Na samém počátku plánování mé dovolené v roce 2008 byl můj vztah k bezmotorovému létání a horám; přesněji řečeno, chuť vidět zasněžené alpské velikány shora a důvěrněji než z okénka dopravního letadla. O pět měsíců později jsem se toulal s rodinou po nádherných horách v okolí čtyřtisícovky Piz Bernina v Horním Engadinu a těšil se na den D, kdy jsem měl domluvený vyhlídkový let na letišti Engadin Airport u obce Samedan.
Engadin Airport
Veřejné letiště Engadin Airport leží ve švýcarském kantonu Graubünden, zhruba 10 km SV od známého střediska St.Moritz, v nadmořské výšce 1707 m. Sídlí zde několik leteckých společností, zabývajících se především charterovými lety pro potřeby místní komunity a zajišťujících dopravní obslužnost nepřístupných lokalit v okolí; čilou činnost vyvíjí i místní plachtařský klub Club da Svuol a Vela Muottas a tak se zde potkávají nejmodernější business jety, vrtulová letadla, vrtulníky i nejmodernější větroně. K charakteristickým rysům letiště patří stálé počasí s deklarovanými 322 slunečními dny ročně, těsná blízkost vrcholů s převýšením 800 – 1500 m nad letištěm a poloha v místě, kde se spojují údolí Val Bernina a Horní Engadin, což znamená existenci horských hřebenů ve více směrech a tedy možnost svahového létání při různých směrech větru. Využívá se zde jak svahové létání, tak létání v termice a ve vlně; startuje se prakticky výhradně pomocí navijáku.
Před letem
Po příchodu na letiště se hlásím u pana Maxe Lamma, který bude mým pilotem a při předletové instruktáži registruji prvá specifika. Bílý krasavec DuoDiscus HB 3772 je povinně vybaven akustickým variometrem a indikací možné kolize. Protikolizní varování si vyžaduje nejen existence lan místních lanovek, ale i velmi špatná viditelnost bílých větroňů proti čás-tečně zasněženým skalnatým svahům. Navijákový provoz oproti naším zvyklostem zajišťuje opravdové minimum osob – pouze navijákař a pomocník u křídla; veškerá komunikace s navijákem, kontrola vypnutí lana atd. se děje pouze pomocí rádia.
Stoupáme
Na obloze jsou zbytky vysoké oblačnosti po rozpadu fronty, vítr 3-5 m/sec ve směru od JZ a dohlednost 20-25 km. Domlouvám si trasu letu a jeho délku (to vše je zde s větroněm reálné!) a po usazení v kabině se již plně věnuji vychutnání nadcházejícího letu. Pomocník zapíná lano na spodní závěs, pilot si vyžaduje svolení ke startu na věži a dává navijákaři pokyny k napínání lana. Po krátkém rozjezdu následuje relativně strmé stoupání a ve výšce 400 m vypínáme. Ostrá levá zatáčka, odhlášení na věži a již se přimykáme ke svahu Muottas Muragl, jehož vrchol je asi 350 metrů nad námi.
Po několika průletech nabíráme dostatečnou výšku pro přeskok k hřebenům, lemujícím údolí Val Bernina. Zde to začíná být zajímavé a já chápu úsměv pana Maxe Lamma, který se mě ptal, zda u nás létáme v horách, i nutnost akustického variometru. Svahujeme podél strmých skalnatých svahů v nadmořské výšce 2500 – 3000m a protože vítr nic moc, musíme tam, kde to nosí – tedy do těsné blízkosti skal. Přesto, že jsem unešen nádherou okolních hor, musím se stále přesvědčovat, že pilot si je vědom rozpětí DuoDiscuse a že tedy křídlem o skálu nezakopneme.
Stoupáme nad hřebeny hor
Turbulentní stoupání 6 m/sec se střídá s klesáním až 8 m/sec; je mi jasné, že odvrátit pohled od okolí letu kvůli kontrole variometru by mohlo mít fatální následky. Konečně jsme se dostali ke správnému úbočí. Vário řve a my rychlostí 8m/sec stoupáme nad hřebeny hor. Obzor se rozevírá, vystupují i vzdálenější horstva, já ztrácím představu o vzdálenostech a fotím jako o závod. Konečně v nadmořské výšce 3600 metrů se můžeme vydat ke kotli tvořenému velikány Piz Palü ( 3905 m ) a Piz Bernina ( 4049 m). Přelétáváme nad ledovcem Morteratsch, zbývající výšku dotáčíme v termice a konečne se dostáváme k cíli naší cesty, ke sněhovému hřebenu Biancograt na úbočí Piz Bernina. Snažím se všemi smysly vnímat jeho krásu a lituji, že vymezený čas nám velí k návratu.
Setkání s dravci
Údolím Val Roseg se vracíme zpět k Samedanu a vtom mě pilot upozorní, že mám štěstí. Dvěstě metrů pod námi využívá stejné stoupání jeden z orlosupů bradatých, kteří zde byli před deseti lety vysazeni. On je ve vzduchu doma a dává nám to patřičně najevo. Nádherný dravec s rozpětím křídel snad tři metry krouží ve stejném smyslu jako my, během několika otoček je na naší úrovni a v nevelké vzdálenosti nás míjí směrem vzhůru. Blížíme se okruhu letiště Engadin Airport a po ohlášení a dostáváme pokyn vyčkat ve vyčkávacím prostoru poblíž třetí zatáčky na přistání bizjetu. Ve vyčkávacím prostoru je očekávaná nulka a tak bez problémů teprve po pěti minutách jdeme na finále.Po přistání pomáhám odtlačit DuoDiscuse zpátky na start, děkuji pilotovi, loučím se a musím se na chvíli posadit, než se mi uklidní rozbouřený adrenalin.
Fantastický let
Co říci závěrem? Prožil jsem fantastický let, naprosto nesrovnatelný s tím, co znají letci v české kotlině. Krajina Horního Engadinu je nádherná a mít možnost vidět bílé alpské velikány z větroně je něco zcela vyjímečného. Každému, kdo někdy ochutnal knypl, mohu tento zážitek jen doporučit. Bližší informace lze nalézt na webových stránkách aeroklubu nebo letiště Engadin Airport.
Autem z Prahy do Samedanu je zhruba 720 km přes Innsbruck, stylově letadlem s možným mezipřistáním rovněž v Innsbrucku. Pro ty, kdo by si rádi zalétali v Engadinu vlastním větroněm, snad ještě upozornění, že letiště je pro bezmotorový provoz otevřeno pouze v létě a vyžaduje splnění řady dalších podmínek, daných specifickými rysy létání v Alpách. Tomu bych rád věnoval jiný článek.
