|
Pro ty, kteří by snad svou převahu nad strojem nebyli schopni rozpoznat je možné tento předěl definovat asi takto:
Člověk ovládá stroj tehdy, když v jeho kabině provádí činnost tak, že si přitom může zpívat a přes to se mechanismus nechová jinak, než se od něj očekává.
Každá definice může mít své nedostatky, připouštím, že by se stejný význam dal vyjádřit kratší větou, ale tak nějak to asi je. Otázkou zůstává, zda definice platí i pro mechanismy, které musí ovládat více osob, nebo pro formaci mechanismů, které se mají chovat společně tak, aby při jejich součinnosti nedošlo zároveň k jejich destrukci.
Dvouvlek, to je takový zajímavý případ součinnosti tří letadel a jejich posádek.
To se vezme silné motorové letadlo, najde se do něj člověk, který není zatížen přemírou strachových buněk, pak se vezmou dvě lana, kratší a 40 metrů krátké, na jeden konec se zapojí to silné letadlo a na zbývající konce dva větroně. Do těch větroňů se musí najít sestava čtyř lidí, z nichž dva musí chtít a dva musí smět. Pak je základ položen a když všechno dobře dopadne, tak po odlétání předepsané osnovy už ti, co dosud chtěli, budou příště smět.
Takový případ opravdu nastal.
Počasí se vyznačovalo mírným větrem foukajícím přímo do osy dráhy v používání, těch co chtěli bylo víc, než dva, ti co směli byli právě dva, motorový Brigadýr byl zrovna schopen a pilota bylo možné ukecat.
Předletová příprava se odehrávala až těsně před vzletem na letištní ploše. To proto, že se předem nevědělo jistě, jestli se ta obrovská souhra potřebných náhod podaří naplnit. Snad proto byla příprava dost neformální, ale tím právě utkvěla.
Na dvouvleku je nejobtížnější vzlet.
|
Pohled na seskupení strojů před námi nemá chybu.
Brigadýr mírně vpravo nad námi, druhý Blaník nebezpečně blízko svým břichem a lano vedoucí až k nám. Plné zorné pole předmětů. Točíme první zatáčku vcelku bez problémů. Tak se mi to líbí, že se neudržím a musím s napětím ven. Zanotuji"
„Když z komína od mašiny letí černej dým, ...". Z Brigadýra pracujícího na plný výkon jde opravdu černý dým. „Jenom jednu věc na světě ...". Kolega se přidává a řveme už spolu. Propadám euforii. To je ono. Před námi dvě letadla v mírném náklonu, páku a „nohy" honím z dorazu na doraz, abych letadlo udržel tam, kde má být. A k tomu ten zpěv.
Pracuji stejně jako Brigadýr na plný výkon a zpívám. Zážitek pro bohy.
První sloka, refrén, 200 metrů výšky. Druhá sloka, 400 metrů, třetí sloku začnu v okamžiku, kdy rychloměr poskočí na 140 Km/h. Brigadýr přechází ze stoupání na cestovní režim, Pilot nás učí, jak to vypadá na převleku. Přestal stoupat a přiložil pod kotel. Sakra, jak je vlastně ta třetí sloka? Zatáčka doleva, chvíli rovně, teď doprava, výchylky kormidel stále maximální. V ten okamžik zjišťuji, že text důvěrně známé písně nejde zpívat. Vypadl mi z hlavy. Polohu letadla vůči skupině však držím. To už ale Brigadýr kývá křídly. Znamená to pokyn k vypnutí. Na řadě jsme my.
Tahám za vypínač, točím doleva na volnou stranu a říkám rádiem. „Vypnuto".
To je chvíle pro kolegu na kratším laně, aby nám ukázal zatáčku na druhou stranu. Opičí se, taky říká „vypnuto" a v tu chvíli ukazuje břicho i Brigadýr. Klesá sestupnou zatáčkou k letišti. Teprve teď přichází úleva, odpočinek před přistáním.
Jak je možné, že jsem si nevzpomněl na tu třetí sloku ? Vyklesáváme a jsem zvědav, jaké to bude na krátkém laně.
Člověk ovládl stroj tehdy ...
Stroj jsem sice nějak ovládl, ale na zpívání mi už nezbývaly mozkové buňky. Z toho a z definice jasně vyplývá, že jsem ho zas tak docela neovládl. Naštěstí vypadla píseň a ne návyky.
|
Je to jistě poučné, sáhnout na dno svých možností. Je sice pravda, že každý další let odpadá vyděšenost z neznáma. Teď bych možná tu třetí sloku dozpíval, ale napoprvé to nevyšlo. Snad proto si tento let ještě dlouho zapamatuji.
Na dvouvlecích je nejkrásnější kolektivnost v ovládání strojů a nutná ohleduplnost v konání zúčastněných.
Bylo by moc pěkné, aby si i lidé kolem nás vyzkoušeli létat dvouvleky.
