabídli příležitost svézt se s jejich posádkou do zemí, kam bych se asi jinak nikdy nepodíval — do Keni a na ostrov Zanzibar v Tanzanii.
Mým zájmem bylo pozorovat počasí podél jednotlivých podnebných pásem přes čtvrtinu Země, uvidět rovníkovou brázdu nízkého tlaku, tedy spíše její počasí, což se perfektně povedlo.
Celá cesta zabrala asi 26 hodin, přičemž tento čas prosedět takřka nonstop v kokpitu Boeingu 737 bylo, věřte mi, až na hranici únosnosti.
Ulétli jsme celkem zhruba 14 tisíc kilometrů a po návratu do Prahy jsem nenáviděl létání a miloval Afriku.
V sobotu 6. února letošního roku jsem kolem osmé večer, za úplné tmy a v závějích sněhu, dorazil do budovy Travel Service na letišti v Praze-Ruzyni a vyčkal zde na posádku. V kanceláři jejich letové přípravy mi kluci „flajťáci“ nabídli kafe a starali se o mne jako o vlastního. Žasl jsem, jak ve dvou lidech zvládají neustálé přesuny letadel na jednotlivé linky a organizaci svého provozu.
Časem se objevil kapitán Vlk, velitel prvního úseku našeho letu vedoucího do egyptské Hurghady, kde se mělo dotankovat palivo a pokračovat v krasojízdě na jih. Potřásli jsme si rukama a po krátkém rozhovoru jsem se odebral k posádce, která se v sousední místnosti připravovala na dlouhý let.
Později nás mikrobus odvezl na plochu letiště a po bohužel nezbytném „prošmatání“ strážci našeho bezpečí jsme odjeli k letadlu. Proběhly obvyklé procedury, od předletové prohlídky, převzetí letounu, boardování kaštanů až po zavření dveří a odcucnutí chobotu. Vytlačili nás od gejtu, piloti nahodili větrníky pod křídly a zakrátko jsme pojížděli podél řad zelených a modrých světel na noční pojížděčce na práh dráhy 06.
Takovouhle zimu nepamatujeme, přes den jen kolem 20!
Bylo tak kolem desáté večer, plocha letiště byla různě pokryta zmrazky, všude hromady sněhu a teplota nějakých -6 °C. Těšil jsem se na těch 30 °C, které uváděly METARy z keňské Mombasy i ze Zanzibaru po celý dnešní den.
Najeli jsme na dráhu a ihned dostali povolení prásknout bičem a „ať se práší za kočárem!“ Panebože, zase ten nepopsatelný pocit vzrušení, když se letadlo odrazí od nulového bodu a akceleruje po dráze! Vtlačen do opěradla sledoval jsem ubíhající středovou čáru, osvětlenou silnými reflektory letadla a periferním viděním registroval, jak se kolem mihla světla nádražních budov letiště a zmizela v temnotě za námi.
Letadlo se dostalo do potřebného rauše, aby jej řídící pilot zvedl z dráhy. Světla reflektorů se vrhla šikmo nahoru do mraků, jako by je chtěla proděravět, a za zády byla cítit ta známá ohromná síla obou turbín, která nás vyháněla nad oblaky. Napravo ubíhaly milióny pražských světýlek do hlubin noci, a bylo vidět tak dobře, že by se dalo pohodlně navigovat.
Pravou zatáčkou jsme se dostali skrze sporadickou oblačnost a naše další trasa zamířila na jihovýchod, nad Balkán, Středozemní moře, Egypt a jeho pouštní město Hurghadu. Nad celým Balkánem se rozprostírala tlaková níže, nad Řeckem dokonce s bouřkami, jejichž blesky jsme i z velké dálky pozorovali.
Kapitán Vlk, který kdysi létal jako zalétávací pilot v Letu Kunovice, vyprávěl neuvěřitelné zážitky, které zažil na Turboletech i jiných letounech, cesta proto dobře ubíhala. Nad ránem jsme se dostali nad Egypt, na který jsem zíral v úžasu. Noční svítící Káhira se ukazovala myriádami světel; tak obrovské město jsem si fakt nedokázal představit.
Jako světelný had se vlekly další tisíce světýlek podél nilského údolí. Nad tím vším čisté černé nebe s hvězdami a měsícem, naprostá nádhera. Hvězdy byly vidět i nízko nad obzorem, ani se nedivím, že taková scenérie může vést ke zmatení mysli pilotů a naprosté dezorientaci o poloze letadla.
