Teprve, když jsem se takovou zajímavou, nenucenou cestou, ke které se dostanu později, stal sezónním vlekařem, pochopil jsem, že potřeba aeroklubů lákat vlekaře je naprosto minimální. Ten doporučí toho, ten zase toho a celé je to taková uzavřená společnost lidí, kam je někdy obtížné proniknout. A navíc létat u protinožců znamená létat přes zimu, což je sice představa lákavá, ovšem se školou těžko skloubitelná.
Z Plzně až na kraj… Skotska
Takže jak jsem tak nic nehledal, bezkompromisní nabídka najednou připlula sama. Dostal jsem email od kamaráda, že ve Skotsku hledají na sezónu vlekaře. Požadavky jsem splňoval a vzhledem k tomu, že by se jednalo o prodloužené prázdniny, vyřešil by se automaticky problém se školou. Nevyužít příležitosti by byla naprostá hloupost, ať je výsledek jakýkoli. Byl jsem zrovna na počítači, když druhý den přišla odpověď – to byl první krok k úspěchu. Zájem je na naší straně – tak zněla poslední věta. Znamená to, že jsem dostal šanci udělat druhý krok? Teď už mohu s jistotou říct, že přesně tak to bylo míněno. A kromě té šance jsem měl ještě obrovské štěstí. O práci jevili zájem také komerční piloti s dokončenou teorií dopravního pilota, a přesto se Skotové rozhodli právě pro soukromého pilota z malého plzeňského aeroklubu.
Na konci dubna jsem odletěl do Skotska. Letiště v Aberdeenu bych přirovnal k Brnu-Tuřany. Malá stojánka, příletový terminál spojený s odletovým a jedny točící dveře jako v nákupním centru s nápisem exit. Někde tam by mě měl čekat Roy z aeroklubu. Scénář, jak se budeme složitě hledat na „nejrušnějším letišti“, se záhy změnil v banální záležitost. Nevím, jak si Roy představoval mě, já si jeho představoval úplně jinak. Postarší chlapík opřený o zábradlí, velké sluneční brýle a tabulka s nápisem Michal. Strašně rád bych věděl, co si pomyslel, když poslední, kdo prošel těmi točícími dveřmi na letu z Londýna, byl strašně mladej kluk that looks like a twelve.
Onošené oblečení, mikina plná chlupů od psa, super jednání, tak to byl přesně Roy. Rozhodně byste neřekli, že tenhle chlapík byl velký boss v ropné společnosti, který strávil polovinu svého života v Indonésii a ve Státech. Na parkovišti před budovou terminálu BMW minimálně za mega a půl. A v hangáru ASH31 a čtyřmístný Robin, ten je taky jeho. Peníze dělají z lidí hlupáky, ale tenhle člověk o tom evidentně jako jeden z mála nic neví.
Na cestě z Aberdeenu do aeroklubu se Roy rozhodl, že musím být strašně hladový, a že mě musí pozvat na jídlo. Ten přístup byl neskutečný a jsem rád, že svůj názor nemusím měnit ani dnes po šesti měsících. Roy mě nechal se rozkoukat s tím, že přijede další den a uděláme přeškolení na Pipera Pawnee – prostě traktůrek.
A ještě jedna zajímavost o tomto člověku. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub, ale Roy věděl úplně všechno, i když zrovna nebyl na letišti. Přilepil jsem GoPro na vzpěru – sice krásné záběry, každopádně GoPro držák prokázal svou kvalitu a vzal s sebou i kus laku. Tak jsem po večerech brousil a přelakovával část vzpěry, a Roy to stejně věděl. „What?“
Když nekape olej a není cítit benzín, něco je špatně
Druhý den ráno jsem rozhrnul záclonu. Koukám přes okno na větrné rukávy v horizontální poloze a každý překvapivě otočený na jinou stranu. Tak jsem nevěděl, co si myslet. V Čechách si vystačíme s jedním rukávem, a zřídka kdy se zvedne nad 45 stupňů. Když se náhodou narovná nepatrně víc, rychle se zavírá hangár. No, nebyl jsem si úplně jistý, jestli se chci zrovna dneska přeškolovat. Jenže Roy byl toho názoru, že musíme jenom vystihnout pravou chvíli, kdy se lehký skotský vánek uklidní.
Předletovou prohlídku jsme udělali spolu, abych věděl, po čem se mám hlavně dívat. Vlezl jsem dovnitř, Roy se naklonil přes kabinu a zeptal se doslova, jestli jsem „happy“. Potom slezl dolů, a když se přesvědčil, že zvládnu nastartovat, odešel pryč směrem ke svému autu. Než se opět rozfoukalo, stihnul jsem tak akorát odstartovat. Před přistáním jsem už myslel, že právě absolvuju svůj poslední let, když opomenu následný transport truhly do republiky…
Letiště má celkem tři provozuschopné dráhy, čtvrtá slouží jenom jako nouzová plocha. Dvě betonové dráhy široké akorát tak na podvozek Pawnee jsou paralelní a dlouhé něco málo před 450 metrů. Travnatá dráha se téměř vůbec nevyužívá, jak mi řekl Roy hnedka po příjezdu z Aberdeenu. O to víc úsměvné bylo, že vůbec první přistání jsem měl právě na onu travnatou dráhu.
Pawnee je hodně retro letadlo, kde sem tam něco upadne. Když z motoru nekape olej, je něco špatně, a když necítím v kabině benzín, asi bych měl dotankovat. Na druhou stranu si neumím pro místní podmínky představit lepší letadlo a mrzí mě, že jsem poslední vlekař, který mohl Pawnee tady létat celou sezónu.
