Ahoj tygře, po kom máš jméno?
Ahoj teto. Jméno jsem dostal po strejdovi Oldovi Pelčákovi, kosmoplavcovi, náhradníkovi Vládi Remka. Strejda se nikdy do kosmíru nedostal, ale já to jednou dokážu. Mám spoustu kamarádů, který mi s tím pomáhaj. Musím zvládnout náročnej výcvik a splnit nejrůznější úkoly. Jenže je nechci plnit sám, chci zapojit i děcka, moje malý kamarády. Protože lítání a všechno kolem je krásný a já bych chtěl, aby ho i oni poznali ze všech stran. A taky něco dokázali, až budou velký. Jako to umí strejdové a tety na letištích a v letadlech.
Setkal jsi se s Oldou Pelčákem?
Jo, dokonce si mě chtěl jednou i nechat. Poprvé jsme u něj byli na návštěvě doma a vyprávěli mu o mně a co chci dokázat. Byla u toho i moje kamarádka Hvězdička. Pak jsme se potkali vloni na Aviatický pouti v Pardubicích. Tam nám podepsal sondu pro děcka ze školy, co jsme ji pak společně vypustili až na kraj kosmíru. Ale to už nestihnul, byl moc nemocnej. Byli jsme ho s klukama navštívit v nemocnici, dlouho jsme si povídali. Olda mě poznal a měl velkou radost. Držel mě v náruči a nechtěl pustit. Málem jsem ani neodešel.
Mám ségru, Olinku, je mi hodně podobná a když jsem letěl kolem světa s Ericem a dalšíma kamarádama z Cargoluxu, tak mě na akcích zastupovala.
Přišli jsme za Oldou společně, já mu vysvětlil, že musím odejít, protože jsem tu pro děti, ale že s ním v nemocnici zůstane ona. Souhlasil a měl z toho hroznou radost. Teta Hanka pak říkala, že s ním Olinka byla, i když se pak vydal nahoru ke hvězdám napořád…
Proč máš na zádech 21 hvězdiček?
Já je můžu mít i na břiše, je to přece nášivka. Každá hvězdička je úkol, kterej musej malí kamarádi splnit. Já taky, jen to dělám dřív a ukazuju jim, jak na to a kdo jim třeba pomůže. Děti to pak můžou udělat taky tak, buď samy, nebo trénovat svýho plyšáka. Když splněj všechny úkoly, stanou se členem Tygří(kový) letky. A tygří letky, to jsou opravdický machři – jako moji kamarádi z Náměště nebo Čáslavi. A jako třeba strejda Dablvenda nebo Čepi, nejvíc největší tygři. Chci, aby děcka věděly, že i když jsou teď třeba jen opelichaný kuřata, tak když budou chtít, budou se snažit a učit, můžou z nich bejt taky jednou opravdický létající tygři.
Jak děti mají postupovat při plnění úkolů?
Když se kouknou na moje webovky na mezisíti, tak tam kluci dali návod. Začnou tím nejjednodušším – papírovou vlaštovkou. Tu zvládnou klidně samy. Pak pokračujou dál a dál, úkoly jsou složitější. S něčím jim pomůžou táta s mámou, děda nebo babi, starší brácha třeba. S dalším pak strejdové a tety na letištích. Nebo na leteckejch dnech. A až to budou mít všechno, tak… Ale to už jsem Ti přece říkal.
Ale si nemysli, ani já to ještě nemám všechno hotový. Není to zas taková sranda, co se zvládne levou zadní. Ještě mi pár hvězdiček taky zbejvá vybarvit.
No, a až to budou mít šikulové všechno vybarvený, můžeme jim s klukama zařídit nebo domluvit nějakou odměnu. Třeba se společně vydat za opravdickejma tygrama na základnu. Nebo si zalítat na pořádným velkým trenažéru. Někdo třeba bude moct s rodičema na dovču a bude mít letenku zadarmiko. Nebo se sveze vrtulníkem.
To všechno kluci taky domlouvaj.
Na jaké věkové rozpětí cílíte?
To je nějaký divný slovo. Ale jestli se ptáš, kolik dětem má bejt, aby to mohly dělat, tak… Mysleli jsme s klukama, že by je to mohlo začít bavit tak od 4 let, kdy maj plyšáka jako nejvíc nejlepšího kamaráda a taky si už všímaj, že jim něco lítá nad hlavou a nejsou to jen mouchy a holubi. Tak nějak do třinácti, čtrnácti, to už se pomalu můžou pokusit začít dělat opravdu řidičák na letadlo. Tam už je to pak mnohem složitější. To už se ale dá zkusit projít Junior Pilot Klubem. Když to zvládnou, dostanou za to dokonce stříbrnej nebo zlatej odznak a dá jim ho třeba Martin Šonka. To je můj kámoš a patron projektu.
