Je tomu rok a půl, kdy jsem jednoho dne ráno přijel na letiště. Zvolil jem si trať LKTA-LKJI-LKZB-LKTA s tím, že pokud počasí nebude dle představ, poletím jen Jihlavu s návratem.
Přichystal jsem si veškeré věci, do mapy nakreslil trať, naťukal ji do GPS a než jsem se nadál, byl jsem na startu. Vzhledem k určitým průtahům jsem se do vzduchu dostal kolem půl jedné. Vytočil jsem si dva stoupáky nad letištěm a s ručičkou vária ukazující +2,5m/s jsem protnul startovní pásku. Nalétl jsem řadu kumulů táhnoucích se od Chýnova ke kameni a letěl těsně pod základnami. Když ale řada skončila, viděl jsem další mraky až u Pelhřimova.
Mraky se začaly rozpouštět
Zvažoval jsem návrat domů, ale měl jsem ještě dost výšky, a tak jsem se rozhodl popoletět dál. Tento krok se vyplatil, cca 3km za Pacovem jsem našel stabilní dvoumetr a ten vytočil až do základny jemné chmurky, která se nade mnou udělala. Klouzal jsem až nad Pelhřimov, kde jsem opět dvoumetrem dobral výšku. Nerozvážně jsem ale zvolil cestu přímo do Jihlavy. Za Pelhřimovem je totiž hřeben táhnoucí se jižně od kurzu a na jeho závětrné straně to dost padalo. Ztratil jsem hodně výšky, ale podařilo se mi na hřeben doletět a na jeho jižních svazích dobrat trochu výšky. Jihlavu jsem otočil 1200m nad zemí a rozhodl se pro variantu návratu do Tábora.
Severně od Jihlavy se vytvářela dlouhou dobu plochá oblačnost, zatímco všude okolo se mraky začaly vytrácet. Když jsem se už na půl cesty k nim chtěl otočit a přistát v Jihlavě, našel jsem půlmetřík, na kterém jsem „vydudlal“ pár stovek metrů, což mě povzbudilo pokračovat dál. Když jsem ale k mrakům dorazil, nepodařilo se mi najít žádný stoupák, mraky se už začaly rozpouštět. Po několika marných pokusech jsem se ocitl nad Humpolcem 500m nad zemí.
Tvrdé přistání na louce
Dole pode mnou sekly kombajny obilí zrovna tak nešťastně, že se na pole nedalo přistát. Popoletěl jsem k obci Jiřice, kde jsem našel proužek louky. Začínala dvěma skupinami bříz a potůčkem. Vytáhl jsem podvozek a udělal výhledovou zatáčku. Na finále jsem byl trošku delší, a tak jsem hodně brzdil. Měl jsem v plánu těsně za břízami větroň potopit k zemi a co nejdříve se dotknout země, protože plocha nebyla moc dlouhá. Poslední dvě vteřiny před přeletem bříz si nepamatuju. Vím jen, že v jedné chvíli jsem si říkal, že to vychází v pohodě a v následujícím okamžiku už jsem viděl křídlo neodvratně se zakusující do stromu. Čas jako by se zpomalil, pamatuji si ten zvuk, když praskla náběžka. Najednou se celý svět začal strašně rychle otáčet. Hned na to přišla ukrutná rána a potom... jen zpěv ptáků do mrtvolného ticha. Kabina uletěla a já seděl uprostřed třísek a ovíval mě jemný vánek.
Nejdřív jsem myslel, že se mi to všechno jen zdálo a že jsem v pořádku přistál na poli, ale pohled na pravé křídlo byl výmluvný – od křidélek dál z něj trčel jen hlavní nosník. Odpoutal jsem se a v šoku vylez ven. To, co mě čekalo bylo ještě horší než křídlo, trup byl těsně za křídlem zlomený o 30 stupňů a u směrovky o dalších třicet stupňů na opačnou stranu. Výškovka odlétla a ležela vedle křídla. Od stromů vzdálených dobrých 15 metrů byl vidět pruh trosek, ležela tam i kabina, později jsem tam našel i sluneční brýle. Polil mě studený pot, sedl jsem si do trávy a chvíli jen tupě hleděl do země, potom se mi z očí spustil proud slz, který už nešel zastavit.
Seděl jsem tam na louce a křičel do dálky, jako by tam někde byl ten, kdo to způsobil. Věděl jsem však, že křičím nesprávným směrem.