Druhý den po přeškolení jsem ihned začal vlekat a přistání s lanem bylo ještě o něco zajímavější. Na jedné straně dráhy kovový plot a na druhé straně elektrické vedení. Ani v jednom případě nebylo žádoucí přitáhnout některou z těchto věcí na letiště, jenže zase příliš dlouhý rozpočet znamenal téměř jisté přejetí dráhy. Chtělo to přiměřené rozpočty a mít to srdce občas hodně zašlápnout brzdy. Pawnee je sice ostruhové letadlo, postavit ho ale na nos je nadlidský úkol. To spíš člověk osmirkuje kola. Starty byly to samé v bledě modrém. Lano bylo běžně 55-60 metrů dlouhé, větroň, vlečná a dráha měla lusknutím prstů 380 metrů. Nejednou jsme s dvousedadlovkama jako Duo Discus nebo Puchacz přistoupili ke startu z brzd.
Pytel zkušeností opět bohatší
Skotsko je překrásná, ale drsná krajina, a drsné je také na létání. Hodně záleželo, odkud zrovna foukalo – jižní a jihovýchodní vítr byl ten nejhorší, západní a severozápadní zas ten nejlepší z hlediska podmínek pro plachtařské létání. Každopádně bez ohledu na směr větru, ve všech případech bylo možné očekávat turbulenci, střih větru a nepříjemné rotory. Jedno bylo vždy jisté, v určitém okamžiku člověk všechny ty nástrahy přírody překonal a dostal se do vlny – to je to, čím je místní aeroklub tolik výjimečný. Místní plachtaři jsou poměrně zkušení a udržet se za vlečnou, která tancuje ve všech osách, jim nedělá problém. To jsem velice ocenil, protože občas jsem měl dost práce sám se sebou, natož hlídat ještě pilota vzadu.
Rychlost v turbulenci kolísala mezi 70-90 uzly, vertikální rychlost potom od záporných 500 ft/min do kladných 2 000 ft/min. A protože Pawnee nemá stavitelnou vrtuli, nebylo vůbec těžké překročit v turbulenci maximální otáčky. Takže s druhou rukou neustále na plynu. Nepatrně horší situace nastala, když se sem z Anglie začali sjíždět piloti na létání ve vlně poté, co jim skončila termická sezóna dole na jihu. Ne všichni mají tolik zkušeností s aerovleky, jelikož navijákový start je zde mnohem populárnější. Na druhou stranu, za sezónu jsem udělal bezmála tisíc startů a neměl jsem sebemenší problémy. Asi jako všude, narazil jsem na skvělé a horší piloty, ale nikdy ne nebezpečné.
Jenom snad jednou jsem měl menší incident, kdy jsem podvozkem vzal porost za koncem dráhy a stěží stoupal. Malou chvíli jsem myslel, že je problém někde na mé straně, akorát jsem nevěděl kde přesně. Načež někdo z pozemní stanice řval do rádia, že má Discus plně otevřené brzy. Jeden by si myslel, že je po problému. Skoro ano, kdyby pilot reagoval na rádio, na vlečnou nebo alespoň na to, že nestoupáme. Šťastnější a méně šťastné příhody k téhle práci nemyslitelně patří. Tentokrát jsem sice vyčerpal pytlík štěstí, na druhou stranu přihodil do toho se zkušenostmi…
Každopádně vlekání tady bylo neskutečné. Na jedné straně oceán a plochá krajina, zatímco na druhé straně mizel v oblacích masív národního parku. Kromě vlekání jsem měl možnost plachtit na klubových letadlech. Neměl jsem sice tolik příležitostí, jelikož jsem většinu času strávil ve vlečné. Přesto se několikrát našel den, kdy byly super podmínky a nikdo kolem dokola. Přes silnici bydlel náhradní vlekař – člen aeroklubu, který za mě obvykle vzal službu a dal mi vlek. Termické létání díky nízkým základnám nestálo za nic, za to létání ve vlně bylo bezchybné. Nikdy jsem neměl takovou příležitost létat nad mraky ve výškách, nebo spíše letových hladinách, jako právě tady. Sice záleželo na síle větru, zpravidla ale nebyl problém dostoupat FL150 a výjimečně i FL250 nebo více, samozřejmě s kyslíkem.
Závěrem ještě něco k místnímu životu. Měl jsem svůj vlastní pokoj, kuchyň byla obstojně vybavená, za budovou byl plynový gril, každý týden jsem měl nárok na peníze a aerovleky zadarmo. Nedalo se z toho zbohatnout, a přesto to nebylo málo. Důležité bylo, že jsem neutratil se svého ani korunu, na jídle jsem vůbec nešetřil, zaplatilo mi to cestu a ještě jsem si dovezl nepatrný zbytek domů. Co víc bych mohl chtít. Měl jsem tady nepředstavitelnou pohodu, klid, žádný stres, super lidi kolem a stejně jsem našel jeden drobný nedostatek – letiště bylo až moc odříznuté od civilizace.
Nádherná zkušenost, žádné problémy s konverzí licencí jako v Austrálii, strašně moc hodin a startů, pozitivní dojmy a chuť se sem znova vrátit je jenom malá část toho, co bych k tomuto místu dodal. Ve světě je strašně moc příležitostí, strašně moc krásných míst a člověk nesmí nad takovýmito nabídkami zaváhat – it´s gone otherwise.