Pořád se ale učíme i my. Hledáme kamarády, který nám chtěj pomoct a dětem taky, zkoušíme s dětma, jak jim to jde a jak je to baví. Nejlepší je asi začít někdy v první nebo druhý třídě.
Zase ale – a ne, že jim to práskneš – Roman s Pytlákem (autoři projektu - pozn. red.) už vůbec do školy nechoděj, staroušové. Ale hrajou si taky.
Hlavně taky musíme všem kamarádům na letištích a v muzeích vysvětlit, když za nima někdo z dětí přijde s plyšákem nebo sám a poprosí je o pomoc s hvězdičkou, aby věděli, o co jde a neposlali ho do paďous. Aby si s ním udělali třeba fotku. Nebo mu toho jeho plyšáka svezli. A hlavně, aby mu to potvrdili do deníčku, protože každej plyšák nebo malej kamarád musí mít svůj deníček jako správnej pilot. Tam všechno zaznamenávat, aby byl důkaz, že ty hvězdičky jsou splněný.
Ty jsi taky už ledacos zažil.
Jo, jo. Byla to švanda! Ale je to díky tetám a strejdům, že jsou na mě hodný a chtějí dětem pomoct ukázat cestu. Už jsem letěl několikrát balónem, ve spoustě nádhernejch letadel včetně stíhaček. I v Gripenu se strejdou Ivošem Kardošem! Skákal jsem na padáku s paragánama. A teď nedávno jsem s kamarádama vojákama pomáhal vézt koně Převalskýho do Kazachstánu, kde budou na svobodě. S Eliškou a strejdou Jirkou z Flájink Revý jsme udělali světovej rekord dokonce. Však se koukni na webovky nebo fejsbůček, tam to všechno najdeš.
Vidělas taky mou novou slavnostní uniformu? Tu mi nechali kluci udělat po vyhlašování Leteckýho sportovce roku. Strejda Čepi tam byl v kvádru a já měl jen montérkovou kombinézu. Vostuda, ty jo. To jsme tak přece nemohli nechat.
Záchrannou vestu a maskáče jsem Ti ukazoval? Plavky? To všechno mi ušila teta Mája. Taky si kluci dělaj srandu, že kam se hrabe Armány. Sice netuším, co to je zač, ale evidentálně kam se na tetu Máju hrabe. Mám taky skafandr do kosmíru, zase od jiný tety až z Moravy, padák, sedačku, na 3D tiskárně mi Kryštof s kamarádama vyráběj helmu. Jo, a tu polární bundu a gatě, to mi šila teta Radka. TA teta Radka!
Jak tě, Oline, letecká komunita přijímá?
Suprově. Mám už mezi pilotama spoustu kamarádů. Tady v Česku, na Slovensku, ve Švajcu, Německu, Polsku. Vím, že když za nima děti přijdou, neodmítnou je. Hodně kamarádů mám taky mezi vojákama a pilotama z armády. A to je super, protože i mezi dětma je spousta těch, co by třeba jednou chtěly bejt v armádě. Akorát nám to teda kazí paní ministrová, vojákům to zakazuje. Ani nevím, proč vlastně. Je to vostuda.
Díky tobě se podařila jedna úžasná věc.
Ty myslíš to se Snílkem? To jsme pomohli kamarádům ze Zlatý rybky a splnili mu sen. On je, bohužel, nemocnej, ale zvládne to. Není žádná houstka, náhodou. Je to borec.
To ale nebylo jen díky mně. Zařídili jsme to společně s klukama na letecký záchrance v Líních, aby ho strejda Jirka svez na vrtulníku. Byl za náma i v muzeu v Bezděkově, zalítali jsme si na trenažéru v Praze na CATC díky tetám Martě a Petře. Zkusil hasit letadlo i se z něj sklouznout. A prohlídl si s náma i spoustu policejních vrtulníků. Jeho největší sen bylo prolítnout se v armádním vrtulníku Sokol (ten bílo-červenej, co mu říkaj piloti Lehký Petry) a to se povidlo!
To je právě super, že všichni piloti a pilotky, tety a strejdové, držej spolu pohromadě a chtěj pomáhat. Protože vědí, že lítání je nádherný. A když se nám společně povede z dětí udělat aspoň jednoho pilota, mělo to všechno smysl. A jestli ne, pomohli jsme Snílkovi a dalším ještě pomůžeme. Takže to zase bude mít smysl.
Shrň tedy závěrem, co je úkolem Olinovy Tygří(kové) letky?
Ukázat dětem, jak je lítání suprový. Že to můžou taky zvládnout, když budou chtít a budou se snažit. Spojit je s leteckejma kamarádama. Těma, co lítaj nebo se staraj o letadla, nebo těma, co to dělali hodně dávno a dneska maj už jen krásný vzpomínky a vyprávění.
Hovorové výrazy nebyly záměrně editovány pro zachování autenticity.