Přijela pomoc
Najednou se odněkud zjevil jakýsi postarší pán na babetě. Zeptal se mě, jestli mi nic není. Říkal, že seděl někde na posedu a odtud to celé sledoval. Uvědomil jsem si, že mi opravdu nic není, bolel mě akorát jazyk, který jsem si překousl při nárazu do země. Trošku jsem se ze šoku probral a přemýšlel, co udělat. První myšlenka byla, že uteču, ale došlo mi, že to je hodně blbej nápad. Zavolal jsem na letiště. Veronika Krejčová, která telefon zvedla nejdřív musela zastavit vodopád mých slov o tom, jak je letadlo poškozené a jak je mi to strašně líto. Řekla mi, ať v první řadě zavolám policii. O pár okamžiků se strhl řetězec událostí, který jsem už vnímal jen okrajově. Příjezd policie, dechová zkouška, spousta telefonátů z letiště, kde se to stalo a jestli jsem v pohodě.
Pochopil jsem, jaké jsem měl štěstí
Zavolal jsem domů, mamka nejdřív vůbec nechápala, co jí to povídám, potom jsem slyšel v telefonu jen pláč... Nejhorší ze všeho bylo to, že mezi nehodou a příjezdem party z letiště a inspektora Kince uběhly cca 4 hodiny, během nichž jsem seděl u Vosy a o všem přemýšlel. Chvilky úlevného tupého čumění do země střídaly návaly viny a lítosti. Náhle se na ploše zjevil inspektor Kinc. Jeho neotřelý přístup mi hodně pomohl. Pochopil jsem, jak strašné štěstí jsem vlastně měl. Podávajíc tužku, pásmo a papír řekl: “Když sis to rozbil, tak mi to tady přeměříš a nakreslíš situační plánek”. Pouhý pohled na trosky mu stačil, aby si vše do detailu představil.”To musela být otočka o 360 stupňů naplocho, ne?”. Tiše jsem přikývl. „To buď rád, že tu teď stojíš, z devadesáti procent takovýhle nehody končí souvratovou zatáčkou rovnou do země“. Běhal mi mráz po zádech. Když přijeli s tranďákem z letiště, sevřel se mi žaludek při pomyšlení, co jim asi řeknu. Nebylo třeba nic vysvětlovat, a tak jsem radši mlčel.
Tímto chci všem z AK Tábor poděkovat za to, že mě v těchto chvílích podrželi. Po asi dvou hodinách ohledávání trosek jsme mohli Vosu naložit do transporťáku. Cestou domů mi zatuhly svaly na zádech a krku, byl to asi šok z toho nárazu. V Táboře jsem si hned došel k doktorovi a ten mi dal na týden límec. Kromě pokousaného jazyka to bylo jediné zranění, které jsem při nehodě utrpěl.
Vyšetřování a následky nehody
To horší mě ale teprve čekalo: vyšetřování, pojišťovna i úhrada spoluúčasti, to vše se táhlo až do hluboké zimy. Měl jsem s sebou veškeré dokumenty potřebné pro let, počasí i letadlo k němu bylo též způsobilé, alkohol v krvi jsem také neměl, jediným nedostatkem byla nenarýsovaná čára na mapě, kterou jsem s sebou měl. Z toho vyplívající trest zněl přezkušovací let s instruktorem.
Sám za sebe chci říct, že k přípravě na let jsem přistupoval a přistupuji co nejzodpovědněji, co jsem ale zodpovědně ten den nezvážil, bylo počasí. Nesprávně jsem si myslel, že budou lepší podmínky až doletím nad Vysočinu. To započalo řetězec událostí a chyb, které mě dovedly až na to osudné pole. Zvažoval jsem, jestli v létání pokračovat, bál jsem se, abych nezačal zmatkovat a podobnou fatální chybu v budoucnu neopakoval.
K plachtění jsem se vrátil
Fakt, že jsem několik měsíců neseděl v letadle mi návrat do vzduchu neulehčil. Plachtění mi ale začalo chybět, a tak jsem v zimě absolvoval přezkoušení a několik letů s instruktorem. Přišlo jaro a rozlétávací lety, kterých jsem měl docela dost. Pilotáž jsem nezapomněl a postupem času se vrátila jistota. Co ale nezmizelo a možná nikdy nezmizí, je zvláštní úzkost, když jsem nízko nad zemí. Není to paralyzující strach, ale taková intenzivní obezřetnost, každopádně nejde o nic příjemného.
