Pojďme si na začátek připomenout, co všechno předcházelo návratu Starlineru. Po dlouhých letech průtahů a několika odloženích ještě na samotné startovací rampě se 5. června odpoutal od země kolos složený z rakety Atlas V a kapsle Calypso, jak jí její pilotka Sunita „Suni“ Williamsová pojmenovala. Let nahoru šel ještě dobře, technici na zemi sice věděli o unikajícím héliu, zkonstatovali ale, že ho je dostatek na to, aby to let neohrozilo. Bláhová myšlenka...
Loď totiž během cesty začaly trápit RCS trysky. Vyšší, než očekávané zahřívání, pravděpodobně způsobilo deformaci a roztažení malých teflonových těsnění v „talířích“ ventilu trysky v oxidačním ventilu, což snižovalo průtok pohonné látky do motoru. Opakované pozemní testy dlouho nedokázaly odhalit problém. Čas na rozhodnutí se začínal krátit, až nakonec NASA bouchla do stolu a řekla, že své dva astronauty do lodě nevrátí. Boeing tak musel přeprogramovat loď na autonomní let a posádka se naplno začlenila do denního provozu stanice.
Přesuňme se ale do pozdních hodin pátečního dne, kdy se týmy na Zemi i na ISS připravovali na odloučení korábu od přístavu. K tomu došlo ve 22:04 UTC a Starliner místo mechanicky náročných kroků provedl 12 rychlých zážehů předních trysek a od stanice „utekl“. Postupně opustil všechny pomyslné bezpečnostní elipsy okolo ISS a o šest hodin později vstoupil do atmosféry. Plánovaný čas přistání na minutu přesně ve 4 ráno UTC přešvihl jen o 95 vteřin, během návratu se totiž objevily dvě nové anomálie - chyba v navigaci a nezažehnutí jedné z trysek na vršku lodě určených pro návrat do atmosféry. I přesto ale Starliner dokázal přistát a vesmírná divize Boeingu se mohla poprvé pořádně nadechnout. Z černého období přešla do období zkoumání.
Zdroj článku: ARS Technica
