Zkrátka, moje první hodina v R-22 byla prostě nezapomenutelná a upřímně řečeno, ze Sazené jsem ten den odjížděla se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem si potvrdila svoji domněnku, že létání s letadly mi při řízení vrtulníku moc nepomůže a začala se mi do hlavy vkrádat myšlenka, jestli mé plány zvládnout výcvik na Robinsonu za pět týdnů, v angličtině a na opačné straně zeměkoule nejsou příliš drzé až troufalé, na druhou stranu jsem byla naprosto unešená. Vrtulník je zvláštní bytost, zpočátku ne zrovna poddajná, ale jakmile zjistíte, jak na něj, ukáže vám svět ještě z trochu jiné perspektivy, než je ta ptačí. Bohužel riskujete, že se vám stane to samé, co mně, totiž že se vám ta nová perspektiva zadře pod kůži natolik, že už si budoucnost bez možnosti létat s vrtulníky nebudete moci představit, což není zrovna v ČR právě nejrozumnější stav, ale uznávám, že chovat se rozumně nikdy nebylo mojí silnou stránkou.
A tak jsem po pěti dnech od mého prvního pokusu o řízení vrtulníku a po půl roce biflování teorie seděla na Ruzyni, v ruce tři palubní lístky, které mě měly přenést z Prahy na Havaj, konkrétně na mezinárodní letiště Keahole - Kona, které se mi mělo na několik dalších týdnů stát druhým domovem a kde hlavně sídlí škola, v níž mi slíbili, že mě naučí všechno, co potřebuji pro zkrocení vrtulníku znát (a slib dodrželi). Od prvních „krůčků“ po absolvování zkoušek PPL (H) – na celý profesionální výcvik (až po instruktora s přístrojovou kvalifikací nebo dokonce ATPL – což v ČR pro vrtulníky vlastně ani získat nejde) mi rozpočet rozhodně nestačil. Co si budeme říkat, můj rozpočet by byl krátký i na to, udělat si výcvik soukromého pilota, pokud bych se rozhodla uskutečnit jej v rámci naší země nebo Evropy, dokonce i kdybych byla natolik geniální, abych celý výcvik (myslím něco málo opravdu umět, nejen ohřívat v kapse papír vydaný leteckou asociací) zvládla odlétat při minimálním požadovaném počtu hodin, s čímž se počítat opravdu moc nedá…Havaj je úžasná, ale létání s vrtulníky mnohonásobně lepší. A létání s vrtulníkem na Havaji? To jsou zkrátka dvě věci, které jdou naprosto skvěle k sobě! Ale o to tu nejde. Zkrátka, pokud jste už vážně přemýšleli o tom, jaké to je, letět vrtulníkem, vlastně jste udělali první krok. A ten je, jak se říká, nejtěžší. Při bližším prozkoumání zjistíte, že je to dokonce pravda, že když po něčem toužíte tak moc, že se přestanete bát šlápnout do neznáma i toho, co to bude stát, obvykle to dostanete…No a když si položíte otázku, jestli někdy můžete litovat toho, že jste to zkusili – třeba jeden jediný let – nebo naopak nezkusili - schválně, jaká bude odpověď? Tak letu zdar a vrtulníkovému zvláště:o)
