V rámci pilotního výcviku jsem jednou musela sledovat povinný film, v podstatě videoškolení. Byl neuvěřitelně dlouhý, nicméně působivý. Napřed se na obrazovce zjevil profesor Robinson (ano, ten, díky kterému je svět bohatší o všestranné malé vrtulníky) a vysvětloval jednotlivé záležitosti, kterým je potřeba se při létání s vrtulníky rozhodně vyhnout. Za každou teoretickou pasáží následovaly krátké videozáznamy zachycující případy, kdy se piloti do takových situací naopak dostali. Chvílemi to byla opravdu mrazivá podívaná. Třeba ten narozeninový let. Oslavenec dostal jako dárek let vrtulníkem. Pilot přistál na poli kousek od hloučku lidí, mezi nimiž byl i oslavenec. Toho naložil, vzlétl a v průběhu vzletu, kdy upřednostnil rychlost před výškou, tak, jak káže H/V diagram*, narazil do drátů elektrického vedení. Oba byli na místě mrtví. Chyba pilota. Jiný případ, pilot měl v rámci plnění pracovního úkolu přistát na místě, poblíž kterého se táhly dráty. Sledoval je a díky nim pozměnil přistávací manévr tak, aby se jim vyhnul. Poté, co narazil do jiných, které přehlédl, po dopadu uhořel. Opět chyba pilota. Vždycky je to chyba pilota. Já vím, člověk není stroj a při práci nízko nad terénem, kdy je soustředěný na to, aby udělal, co se po něm chce, se to prostě někdy stane a těžko by se našel někdo, kdo by jej za to přehlédnutí, při podmínkách, za nichž někdy musí pracovat, odsoudil. Jenže, to už mu může být srdečně jedno, když je mrtvý.
Nedávno jsem si četla zajímavý článek kalifornského pilota Jima Cheathama "The easiest accident to avoid". Cheatham je zemědělský pilot vrtulníku, v zápisníku má přes 18 500 (!) hodin, z nichž se jen málo odehrálo ve výšce větší než 500 stop. Psal o tom, že v průběhu své kariéry dráty trefil mnohokrát. Naštěstí pro něj byly vždycky slabší, a tak ani jednou nehavaroval. Přitom ve svém článku (už jen tím názvem) tvrdil, že ze všech možných nehod jde kolizím s dráty zabránit nejsnáze, přestože k nim dochází snad nejčastěji. Na prvním místě je podle něj potřeba uvědomit si, že to, že drát není vidět, ještě zdaleka neznamená, že jej nemáme v cestě. Také všichni víme, že takový drát nemůže náhle vyskočit a dostat nás, naopak, nejdříve musíme zabrousit do jeho teritoria, abychom na něm mohli havarovat. Pravdou je i to, že dráty podléhají gravitačnímu zákonu, a tedy nemohou levitovat v prostoru, vždycky musí být na něčem nataženy, což dokazuje, že je možné určit, kde se s nimi ještě potkat můžeme a kde už ne. Cheatham dal dohromady několik doporučení, z nichž sice každé vypadá úplně samozřejmě, ale z toho, kolik lidí každý rok ukončí svůj let v drátech vysokého napětí nebo jiném vedení, se dá soudit, že stejně stojí za připomenutí. A mezi námi, nahoru může, dolů musí, každý pilot, nejenom vrtulníkový, a to jsou právě ty okamžiky, ve kterých může jednou kdokoliv z nás potkat ten svůj drát. Takže, jak na ně?
- pokud bezpodmínečně nemusíme letět nízko, je velmi rozumné letět dostatečně vysoko
- drát, který ohrožuje, nikdy neexistuje sám o sobě, vždycky je k něčemu připoutaný – je prozíravé všímat si proto prostoru mezi různými budovami, kopci, zbystřit v údolí, mezi břehy řek, pokud jde o otevřený prostor bez takových objektů, hledat sloupy, pokud je vidíme, prolétávat přes dráty přímo nad nimi
- když není vyhnutí a musíme proletět velmi podezřelým prostorem, je na čase zpomalit – což je nejefektivnější tehdy, když letíme s vrtulníkem:)
- spoléhat v noci na to, že podezřelé objekty (věže, sloupy apod.), ke kterým obvykle dráty směřují, musí být nutně osvětlené, je poněkud přehnaný optimismus
- vidět drát je jistě uklidňující pocit, ale to neznamená, že pod ním nebo nad ním nemůže být další, který ještě vidět není
- je to otrava, další z té kupy věcí, které musíme sledovat, když chceme cestovat vzduchem, ale zapomínat se nevyplácí – když se dráty připomenou samy, bývá pozdě
- pokud někoho pátrání po drátech nebaví a odmítá je, může se zkusit modlit, třeba to zabere.
I při nejlepší vůli se ale možná jednou stane, že se do drátu prostě trefíte. Co pak? Zavřít oči a počkat si na konec? Taky možnost. Jenže co když je sice letoun nebo vrtulník těžce poškozený, ale ještě se dá řídit? Jak jinak to zjistíte než tak, že budete řídit dál, jakkoliv to půjde? Nic není ztraceno, dokud se to nevzdá. Spousta pilotů svůj střet s dráty přežila, i když to vypadalo, že je to nemožné. Spousta těch, co naopak přežít mohla, předčasně usoudila, že je to vyloučeno…
Začínajícím pilotům se obvykle říká, že s sebou mají ve vzduchu dva pytle. Jeden je na začátku leteckého života plný štěstí, ten druhý je prázdný. Úkolem každého zelenáče pak je naplnit ten prázdný pytel zkušenostmi dřív než stihne vyprázdnit ten se štěstím. Jenže, co myslíte, pokud jde o kolize s elektrickým a jiným vedením, může to být o zkušenostech? Je u zkušeného pilota menší šance, že skončí v drátech než u toho, který v zápisníku letů zaplnil pouhých pár prvních stránek? Neřekla bych. Četla jsem například krátkou zprávu o vrtulníkovém pilotovi z Nového Zélandu, co měl nalétáno více než 10 000 hodin, odlétl nespočet letů pro záchrannou službu a před několika lety pomáhal policii vystopovat uprchlého vězně. Při té akci se mu podařilo zamotat do drátů, které s vrtulníkem sám pomáhal natáhnout…
Jim Cheatham, kterého jsem zmiňovala výše, si dal za cíl díky svému článku alespoň radou pomoci svým létajícím kolegům dožít se důchodu. Těžko říct, jak to bude časem s důchodem u nás, ale jedno vím jistě. Ještě toho chci nalétat hodně. Takže pokud jde o přístup k drátům, mám vybráno. A vy?
* height / velocity diagram, tedy grafické znázornění nebezpečných kombinací výška / rychlost, kterým je třeba se při provozu vyhnout, pokud jen to jde – v podstatě je to hlavně o tom, že ve vyznačených oblastech by bylo nebezpečné až nemožné přejít do autorotace.
Na závěr jedno video, kdy je potřeba se k drátům naopak dostat co nejblíž:
