|
|
Zmínil jsem se v článku minulém, že instruktorům začínají galeje. Myslím to obrazně, kdyby nechtěli, tak to nedělají, ale je to opravdu náročné. Zásahy žákovi do řízení musí být
z metodického hlediska, co nejpozdější a co nejpřesnější, jinak se nic nenaučí.
A to vyžaduje opravdu intenzivní bdělost.
Těchto letů je potřeba provést poměrně hodně, aby žáci vyzkoušeli různá počasí, různou intenzitu bočních větrů, vylučování snosu v jednotlivých fázích, správné odhady výšky a polohy příslušných
okruhových zatáček, výšku vyrovnání a … . Každý let po okruhu, kterým v dalším životě drtivá většina letů končí je malá alchymie.
Pomůže zkušenost, škodí dlouhé přestávky v létání.
Škodí a prodražují výcvik.
Osnova pamatuje též na přelétanost, stav, kdy to průměrnému člověku už nebere a omezuje počet výcvikových letů za den na 10.
Když průměrný navijákový okruh trvá 4
minuty, je to tedy maximálně 40 minut možného výcviku za den. Komu se to zdá málo, ať to zkusí. Omezení počtu vzletů však neplatí pro instruktory. Předpokládá se, že už mají dost
vyvinuté strachové buňky a trochu soudnosti. Další je jen na nich. Navijákové létání se odehrává v poměrně malých výškách a bez motoru je přece jenom někdy stresující. Pro letadlo
blaníkovitého typu je taky značným zatížením konstrukce. Ještě že ho tak dobře vymysleli a vyrobili.
|
|
Když instruktor usoudí, že to žák již trochu umí, zvláštní je, že první pocity žáka, který si po deseti okruzích myslí, že už je to to pravé, zpravidla instruktor nesdílí. Počet potřebných letů je výrazně individuální. Na předepsaném minimálním počtu se však během mé zkušenosti pohybovali pouze motoroví piloti s praxí na motorových letounech. Začínající letec, i ten nejnadanější potřebuje mnohem více.
Úspěch záleží rovněž na počtu přítomných letuchtivých adeptů. Je-li družstvo početně silné a instruktorů málo, k těm galejím se zase vracím. Optimální stav, aby výcvik pokračoval kupředu je 10 - 12 lidí na dva Blaníky se dvěma instruktory. Během hodiny se tak dá v klidu provést 10 – 12 startů, což může být za letový den tak 80 – 100 celkem, každý si dá své maximum a na jednoho instruktora vyjde maximálně 50 vzletů a přistání. I to je ale poměrně dost.
Jednoho dne se to naučí každý.
Nastává čas úloh, které jsou vesměs oblíbené, ale spíše mezi žactvem. Cílem úlohy páté jsou opravy vadných přistání, cílem úlohy šesté pak nácvik mimořádných situací a jejich nejvhodnější řešení. Co se týče těch oprav, to je i pro instruktory zajímavé, protože na nich je, jak to přistání žákovi pokazí. Tím, že to sami dělají, jsou v mírném náskoku pro potřebné zákroky a postupy. A mohou dělat chytré.
|
|
U těch mimořádek to už je trochu jinak. Nacvičuje se přerušení tahu navijáku v různých výškách, svíjení visícího lana, situace, kdy nelze otevřít nebo zase zavřít brzdící klapky. Aby vše probíhalo správně, je nezbytná včasná a přesná komunikace mezi žákem a učitelem. Instruktor musí vědět, jak se pro řešení situace žák rozhodl a co míní provádět. Ten to musí oznámit. Jinak dochází ke kuriózním situacím. Oba v kabině mohou totiž ten nejsprávnější a nejbezpečnější manévr vidět trochu jinak. Situace, kdy žák po přerušení tahu lana vypne, potlačí, rozhoduje se a rozhodne se, že přistane proti směru vzletu může instruktor pokládat za váhání a mrhání časem, který bude chybět aby se vešli ještě před sebe. Komunikace, stejně jako vždycky potom je zcela nezbytná!
Mám kamaráda, instruktora, který v jednom období svého leteckého života neměl mnoho času se létání věnovat. Když občas na letiště zašel, půjčovali jsme mu naše žáky, aby si taky trochu zalétal. Pro žáky to bylo vítané zpestření, pro nás možnost relaxace.
Jednou jsem byl svědkem poletového rozboru, který probíhal asi takto:
Žák: „Co si mám napsat do připomínek ?"
Instr.: „Ukaž, co tam máš napsáno nejčastěji?"
Žák: „Kolísá rychlost, náklon a kulička."
Instr.: „Tak to tam nepiš, víš co, napiš tam, že to ještě není ono …"
Odlétáním uvedených úloh se vrací univerzální osnova opět k aerovlekům.
Náplní posledního cvičení před přezkoušením na první samostatný let je nácvik vzletu aerovlekem, sestupů ve vleku, vývrtek, vývrtek do zatáčky, opět pádů, ostrých zatáček, zatáček podle kompasu a skluzů. Obsah uvedené úlohy je shodně předepsán pro každé pozdější letové přezkoušení a jde o úlohu oblíbenou a zajímavou. Cílem už není seznámení s uvedenými prvky ale jejich provádění pod dohledem instruktora a především správné vybrání s co nejmenší ztrátou letové výšky.
Jde o lety dlouhé, když je termika ještě prodloužené o nastoupání mezi jednotlivými prvky, žáky oblíbené a zajímavé. Zpravidla se ukazuje, že největším problémem je naučit se říditaerovlek a uhlídat polohu větroně v prostoru tak, aby se ještě mohl vrátit na mateřské letiště. Po jejím zvládnutí čeká letuchtivé adepty přezkoušení na první sólo, ale o tom příště.
