Letos jsem svou snahu o generování plachtařů napřel trošku jiným směrem. Jednak nová generace instruktorů, kteří vzešli z našich bývalých žáků, konečně aktivně nahrazuje přestárlé kolegy včetně mě. Zapojení čerstvých sil mě posunulo na místo toho druhého, který zaskočí, když přijde na někoho únava z poskakování na navijáku nebo pomůže s organizací čehosi, kdesi, třeba soustředění nebo odletí s nadějným adeptem úlohu 11 NAV v lepším případě dělá chytrého při dvojím přeletu v úloze 13 pokračovacího výcviku.. Musím konstatovat, že mi vlastně tato role vyhovuje a přijímám ji jako zákonitou. Přesto jsem si nenechal ujít návrat dvou bývalých kolegů k létání po více než dvaceti letech.
Objevili se nenadále v průběhu zimní teorie. Karel a Jirka Hned jsme zavzpomínali na staré slavné časy. Jejich zapojení do teorie bylo příjemným zpestřením a do praxe rovněž. Oba si obnovili kvalifikaci navijákaře a jejich zapojení, po generační obměně na letišti, proběhlo snad pro obě strany hladce. Létat začali v květnu a mě zajímalo, jak moc toho zapomněli. Vetřel jsem se tedy občas do kabiny na letík výcvikový a zjistil jsem, že vlastně odlétat celou osnovu od začátku je i po dvaceti letech přestávky vlastně formální záležitostí. No a poslední srpnový den Karel letěl podruhé v životě sólo na Blaníku. Jirku to čeká v nejbližších dnech.
Jeden problém se však vyřešit nepodařilo. Naše osnova stanoví, že v den přezkoušení smí žák odletět pod dohledem přezkušujícího pouze let samostatný jeden. My jsme s Karlem byli hotovi i s jeho druhým sólem v životě dlouho před polednem. Den byl mimořádně povedený počasím, dohledností i atmosférou. Čistě teoreticky mohl mít do večera odlétáno většinu samostatných letů, ale předpis je předpis.
Tak mě nějak napadlo napsat tento článek. Jsou závazné postupy aplikované způsobem tvůrčím a individuálním přijatelné ? Pak je prosím v rámci stanovených mantinelů umožněme. Vím, že teď přeháním, ale trošku mi to připomíná kolegy modeláře a jejich boj.. Jenže, u letectva byli přece jenom vždy lidé rozumní, tak jsem přesvědčen, že tudy cesta vede. Jak bych si to představoval?
Leteckého žáka pozná jeho instruktor většinou dokonale. Pokud žák nepřesvědčí, že umí, co má umět, že myslí, jak má myslet a dostatečně daleko před letadlem, nepustí ho nikdo na další úlohu. Svěřme tedy letovým instruktorům k jejich odpovědnosti i možnost určitých tvůrčích přístupů k individualitám. Kdybych tu možnost měl, cítil bych se mnohem platnějším členem té naší rodiny. Je jistě správné, že posoudit způsobilost letce k postupu na další úlohu nebo typ je svěřena těm, co jsou k tomu vycvičeni a mají stanovenou praxi. Nemohli by tedy mít i důvěru k posouzení, zda euforie z prvého sóla je stejná jako z druhého?
Část osnovy AKPL, která se týká přeškolování na jiné typy kluzáků to umožňuje. Tam má instruktor právo a povinnost rozhodnout, zda provede s přeškolovaným let kontrolní nebo zda si je jist, že to být nemusí. Rovněž o rozsahu přeškolovacích letů na příbuzných typech je možné částečně stanovený rozsah upravit. Tak s těmito úvahami, které sám asi nevyřeším, přikládám několik obrázků z druhého sóla kolegy Karla, který se jako dobrý holub vrátil.
Něco málo z Karlovy zpovědi:
No, k mé letecké kariéře: Podstatnou část života jsem žil v ose nějaké dráhy, takže pořád mi nad hlavou něco létalo. Nejprve Řepy, a pak Prosek. Odmala jsem k letadlům tak nějak vzhlížel. A tak jsem zašel do Letňan a přihlásil se. Tuším v roce 77. Přes zimu udělal teorii a pak 2 roky - ano dva - čekal na cosi, prý prověrky. Ale hlavním důvodem asi bylo, že v Letňanech se plachtařsky nelétalo. Dělalo se něco s dráhou a plachtaři byli na Sazený. Když se na jaře 80 vrátili, začala naše elementárka konečně létat. Já, Kremlp, Martinát, Kubín, Čvančara a Petřík. Instruktoři Skala a Neckář. Ten první rok jsem nevynechal jediný provoz a nalétal asi 5 hodin, takže žádná sláva. Ostatně za náčelníka Sodomky... jistě pamatuješ. Těsně před vojnou v 82` jsem stihnul udělat piloťák. Pak dva roky v Horažďovicích, to bylo kousek od Strakonic, kde jsem chodil na letiště. Občas jsem se tam svezl a mohl i oficiálně, měl jsem i povolení od armády, ale v Letňanech nebyli schopný mi za rok poslat potřebné papíry. Po vojně jsem začal pilovat termiku. Stříbrné "C" jsem odlétal na soustředění v Jihlavě v roce 86. V květnu 87 mi to svazarmovské organizované létání nějak doštvalo a tak jsem dolétal. Nějakou dobu jsem to vydržel. Pak přišel Jirka s nápadem skákat padákem. Po zlomenině nohy zůstalo jen u těch prvních seskocích. Pak dlouhá pauza ženění a tak... a na prahu nového tisíciletí opět nápad - paraglajd - Je to na rozdíl od svazarmu dosti svobodné létání. Občas pád na čumec, ale paráda. Ale letadlo je letadlo a tak tu máme ten návrat. I když na padák jsem úplně nezanevřel (přistání v korunách stromů nemůže být přeci důvodem). Na Blaníku mám nalétáno něco přes 80 hodin, žádná sláva, ale úplně jsem to zase nezapomněl. Teď pokukuji po těch "bílejch brusech" jako je třeba "vosa" který jsou teď přeci jen dostupnější než za svazarmu.
Karle díky a brzy ahoj při přeškolení na nějaký brousek.