Po chvíli jsme začali klesat a kolem třetí ráno našeho času jsme sedli v Hurghadě. Cestující museli vystoupit a byli odvezeni kamsi do haly, jelikož plnění letadla palivem bez požární asistence je s cestujícími na palubě zakázané. Vyšel jsem si z letadla ven, abych se protáhl, a byl překvapen studeným větrem, který tu vál. Egypťani nadávali, že takhle studenou zimu tu nepamatují. Přes den sotva 20 °C, spíš ale jen kolem patnácti, a v noci skoro nula. Zlobili se i rekreanti, že se ani nedalo koupat v chladném moři.
Obešel jsem letadlo, ale byla mi tu zima a jen jsem se chtěl projít po egyptské půdě. Po letišti se pohybovalo pár letadel z Evropy, převážně charterů. Brzy jsme měli natankováno a mohli jsme vzít na palubu cesťáky a pokračovat.
Původní posádka tu vystoupila; přibereme ji později na cestě zpět. Přišli tři noví piloti, tvořící zdvojenou posádku. Představili jsme se, potřásli si rukama a opět cestovali spolu v kokpitu. Druhý kapitán šel podřimovat na sedadlo do kajuty cestujících a já se opět uvelebil na jump-seatu, osvěžen chladným vzduchem z pouští. Za pár minut jsme už brázdili vzdušný oceán a stoupali jižním směrem nad Núbijskou poušť.
Na sever… a na jih!
Kolem půl páté našeho času začalo na východě svítat a nebe se barvilo do oranžového, červeného a žlutého pruhu. Vznášeli jsme se v letové hladině 350, ale v těchto zeměpisných šířkách jsme letěli ještě hluboko pod tropopauzou. Zato tady foukal vítr kolmo zprava o rychlosti až 140 uzlů, takže jsme v praxi mohli sledovat subtropický jet-stream, který je tady velice výrazný a takřka stálý.
Někde v oblasti hranice mezi Egyptem a Súdánem vyšlo slunce. Dole pod námi se zaleskl Nil, táhnoucí se klikatě do modravého oparu a mizící v něm. Poušť pod námi zatím nebyla ještě zřetelně vidět, měla šedivou barvu a kolem řeky byl vidět tmavý pás vegetace. Na jihovýchodě se objevily ploché kupovité oblaky a daleko na jihu také cirry, předzvěst oblačnosti intertropické zóny konvergence.
Sledovali jsme linii Nilu, který se klikatil takřka přesně podél naší trati letu. Z této výšky vypadal jako Sázava, až jsem se chtěl pilotů zeptat, jestli náhodou nezakufrovali a nekroužíme někde nad středními Čechami. V skrytu duše jsem však sdílel nadšení z toho, že aspoň jednou v životě vidím na vlastní oči tuhle řeku, poušť, tenhle kus světa. Nad hlavou jsem viděl displej s údaji o zeměpisné poloze. Pořád jsme byli kolem 20° severní šířky, takže k rovníku to ještě chvíli potrvá.
Mezitím slunce vystoupalo po obloze tak, že už nám nesvítilo zboku do kabiny a neoslňovalo nás. Byli jsme nad Súdánem, a teprve tady si člověk uvědomí, jak je to obrovská země — od severní k jižní hranici měří Súdán přibližně tolik, jako je vzdálenost mezi norským Oslem a jižní Itálií. Letadlo přes tuhle zemi letí několik hodin.
Přeletěli jsme hlavní město Chartúm a pokračovali nad oblačnými poli dále k jihu. Boční jet-stream už značně polevil, foukal tu jihozápadní vítr o rychlosti do 50 uzlů. Oblačnosti pod námi přibývalo, jak jsme se blížili k rovníku, před námi v dálce prorůstala první věžovitá oblaka do naší výšky, ale brzy se rozpadala na neucelené kusy.
Chvilku jsme letěli nad Etiopií, ale pak naše trasa ještě na chvíli protínala zase Súdán. Dírami mezi oblačností se dal pozorovat zemský povrch. Kapitán mne ujistil, že přechod mezi pouštěmi a rovníkovými pralesy je náhlý. Zatím jsem pozoroval spíš pouštní krajinu, ale občas tam byla vidět i step a nějaká vegetace. Systematicky se pozorovat moc nedalo, protože oblačnosti bylo dost.
