Na přelomu letošního července a srpna jsem měl možnost se přeškolit na větroň třídy WORLD, PW-5 Smyk. Kluzák celolaminátové konstrukce vyráběný v Polsku koupil Luděk Kluger.
Kluzák pro méně zkušené piloty
PW- 5 je zajímavá nejen svým vzhledem, ale i technickými parametry: rozpětí 13,44m, délka 6,22m, prázdná hmotnost 190kg a klouzavost 32 při 100 Km/hod. Tu klouzavost berte vážně, Míla Cink jí prý opravdu na MS v Rieti dosáhl. Vzhledově je to velice kontroverzní „létající předmět“. Mě osobně připadá zajímavá, ale oproti větroňům klasické koncepce jsou její křivky o poznání méně elegantní. Při detailnějším pohledu na technické řešení a zpracování jsem byl trošičku v rozpacích. Některé detaily (jako například lanko určující krajní polohu otevřeného překrytu kabiny, které se často zachytává za nožní řízení) mi připadají poněkud nedomyšlené, ale naopak několik věcí mi připadalo hodně chytře vyřešených – například systém rozebírání křídel, tedy hlavní a pomocný čep a čepy řízení. Vše je velice jednoduché a nic nejde prohodit, je vidět, že kluzák byl konstruován záměrně pro méně zkušené piloty.
Nakonec i samotná váha hlavních dílů je taková, že jsme při letním soustředění nechávali Smyka rozebírat holkám bez výčitek svědomí :). Polovina křídla váží něco málo přes 40kg, a tak je složení i rozložení otázkou několika minut. S transportem po zemi je to kvůli příďovému podvozku o něco složitější, pokud se jede např. za traktorem, tak je to v pohodě, ale pokud jej chceme otočit na místě, nezbývá než zatlačit na ocas. Díky malé váze to není nic náročného, je to ale poněkud nepraktické. PW-5 má hlavní podvozek, příďové kolo i ostruhu, pokud je prázdná, může stát jak na ostruze tak i na příďáku, můžeme si tedy „vybrat“ v jaké poloze, což se nám občas hodilo, když jsme jí měli v hangáru a museli hodně šetřit místem.
Zákeřná páka pro odhoz kabiny
Když jsem se do Smyka poprvé posadil, okamžitě mě zaujal pohodlný posaz a dobrý výhled. Knipl by možná mohl být trošku blíž tělu, pro piloty, kteří jsou zvyklí létat více vleže, ostatní ovládací prvky jsou přehledně a klasicky uspořádány (brzdící klapky společně s pákou brzdy kola a vyvážení vlevo, vypínač vlečného lana a nastavování nožního řízení veprostřed). Trošku zákeřně může působit umístnění páky pro odhoz kabiny. Je totiž přesně tam, kde je u Blaníka vypínač vlečného lana.
Při prvním vleku jsem při vypínání lana vymrštil ruku přesně tím směrem. Naštěstí jsem si včas vzpomněl a zatáhnul za tu správnou páčku :). Palubní deska je velká, přístroje snadno čitelné a klasicky uspořádané. Luďkova PW-5 má navíc i vestavěný logger/gps/vario/speed commander a já nevím co ještě, typ LX 5000. To činí přelet opravdovou lahůdkou bez problémů s navigací a přeletovými výočty. Pro napájení veškeré elektroniky slouží dvě gelové baterie, které mají své místo za sedačkou ve speciálních držácích. Na pravé straně kokpitu je tzv. husí krk s mikrofonem, tlačítko RDST je klasicky na kniplu. Za hlavou pilota je reproduktor, což je podle mě také jedna z nedomyšleností. Jelikož není v konstrukci žádný držák pro opěrku hlavy, řešili jsme pohodlí tím, že jsme si za hlavu dávali různé deky, potom jsme ale skoro neslyšeli rádio. Pedály se dají nastavit běžným způsobem, pod patou mají dokonce objímku, takže neujíždějí dozadu.
Tanec s vlečnou
Úkony před vzletem spočívají v podstatě jen v kontrole volnosti řízení, funkčnosti brzd a kontroly zapnutí lana. Start je oproti větroni s ostruhou specifický v tom, že se ze začátku tahá k sobě. Jak rychlost stoupá lehce odlehčíme příďové kolo a čekáme na moment, kdy je rychlost dostatečná k odlepení, to probíhá poměrně rychle, na reakci v podobě lehkého povolení tedy není moc času. Pokud je reakce moc vlažná, v mžiku jsme ve 3m a taháme vlečnou za ocas, pokud je moc prudká, hrozí přibití na zem.
Průběh vleku je poměrně bezproblémový, musíme ale počítat s tím, že lehký kluzák bude za vlečnou „tancovat“. Chce to občas i plné výchylky kormidel, není to ale nic, co by se nedalo zvládnout.
Při přetažení jako Vosa
V normálním letu jsou síly v řízení minimální, se zvyšující se rychlostí téměř nerostou. Pružinové vyvážení je dostatečně účinné a během letu využijeme sotva dva zoubky dopředu nebo dozadu. Smyk je velice obratný na křidélka, se směrovkou je to kvůli její malé ploše horší, nicméně rychlé ustředění do stoupáku nebo přechody ze zatáčky do zatáčky nedělají větší potíže. Při přetažení se chová podobně jako Vosa – začne se kývat kolem podélné osy, jak rychlost klesá, reakce na křidélka slábnou a hmota nakonec převezme moc nad aerodynamikou a kluzák se sesype po křídle.
Z tohoto režimu jej lze bez problémů vybrat. V zatáčce nemá snahu o pád do vývrtky, přejde pouze do spirály ze které vybíhá sám.S mojí váhou 78kg padal při rychlosti kolem 60Km/hod.
Na brzdách se nešetřilo
Nejlepší klouzák dosáhneme při rychlosti 100Km/hod, z praktických zkoušek jsme zjistili, že na této rychlosti hravě uklouzává Blaníka a oproti Vose ztrácí jen velmi málo. Na 120Km/hod už je vidět oproti Vose větší opadání, na 80Km/hod je opadání stejné. Celkově je na tom tak mezi Blaníkem a Vosou. Maximální rychlost je 150Km/hod v turbulenci, i na této rychlosti se ovladatelnost bezproblémová, pouze je potřeba si zvyknout na daleko větší účinnost směrovky. Přistání je bez problémů, brzdící klapky jsou předimenzované a na normální sestup je vysunujeme tak na polovinu. Plné brzdy přijdou na řadu až tak v 15m před podrovnáním. Dá se přistát na plácku o délce ani ne 150m, na zemi se díky absenci odpružení podvozku pěkně vydrncáme. Brzda kola je velmi účinná, což se zvláště v krajní nouzi velmi hodí.
Rozhodnutí určit jako monotyp světové třídy PW-5 beru jako přehmat, naše L-33 by se jistě vyjímala lépe, ale jako kluzák se mi jeho letové vlastnosti moc líbí, kombinuje lehkost s přiměřenými výkony. Je to sice oproti ostatním třídám „hračka“ , ale kdo si hraje, nezlobí :). Těším se na další sezónu a na to, až si s ní zase zaletím nějaký přelet či se jen povozím kolem Hosína. Závěrem bych chtěl poděkovat Luďku Klugerovi a celé místní partě za bezva letní soustředění.
