Ztrácím ostych a letím k němu blíže. Má hrozně dlouhý trup, na zadku má nějakou nepochopitelnou věc, a na ní teprve ocas. Nic neříká, hluk též žádný nevydává, jen si tak krouží. Vím, že mi neublíží, tak proto tu budu kroužit s ním. Cítím z jeho letu jakýsi klid, ale i trochu nervozity. Neumí moc létat, ovšem už aspoň to správné místo našel. Místo kde vzduch stoupá vzhůru, místo kde se nepracuje, kde se odpočívá. Létáme tu spolu a je nám fajn.
Jéjej…co jsem to přehlédl, on je v něm zas ten zvláštní tvor. S kamarády si o něm často povídáme. Většinou je uvězněn v nějaké krabici. Zdá se nám, že skoro bez krabic neumí žít. Bydlí v nich, pohybuje se v nich a vždy jen přes okno na nás hledí. Pokud ovšem je bez krabice, je nesvůj, pořád někam spěchá, pořád něco dělá… možná proto, aby zas nějakou krabici získal…jak jsem říkal, je zvláštní… ale létat jsem ho ještě neviděl… Tento jedinec si okamžitě získal můj obdiv. Liší se od všech ostatních, jemu podobných, tvorů. Dostal odvahu podobat se mě, i mým bratřím. Naučil se létat.
Už jsme spolu v černi mraku, obvykle tak vysoko nelétám, ale dnes jsem učinil vyjímku. Začíná mi být zima, proto na svého následovníka zamávám křídly a opustím jej. Naposledy se za ním ohlížím… také už letí jinam…pod další mrak… hodně štěstí mu přeji. Má se sice ještě dost co učit, ale můj obdiv si zasloužil. Ale to už si zas letím dál…já…já Pták Svobodný…
Zas jednou, po čase, sedím s kamarádem na větvi stromu a povídám mu o tom bílém ptáku. Vyslechl si mě, a pak povídá. Prý, že ti zavření v krabicích jsou lidé, ti prý po nás střílí, rozhání nás, nedají nám chvilku klidu. Ovšem ten s křídly, to byl prý pilot. To je úplně jiný druh. Ten když nás vidí kroužit nad polem, ten se zastaví a zasněně nás pozoruje. Je to člověk, který by se nám chtěl podobat. Proto si sestrojil vlastní krabičku, nazval jí letadlo a v něm se učí létat. Sice pořád mu to moc nejde, ale prý už dokáže létat o moc rychleji než my.
Měl jsem moc velké štěstí, že jsem prý narazil na „větroň“. Ten jediný létá jako my. Ostatní letadla dělají hrozný rámus, létají o moc rychleji. Ovšem o nich si prý myslí, že z letu téměř nic nemají, v té rychlosti a rachotu přeci nemohou vychutnat ten klid, který cítíme my. Dokonce je podezřívá z toho, že přenášejí ten spěch a ruch ze země, k nám do oblak, že nás brzo z nebes vyženou.
Toho jsem se polekal. S tím jsem, ale moc nesouhlasil, on však nerad diskutuje. Mávl křídly… a v tichosti mi uletěl… Na to jsem si řekl: „No což, půjdu si taky ještě zalítat, dokud to ještě jde, dokud je pod mraky ještě dost místa“ …mávl jsem křídly…a…letěl jsem…