(Po návratu domů mne dost pobavila matka, která se zajímala, jestli jsme viděli stáda slonů, žiraf, hrochů či antilop, nebo tak něco. Musel jsem jí vysvětlit, že jsme s Boeingem nejezdili safari, ale letěli vzduchem deset kilometrů nad Afrikou a dívali se dolů na mraky.)
Konečně jsme byli nad Keňou. Pod námi se v mezerách v oblacích střídaly obrazy pouštní, stepní i tropické, převážně hornaté, krajiny. Po levé straně se objevilo veliké jezero Turkana, které vypadá skoro jako moře. Vpravo pak bylo známé Viktoriino jezero, ale kvůli oblačnosti jsme jej neviděli.
Sledoval jsem displej nad hlavou a viděl, jak se přibližujeme k rovníku. Letušky si vyžádaly od pilotů informaci o přeletu této nejdelší rovnoběžky, aby mohly cestujícím rozlít šampaňské při příležitosti přeletu na jinou polokouli. Zmocnilo se mne také vzrušení, jako bychom už dorazili na oběžnou dráhu Měsíce a chystali se tam přistát.
Na jižní polokouli jsem doposud ještě nikdy nebyl! Bude tam opačně působící horizontální složka Coriolisovy síly, lidi budou chodit pozadu, slunce vycházet na západě a cenovky budou mít znaménko mínus?
Druhý pilot oznámil stevardkám, že kýžený okamžik O se blíží a že mohou „bouchnout šáňo.“ Sledoval jsem přelet rovníku s rozbušeným srdcem, ačkoliv později po zklidnění jsem konstatoval, že se vlastně krom prohození písmenek na zeměpisném displeji nestalo vůbec nic. Pilotům to bylo jedno, ti studovali Jeppesen a přiblížení v Mombase, na kterou jsme se už docela těšili. Měli jsme za sebou šestihodinový let z Hurghady a už by to chtělo trochu změnu.
„Give way to cormorant on the taxiway!“
Rovníkové bouřkové oblaky se teprve rodily v dopoledním slunci. Přeletěli jsme nejvyšší horu Keni, Mt. Kenya, což je slušná pětitisícovka. Bohužel kvůli oblačnosti nebyla vidět. Zato se brzy po pravé straně ukázala vůbec nejvyšší hora Afriky, Kilimandžáro. Prorůstalo oblačností a byl vidět jeho zasněžený plochý vrchol. Hora je na území Tanzanie, ale v těsné blízkosti hranice s Keňou. Z okolních letišť sem míří početné letecké linky, vozící turisty do zdejšího národního parku.
Docela mne zamrzelo, že nevyšel původní plán, kdy jsme měli zůstat s posádkou v Mombase asi 10 dní a vrátit se dalším letadlem, protože nepochybuji o tom, že bychom se ke Kilimandžáru vypravili. Třeba bych uviděl i ta stáda slonů nebo antilop, a navíc je Kilimandžáro známé tím, že při výstupu na vrchol prochází cestovatel všemi typy krajin, od tropické až po arktickou. Vrchol hory je trvale pokryt sněhem.
Letadlo se pohnulo a začalo klesat. Po čase jsme vklouzli do oblačné peřiny a proklesali dolů pod oblaka. Objevila se keňská krajina a zálivy Indického oceánu. V jednom takovém zálivu byly vidět velké nákladní zaoceánské lodě a za zálivem na náhorní plošině potom letiště v Mombase. Město samotné vypadá jako jeden velký shluk domků s plechovými střechami, mezi domy je buď hlína nebo palmy.
Piloti usadili letadlo na ILS dráhy 03, ovšem poměrně silný boční vítr snášel letadlo rychle stranou. Už v nízké výšce jsme přeletěli přístav Reitz, za nímž se zvedal terén na náhorní plošinu s letištěm. Takovou krajinu při přiblížení jsem ještě neviděl! Vpravo poněkud dále byly modré vody Indického oceánu, nalevo zase vysoké hory vnitrozemí.
Přistáli jsme a při pojíždění vyplašili obrovského černého ptáka, který vypadal jako čáp nebo kormorán a procházel se po pojížděcí dráze (možná taky pojížděl, nevím). Těsně předtím, než jsme k němu dojeli, roztáhl křídla a majestátně si odletěl. Bez povolení!
|
Druhou část článku si přečtěte ZDE. |
